y
Dupi v Africe
Haf! Haf! Milé dětičky, dnes vám povím, co jsem všechno zažil na daleké cestě. Představte si, byl jsem až v Africe. Kde to je, ptáte se? No, velmi – velmi daleko, až za mořem. Slunce tam svítí mnohem žhavěji, jsou tam jiné stromy i zvířata než u nás. Však se s nimi seznámíte na dalších obrázcích. Pojďte se mnou prožívat znovu všechny příhody, které jsem zažil na své africké cestě.
Při svém putování přišel jsem až k moři – širokánské vodě, přes kterou jsem se neodvážil, ačkoli plavat umím. Jak tak chodím po mořském břehu, najednou vidím ležet v písku velké zvíře. Leželo na zádech, bezmocně kývalo nožkama a naříkalo. Celé tělo mělo v jakémsi krunýři, jen nohy, hlava a ocásek trčely ven. Byla to želva, kterou mořská vlna vyhodila na břeh, a nemohla se sama obrátit. Vší silou jsem se opřel o pancíř a podařilo se mi ji postavit na nohy. Želva mi se slzami v očích poděkovala, protože jsem jí zachránil život. Řekla, že se jmenuje Klotilda a že se chystá přes moře do Afriky. Pokud prý chci, vezme mě s sebou.
Sedl jsem Klotildě na záda a vydali jsme se přes širé moře. Zažili jsme při plavbě pěkný čas i bouřky, když jsem se musel pevně držet, aby mě vlny nespláchly do moře. Po cestě nás provázeli racci a sem-tam jsme zahlédli i rybku. Až jednoho dne jsme připluli k břehům Afriky. Z písku tam trčely jakési metly. To jsem ještě nevěděl, že jsou to stromy a nazývají se palmy.
Protože jsem se chtěl vydat na cestu po Africe, s želvou Klotildou jsem se rozloučil. Slíbila mi, že na mě počká, aby mne znovu převezla zpět přes moře. Unavený dlouhou cestou, lehl jsem si pod jednu palmu a usnul jsem. Najednou báác! Něco mě silně udeřilo do hlavy.
Vyskočil jsem rovnýma nohama. Ležela mi u nich chlupatá koule, tvrdá jako kámen. Aha! Kokosový ořech! Protože rostou na palmách, myslel jsem, že mi spadl na hlavu z té, pod kterou jsem ležel. Když jsem se však rozhlédl, co nevidím: na vrcholku sousední palmy sedí opička a posmívá se mi. Zlostně jsem zaštěkal: \"Tak to ty jsi mi hodila ořech na hlavu? Co jsou to za způsoby! Takto vítají hosty v Africe? Pokud máš odvahu, sejdi dolů a dáme si pěstní zápas! \"
Opička moje vyzvání přijala a seběhla dolů. To vám byl boj! Ona bila rukama hlava nehlava, protože neuměla správně boxovat. Já jsem odrážel údery a bil jsem ji rovnou do nosu. Hned ho měla rozpláclejší než předtím. Když viděla, že se mnou nejsou žádné žerty, prosila mě o prominutí a tak jsme se udobřili. Představila se mi: \"Já se jmenuji Puk a nejraději mám oříšky a datle. Máš je rád i ty? \"Nabídla mi a s chutí jsem pojedl. Potom jsme se jako kamarádi rozloučili a vydal jsem se na další cestu.
Zanedlouho jsem se vlekl horkým pískem pouště. Slunce ukrutánsky hřálo, když najednou vidím, jak se na mě spouští obrovský pták – sup. Sotva jsem stačil uskočit mezi pichlavé kaktusy, aby se sup ke mně nemohl dostat. Nezbývalo mu nic jiného, než odletět a hledat si jinou kořist.
Slunce hrozně pálilo a pot se mi doslova lil z čela. Sedl jsem si na kulatý bílý kámen. Nicméně dlouho jsem na něm neseděl. Začal pode mnou pukat a cosi mě štíplo do zadečku.
Vyskočil jsem a překvapením jsem si hned také sedl. Představte si, děti, to nebyl kámen, ale pštrosí vejce! Právě se z něj vyklubal malý pštros. Protože vejce bylo pořádně velké, i pštrosátko bylo větší než já. V dálce se zjevila pštrosí máma, a proto jsem se raději odebral pryč.
V poušti bych byl snad zahynul žízní, protože tam byl jen samý písek, a vody nikde. Zachránil mě velbloud, který mě odnesl na hřbetě tam, kde poušť končila a kde u vody rostly stromy a rostliny. Jak mi ta vodička chutnala! I velbloud se napil, aby mohl další dny vydržet v poušti bez vody. Poděkoval jsem mu a protože se smrákalo, hledal jsem si místo, kde bych přenocoval. Našel jsem ho mezi dvěma kameny, nedaleko vody, kde už začínal les – džungle.
Věřte, či nevěřte, oka jsem celou noc nezamhouřil. Ze všech stran se ozýval skřek, řev a všelijaké neznámé zvuky. Z tmy svítily strašidelné oči, ve vzduchu se míhaly obrovské stíny netopýrů. Nevěděl jsem, že dravci vycházejí v noci na lov a nejvíce zvěře se shromažďuje kolem vody, kde chodí uhasit žízeň. Měl jsem štěstí, že mě ani jeden dravec nevyslídil. Umíte si, dětičky, představit, co strachu jsem za tu noc vytrpěl.
