y
Jak krtek ke kalhotkám přišel
Jak to kvítí v lukách voní! Krtek věcmi cinká, zvoní, rád by si šel hráti. Nemá je kam dáti!
Vítr fouká do nohavic. Kapsy mají jako krajíc, modré jsou jak kvítí. Kalhotky tak míti!
„Kdo mi poví, kdo je šije?“ Motýl neví, neumí je, šedá myška…hloupá na slovo je skoupá.
Rak by plátno nastříhal. Jen to plátno kdo by dal? Rákosník si hvízdá, že umí šít hnízda.
Složil hlavu ustaranou, slzičky mu z očí kanou: „Plátno třeba míti, jinak nelze šíti!“
„Neplač, krtku,“ kvítek cinká, „já jsem len, ne konvalinka! Pomůže tvá píle…? Dám ti vlákno bílé!“
Zaléval, plel, prohrabával, na housenky pozor dával. A když zrudly máky, len mu dozrál taky.
„Žábo, žabko, pohleď na to, že ta práce stála za to? Nechci se dál vláčet – budeme len máčet!“
Povídejte něco mouše: buď si bzučí, nebo kouše. Nemohla prý tušit… len musíme – sušit!
„Když vám zoban, pane čápe, jako mlýnské kolo klape – tak se nehněvejte – len mi rozlámejte!“
„Ježku, vstávej! Pozor dávej: dobře vlákno pročesávej, ať je jako vánek, tenčí nežli spánek!“
„Pavoučkové! Hbitě, hbitě usoukejte z vlákna nitě, z nití – jako svíce, budou nohavice!“
Z vlákna nitku usoukali. Borůvky jí barvu daly, cívka se jen točí, jako v kolotoči!
Kdo nevěří, ať si změří, jak mravencům práce běží. Rychle, ať to tkaní skončí do klekání!
„Pověz, raku, žádné kličky, zbude taky na kapsičky?“ „Nevím, krtku, nevím, nastříhám, až změřím!“
„Rákosníčku – staří známí! Ušil´s je i s kapsičkami? Díky, bratře, díky, že jsou na knoflíky!“
Kampak chodit pro rozumy: podívejme, co len umí! Velké kapsy máme, všecko do nich dáme.
