Byli proto tak zdraví, že každé ráno cvičili. Dědeček dal povel: „Pozor, medvíďata, připravit se, cvičit!“ A už to šlo. Cvičili venku na trávníčku.
Pohybovali tlapičkami, čenichem i ocáskem, aby si procvičili celé tělo.
Ale pomyslete si – děti! Medvíďata uměla také pracovat. Babička jen zavolala: „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět – teď postele uklízet!“ A medvíďata urovnala přikrývky a podušky.
Potom babička řekla: „Jedna, dvě, tři, čtyři, pět – teď nádobí uklízet!“ A medvíďata sklízela se stolu nádobí, talíře a misky.
Potom začalo koupání. Míša a Rýša se umyli a utřeli si celé tělo. Pak se učesali.
Potom byla snídaně. Medvídkové jedli venku na trávníčku. Tak se zabrali do jídla, že ani nevěděli, co se kolem děje.
Dědeček s babičkou měli z medvídků radost. Když šli jednou do města nakupovat, slíbili jim pěkné dárky.
Míša a Rýša zůstali sami v chaloupce. Aby jim nebylo smutno, hledali si nějakou zábavu. Hledali, až našli kousek mýdla.
Nalili vodu do misky a začali pouštět mýdlové bublinky.Sotva jich několik vyfoukli, spolkla Rýša kousek mýdla. Brrr – to je ošklivá chuť! Ale Rýša neplakala.
Vyběhli ven. Míša vylezl na strom. Utrhl jablko a chtěl je podat Rýše, aby zajedla ošklivou chuť po mýdle. Jak se k Rýše nakláněl, udělal: žuch! Spadl rovnou na Rýšu. Bolelo je to, jak se udeřili, ale myslíte, že plakali? I ne.
Rýša s Míšou běželi k vodě. Chtěli si chytit rybku. Rybku nechytili, schovala se jim.
Ale skákala tam pěkná žabka. Hop, hop! Rýša si ji chtěla chytit. Natahuje se za ní a najednou: plác! Upadla do vody a celá se zmáčela. Brr – to to studí! Bylo jí zima a už by začala plakat, ale Míša ten pláč zahnat.
Vzal Rýšu tlapičkou kolem krku, ukázal na sluníčko a povídá: „K slunci se podívej, usmívej se, usmívej!“
Usmála se na sluníčko. Ale potom: hep-čí! Začala kýchat. Míša měl strach, aby nenastydla. Doběhl do chaloupky pro přikrývku a Rýšu do ní celou zabalil.
Bylo jí pořád zima. Proto Míša vymyslel něco jiného: šli se zhoupnout na houpačku: houpy, houpy. Ale, děti, to by ani nebyla Rýša, aby zase neměla nějakou nehodu! Asi se špatně držela a spadla z houpačky.
Míša ji chtěl potěšit. Dovedl ji k úlu a že ji dá med. Jak sáhl do úlu, včely vyletěly: bzzz! Jistě by je byly poštípaly, kdyby neutekli. Ale včely letěly za nimi.
Ale naštěstí byl tam blízko sud a medvíďata se do něho schovala.
V sudě bylo tma. Rýše bylo do pláče, ale Míša si zase vzpomněl na říkanku: „K slunci se podívej, usmívej se, usmívej!“
Oba vystrčili čenichy ze sudu. Dívali se na sluníčko a hádejte, koho viděli na cestě? Dědečka a babičku, jak se vracejí z města.
Medvíďata je radostně přivítala a pak si všichni sedli před chaloupku. Dědeček s babičkou se vyptávali, jak se medvíďatům dařilo, a medvíďata vyprávěla: jak Rýša spolkla mýdlo, jak Míša spadl se stromu, jak Rýša upadla do vody, jak spadla z houpačky a jak je včely honily. – Ale my vůbec nepláčeme!
To se dědečkovi a babičce líbilo, že děti pro nehody neplakaly. „Za to něco pěkného dostanete.“ Rozbalili balíček a víte, co v něm bylo? Pro Rýšu trumpetka a pro Míšu bubínek.
Hned bylo plno muziky. Hráli, zpívali a tancovali až do večera.
y
