Jednou večer už měsíc vysoko svítil na obloze, ale Budulínek stále nechtěl jit spát. Líbily se mu svatojánské mušky, které tak pěkně létaly kolem a svítily svými lucerničkami. Prosil a žadonil, aby mohl zůstat ještě chvíli venku.
Tu však přilétla veliká sova. usedla na nejbližší strom, zakoulela očima a začala houkat:
„Budulínku, čas je k spánku, zavři očka na pět zámků! Zítra také bude den, vyběhneš si hráti ven!“
A Budulínek, který se sovy přece jen bál, honem utíkal do světnice, a tam šups — do postýlky. Zachumlal se do peřin, že mu jenom hlavička vykukovala.
Ráno, sotvaže vyšlo sluníčko, chystali se dědeček s babičkou do města za živobytím. Než odešli, babička uvařila Budulínkovi k obědu hrách se škvarky a dala jídlo do trouby, aby zůstalo teplé. Potom Budulínka vzbudila.
„Budulínku,“ řekl mu dědeček, „buď tady hodný, hezky si ve světnici hraj a nikam nechoď! V poledne si vezmi hrášek a všechen sněz. A to ti povídám: Ne abys někomu otevřel a pustil ho dovnitř!“
Budulínek všechno slíbil, rozloučil se s babičkou a dědečkem, zavřel dveře na petlici a oknem se díval, jak staroušci odcházejí.
Byl by u okna proseděl celé dopoledne, kdyby nepřiletěl kos a nezačal se posmívat:
„Budulínek chodí bos, teď má z toho rudý nos!“
Budulínek sice červený nos neměl, ale přece jen se rozhněval. Odešel raději od okna a hrál si ve světnici.
Hrál si a hrál, a ani si nevšiml, jak čas rychle ubíhá. Docela zapomněl na jídlo. Ale v poledne přilétla vlaštovka, usedla na okno a švitořila: „Budulínku, zvonů hlas, poledne už hlásí čas! Navařen máš hrášek dnes, sedni si a chutě jez!“
Budulínek se nenechal dvakrát pobízet. Jedl a jedl, ale hrachu bylo tolik, že ho ani sníst nemohl. A jak v něm chutnaly škvarky. Panečku, to byla dobrota!
Najednou se přede dveřmi objevila liška, kterou sem přilákala vůně škvarků. Zkoušela dveře otevřít prackou, ale to se jí nepodařilo, protože dveře byly zevnitř zavřeny na petlici. Začala tedy prosit: „Budulínku, Budulínku, otevři mi na chvilinku!“
„Nesmím,“ zavolal Budulínek z chaloupky. „Dědeček to přísně zakázal!“ A tu liška začala znovu prosit: „Budulínku, Budulínku, otevři mi jen skulinku! Dáš-li mi jen zrnko hrášku, povozím tě na ocásku!“
Panečku, povozit se na liščině ocásku, to by bylo něco! To by Budulínek rád zkusil. Ale přece se ještě rozmýšlel. Ale liška zase znovu : „Jen otevři, Budulínku, zahrajem si no chvilinku! Máš-li mne jen trochu rád, nech mne také obědvat!“
Ah, kdožpak ví, děti, proč to Budulínek udělal! Možná, že mu bylo hladové lišky líto, možná proto, aby ho povozila na ocásku. Vpustit lišku dovnitř, Liška se najedla a potom řekla: „Budulínku, dals mi hrášku, teď tě svezu na ocásku! Sedni si a drž se, kloučku, pojedeme pomaloučku!“
Budulínek se posadil lišce na ocásek, to se rozběhla a zpívalo: „Pod lavici, přes lavici, jezdíme si po světnici. Kdopak nám to nevěří, že vyjedem ze dveří? Venku pěkně, třeba krátce, projedem se po zahrádce!“
A jak řekla, tak udělala. Než se Budulínek vzpamatoval, šups! — a už byla ze dveří. Vyběhla na zahrádku, a potom ven do lesa. Budulínek prosil, aby se vrátili.
Ale liška jakoby neslyšela. Běžela přes kořeny, přes pařezy, až přiběhla ke staré borovici. Tam vklouzla s Budulínkem do díry.