Ráno jsem se rozběhl k vodě, že přeplavu přes řeku a zároveň se také vykoupu. V poslední chvíli jsem zabrzdil všema čtyřma nožkama, protože jsem téměř vběhl do obrovské tlamy krokodýlovi. Rychle jsem ze břehu utekl, neboť nerad bych skončil mezi těmi strašnými zubisky.
Do vody jsem se bál, ale našlo se hodné zvíře – hroch, který je ve vodě jako doma, více než na suchu. Převezl mě na svém širokém hřbetě na druhý břeh řeky.
Při svém putování jsem se dostal k velkému jezeru, jehož břehy se bělely množstvím vodního ptactva. Pelikán mně nabídl rybku, za co jsem se mu poděkoval s tím, že pejsci jako já snědí sice všechno, ale syrová ryba jim nepříliš nechutná kvůli těm kostičkám. \"Tak – tak – tak – tak\" zaklepe zobákem nedaleko stojící plameňák.
Na další cestě jsem narazil na podivné zvíře. Trčely z něj na všechny strany dlouhé barevné ostny. Protože u nás doma jsem jednou špatně dopadl s ježkem, když jsem ho chtěl pohladit, už na dálku jsem se zvířátku slušně představil a zeptal jsem se ho, jak se jmenuje. \"Dikobraz\", odpovědělo mi a s pozdravem se vzdálilo.
Při další pouti Afrikou jsem přišel do kraje, kde rostla suchá tráva a pouze sem-tam strom. Nuže toto je tedy ta africká step, pomyslel jsem si. Na jednom stromě jsem viděl viset obrovské stočené lano. Chtěl jsem si ho prohlédnout zblízka, když se lano naráz pohnulo a otevřela se na mě tlama obrovského hada. Se sykotem vycenil na mě dva páry zubů, mezi nimiž se jen tak míhal na konci rozdvojený tenký dlouhý jazyk. Leknutím jsem odskočil rovnou na bodláky kaktusu. A to mě snad zachránilo, protože jsem se bolestí vzpamatoval a unikl tak uhrančivému pohledu, pod kterým zvířata ztuhla a nemohla uniknout. Bolest mě probrala z velkého leknutím a tak jsem utíkal, co mi síly stačily.
Přišel jsem na úpatí hor, kde jsem potkal podivného koníka. Zeptal jsem se ho: \"A to máš takové pruhované pyžamo?\" \"Já nejsem koník a ty pruhy mám na srsti od narození. Jsem přece zebra!\" Poprosil jsem o prominutí za svou nevědomost a vydal jsem se na další cestu.
Že všechna africká zvířata nejsou mírumilovná a přátelská, přesvědčil jsem se vzápětí. Jak si tak kráčím, najednou se přede mnou rozhrnula vysoká tráva a zlostně na mě zamžourala očka nosorožce. Nechtěl jsem skončit na jeho rohu, který hrozivě trčel nad tlamou a rychle jsem se snažil ukrýt.
Nejvyšší čas! Štěstí, že jsem skočil za silný strom. Nosorožec ho v zuřivosti nezpozoroval a bum! V plném běhu narazil do něj rohem, až to zapraštělo. \"Dobře ti tak, když si tak zlomyslný\". Nečekal jsem, co bude dál a rychle jsem utíkal pryč.
Divíte se, děti, na jaké jsem rozhledně? Teta žirafa mi dovolila vylézt po jejím dlouhém krku. Potřebuje ho, aby se mohla živit listím z korun vysokých stromů. Hůře se jí však při tak dlouhých předních nohou okusuje tráva ze země. Nedaleko žirafí mládě muselo roztáhnout nožky, aby dosáhlo na zem. Ze své rozhledny jsem se rozhlédl do dálky, kudy mám jít dál.
\"Jsem ztracen! Dohání mě obrovský lev! Běda mi, když se dostanu do jeho spárů a skončím v zubaté tlamě! Rychle do houštiny!\"
Už jsem nemohl utíkat a loučil jsem se se světem, když najednou zapraštěly větve a zatroubil mocný hlas: \"Stůj, lve! Zvířata tě sice nazývají králem pouště, neboť jsi krvelačný a hrozný, ale já, slon Bimbo, jsem zvíře největší a nejsilnější a mě nepřemůžeš. Přikazuji ti, abys nechal toho pejska na pokoji, je mým hostem!\" Lev zlostně zavrčel a odplazil se pryč.
Slonu Bimbovi jsem poděkoval za záchranu života a vyprávěl jsem mu své příhody. Protože se pomalu chýlil čas návratu, Bimbo mě chytil dlouhým chobotem a vysadil si mě na záda. Slíbil mi, že mě na zpáteční cestě odveze. Přidal se k nám i papoušek Ara, který uměl obstojně mluvit i lidskou řečí. Cestou mi vyprávěl, že africká zvířata zažila špatné časy, neboť bílí lovci jich mnoho vystříleli, také pochytali živá pro zoologické zahrady a cirkusy. Mnohá zvířata jsou již na vyhynutí a musí se chránit. Když jsem mu zas já popsal, jaký je život u nás, rozhodl se, že půjde se mnou.
Na břehu, jak jsme se domluvili, setkali jsme se s želvou Klotildou. To bylo vítání! Musel jsem jí vyprávět všechny své příhody a dobrodružství, které vy už znáte, protože jste je nyní zažili se mnou. Nasedli jsme pak i s papouškem Arou na Klotildina záda a přeplavili jsme se šťastně zpět přes moře.
A tak jsme
opět doma, neboť všude dobře, ale doma nejlépe. Loučíme se s vámi, děti, Ara i já, DUPI, dvouhlasným NASCHLEDANOU.
