y
Proč modrý zvoneček přestal plakat
Na úpatí krásné hory se rozprostírá zelená louka. Vycházející slunce polaská svými paprsky trávu, potěší se barevnými kvítky, které se v letním ránu probouzejí veselým smíchem.
V jednom letním ránu se louka opět zatřpytila v slunečním jasu. Sluníčko jako zlatý dukát vyskočilo nad les a s úsměvem zavolalo: „Dobré ráno kvítky! Vstávejte! Ukažte svá barevná líčka, ať je políbím! A co dělá potěšení mých očí, sličná chrpa?“ Chrpa se pyšně vytáhla na své jediné nožce a několikrát se poklonila slunci.
„Jen se tak nevytahuj“, ozvala se kopřiva. „Kdybys viděla, jak jsi střapatá, hned by tě pýcha přešla.“ „Z tebe mluví závist, že slunce nechválí tebe,“ nedala se chrpa. „Proč závist?“ neustoupila kopřiva. „Nejsem sice krásná, ale užitečná. Patřím k nejstarším pomocníkům lidí. Pomáhám jim, když je trápí revma. A z mých lístků se dá připravit i chutný špenát, bohatý na vitamíny.“
„Ach, kéž by vás..., musíte tak časně vyvádět?“ vylézá zpod keříčku nevyspaný zajíc Ušák. „Ale o tom revma, to i mne zajímá. Nejednou jsem si v kopřivovém listí tlapky procvičil.“
Ušák se uvelebil pod šípkovým keříkem. „Vidíte,“ říká, žiju tu s vámi, a až teď se dovídám, co všechno se ve vás skrývá. Jen se vypovídejte, rostlinky, ať se moje uši co nejvíc dovědí. Co ty na to, můj keříčku?“
„Moje sousedka má pravdu,“ ozve se šípkový keříček. „I když jsou moje květy ozdobou této louky a mé plody nejvyhledávanějším zdrojem vitamínu, který lidé pijí v čaji při nachlazení, vážím si i kopřivy pro její léčivou moc.“
„Ani já nejsem krasavice,“ prohodí skromně hluchavka bílá jinak zvaná i bílá kopřiva, „ale odvar z mých listů už mnohým lidem vyléčil bolesti krku a plic.“
„Co se týká tišení bolesti mohu potvrdit, že lidé nejvíc chválí mne,“ pyšně se přihlásil pelyněk. „Jsem sice hořký až hrůza, ale můj čaj tak dobře vyléčí zkažený žaludek, že mi právem patří prvenství mezi léčivými rostlinami!“
„Dovol, abych se ohradila!“ energicky přeruší pelyněk pampeliška. „Léčivé účinky jako mám já, na této louce ještě nikdo nevzpomněl. Mimo to kolik jen děti napletou věnců z mých květů!“
„Vidím, že tu máte přehlídku krásy,“ zapištěla vypasená myš a sedla si na prázdnou plechovku od konzervy. „Ale já nestojím o vaše služby, mne v létě živí turisti všelijakými dobrotami, co rozházejí kolem. Ale když by se mi pokazil žaludek, přihlásím se u vás.“ „Nechte toho, paní sousedko,“ zakřikl myš Ušák. „Třeba ještě i heřmánek něco o sobě poví?“
„Jak by ne! Jen si všimněte, jak mě lidé usilovně sbírají. Můj odvar pomáhá při střevních a srdečních bolestech. V obkladech si mne přikládají i na rány a bolavé oči. A jak příjemně voním!“
„Já jsem voňavější,“ nevydržela levandule lékařská, „drogerie jsou plné levandulových voňavek.“
Na Myšku a Ušáka už toho bylo moc. Právě se chystali vyskočit a utéct, vtom však zajíc natáhl tenké uši a packou strčil do myšky. „Jestli se nemýlím, někdo tu pláče...“ „To jsem já, modrý zvoneček. Je mi to moc líto, to všechno tady poslouchat. I já bych se rád pochválil, že umím něco léčit. Ale neumím nic. Jen vyzváním ve větru bim–bam, bim–bam. To jsou všecky moje schopnosti. Ach, jak jsem nešťastný. Nic mě netěší.“
„Neplač, zvonečku, nenaříkej, my tě máme i tak rády,“ těšily rostlinky zvoneček. „Bez tvého zvonění by nám bylo smutno.“ A myšce ukáply do konzervy dvě velké slzy.
Právě v tu dobu se docela blízko ozvaly dětské hlasy. Na louku přiběhla tmavovlasá Zuzka a světlovlasá Katka. Každá držela v ruce kytici modrých zvonečků. „Podívej se, Katko, i tady rostou!“ volala rozradostněná Zuzka.
Katka se sehnula k trávě a uplakaný zvoneček se dostal v okamžiku do veliké kytice. Jen taktak stačil na rostlinky zavolat: „Nashledanou!“
„Aaaách,“ přeletěla loukou otázka s žalostným povzdechem. Kam ho ta děvčata odnesou? Určitě kytice cestou odhodí a zvoneček bez vody zahyne.“ Rozlítostnil se i náš Ušák.
„Mám nápad,“ zašvitořil zpěvavým hláskem skřivánek, který všechno pozoroval z výšky. „Poletím za ním!“ „A jak něco zjistíš, přijď nám to říct,“ zaprosily všechny rostlinky i obě zvířátka.
A Zuzka s Katkou zatím běžely klikatým chodníčkem. Blízko bílého domu na pokraji vesnice se zastavily, aby si upravily kytičky. „Maminko, podívej, co jsme ti přinesly,“ volaly děti a běžely k posteli, kde ležela jejich nemocná maminka. „Krásné zvonečky, děkuji vám, velice jste mě potěšily. Modré zvonečky jsou moje nejmilejší luční květy. Dejte je do vázy a postavte na stůl. Při pohledu na ně je mi hned lépe.“
Zvonečky už jsou ve váze na stole. Vtom na okně něco tiše zaťuká a ozve se hlásek skřivánka: „Zvonečku, slyšíš mě? Co vzkážeš svým kamarádům na zelené louce?“ „Ach, skřivánku, to jsem rád, že tě slyším. Zaleť, prosím, na louku a vyřiď, že už nepláču. A že jsem šťastný. I já už jsem objevil svou léčivou moc, umím potěšit lidské srdce.“ Potom modrý zvoneček otočil hlavičku do kytice. Byl skutečně šťastný. Skřivánek to vycítil a rychle letěl se vzkazem, aby na louce dlouho nečekali.