A víte, kam se Budulínek dostal? Do liščího doupěte! Byly tam tři malé lištičky a Budulínek si s nimi musel hrát. Pěkně si spolu hráli, ale jak nastal večer, začalo se Budulínkovi stýskat po babičce a dědečkovi. Prosil proto lišku, aby ho odvezla domu. Liška však nechtěla o tom ani slyšet. Budulínek plakal a žadonil, ale liška že ne a ne.
Zatím se dědeček s babičkou vrátili z města a hledali Budulínka. Hledali, hledali, ale najít nemohli. Až přiletěla klevetilka sojka a řekla jim, že Budulínka odnesla liška a že ho ukrývá ve svém doupěti.
Když se to dědeček s babičkou dověděli, vzali housličky, bubínek a pytel o pospíchali do lesa. Sojka jim ukazovala cestu k liščí díře.
Ta už byl Budulínek dlouho v liščí díře a začalo se mu stýskat Natahoval moldánky a prosil lišku, aby ho zavezla domů. Ale marně.
Zatím sojka dovedla dědečka a babičku k liščí díře. Tam se postavili a začali hrát a zpívat: „Máme hezké housličky, babička bubínek. Uvnitř jsou tři lištičky, čtvrtý Budulínek.“ Babička si klekla u díry, a připravila pytel, aby do něj mohla vstrčit lišku.
Dědeček hrál stále hlasitěji a hlasitěji, až z toho starou lišku rozbolela hlava. Poslala proto nejmladší lištičku, aby řekla muzikantům, že ji bolí hlava, a poprosila je, aby šli hrát někam jinam. Sotva však lištička vystrčila hlavu z díry, babička ji chytila, a už byla liška v pytli.
A dědeček zase začal hrát a babička zpívala : „Zase hrají housličky, bubnuje bubínek. V díře jsou dvě lištičky, třetí Budulínek.“ Stará liška poslala ven druhou lištičku, aby poslala muzikanty jinam, ale jen lištička vystrčila hlavu z díry, už ji babička chytla a šups s ní do pytle.
Když se lištička nevracela, poslala liška poslední mládě, ale ani tomu se nevedlo lépe než ostatním dvěma. A tak byly všechny tři v pytli.
Dědeček s babičkou zase hráli a zpívali : „Zpívají si housličky, bubnuje bubínek. Už jen liška zbývá tam a náš Budulínek.“ Teď se liška opravdu rozhněvala. Hubovala, že na děti není spolehnutí a šla sama zahnat nevítané muzikanty. Ale jen vystrčila hlavu, už i ona byla v babiččině pytli.
Potom dědeček zavolal na Budulínka, aby i on vylezl. A Budulínek se nenechal pobízet. Za chvíli už bylo vidět v otvoru jeho hlavu.
Na kraji lesa se zastavili. Dědeček položil pytel na zem, vytáhl z něho nejprve jednu lištičku, potom druhou a třetí a všem jim chtěl vyprášit kožich. Budulínek však za ně prosil a říkal, že si s ním pěkně hrály, a proto je dědeček pustil.
Když však vytáhl z pytle lišku, té nic nepomohlo. Dědeček ji vyprášil důkladně kůži. Liška ječela a křičela a slibovala, že to už nikdy neudělá. A tak ji dědeček nakonec také pustil. Panečku, ta upalovala, že se za ní jen prášilo!
Potom se dědeček s babičkou a Budulínkem vrátili domů, kde spokojeně žili dále. Budulínek byl opravdu hodný a poslušný a liška se u jejich chaloupky již nikdy neobjevila. A tak je možné, že tam všichni tři — dědeček, babička a Budulínek - žijí podnes…
Konec.
To bylo radosti a objímání! Dědeček sice chvíli huboval a říkal, že by Budulínek zasloužil výprask, ale když Budulínek plakal a sliboval, že již nikdy nebude neposlušný, a když se i babička za něho přimlouvala, dědeček se přestal hněvat.
Potom vzali pytel s liškou a liščaty a šli domů. Byla z toho radost po celém lese.
y
