Ten vůbec nebyl takový dobromil jako Ohnivák. Dokonce ani líbezně nezpíval a nekradl jen zlatá jablka.
Až se dovíte, co všechno napáchal, jakou neplechu dokáže způsobit. Vůbec ho nebudete litovat, že je uvězněný.
Nedejte se mýlit že spí, že dříme! Neustále číhá na příležitost, aby z klece vyklouzl.
Stačí málo, stačí mu jen trošičku, trošilinku pootevřít dvířka a už je ve svém živlu.
Jakmile se dostane ven, roste a narůstá, že byste ho už nepoznaly.
Lítá sem a lítá tam, a všude také za sebou tahá dlouhý, předlouhý chvost.
Rozmachuje jím na všechny strany a čeho se dotkne, vznítí ohnivými plameny.
Čím více okolo něj hoří, tím více dostává chuť jeho mlsný ohnivý jazyk – jeho mlsné ohnivé jazyky.
Chuť roste s jídle a jídlem roste Plameňák.
Roste, roste i Plameňákova slavnostní tabule, jeho ohněm obložený stůl. Tu si k hodování přizývá své ohnivé kamarády.
Ohnivého kohouta, který skáče nejraději po střechách.
Ohnivého koně, co se s oblibou prohání obilními lány.
A veverku Ohnivku, ta si nejvíce pochutná v lese na suchém porostu i stromoví, když je chroupe mezi zoubky.
Kdo ví, jak by to všechno vždycky dopadlo, nebýt krotitelů ohnivé zvěře.
Ano! Požárníci jsou oněmi krotiteli rozpustilého ohně. Dokonce jste u nich jednou se Zvídálkem byly na návštěvě. Jen jim někdo sdělí, že pták Plameňák je opět volný,
okamžitě kvapí na místo jeho ohnivého hodokvasu. Čím dříve je někdo na Plameňákovo řádění upozorní
čím méně se Plameňák se svými hosty a pomocníky rozjaří, a to Zvídálek velmi dobře ví,
tím dříve se ho podaří zkrotit. Snadné to však není nikdy.
Je k tomu zapotřebí mnoho úsilí a mnoho odvahy.
Také hodně zručnosti, dosahované stálým výcvikem. Neboť cvik dělá mistra.
Dokud Plameňák ještě tolik nenaroste, dokud si nepřizve hodovníky, jde všechno přece jenom o něco lépe.
Jen když je po ruce třeba tlumnice, jakou vidíte i zde na obrázku.
Nebo docela obyčejná lopata s hromádkou písku.
Voda a kbelík.
Případně stříkačka
či hasící přístroj.
Ale vůbec nejlepší ze všeho je nepouštět ptáka Plameňáka z klece ven. Prozradím Vám, jak tomu zabránit. Klec totiž nemá zámek. Aspoň ne obyčejný. Nemá a nepotřebuje ani klíček. Aspoň ne obyčejný.
Stačí úplně normální běžná krabička zápalek. Sirka a k ní škrtátko.
Dopadne-li pouhá jiskřička tam, kam nemá, a děje se tak vždy z neopatrnosti, nedbalosti, nešikovnosti lidí, velmi často právě dětí, padá téměř pokaždé do zlaté klece ptáka Plameňáka. Teplo jedné jediné jiskérky dokáže otevřít dvířka, kterými se Plameňák dostává ven. Samy jste viděly, co potom následuje, nedej aby se tak stalo.
Hlavně tam, kde jsou nablízku hořlavé věci, papír, dřevo, záclony, peřiny, koberce, barvy, benzín... Určitě to všechno znáte. Jenom nezapomínat, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Dobře slouží, zato krutě vládne. Pomáhá nám vařit, zahřeje když je zima, nesmí však škodit, hrozit, ubližovat.
Tady končí pohádka a začíná skutečnost. Vždyť pravým viníkem požáru bývá většinou člověk. Proto zatím raději dále od kouzelné krabičky, od kouzelné špejličky a destičky, které pouštějí ptáka Plameňáka na svobodu, které ve vašich malých rukou, slabých a nevycvičených, mohou ze sluhy rázem udělat pána.
Zvídálek to ví a dodržuje. Se zápalkami si nikdy nehraje. Poznal, že hra s nimi je hrou s ohněm. Na vlastní oči viděl, co zlý oheň umí vyvádět. Jak snadno vzniká a jak obtížné je ho uhasit. Kdo z vás je moudrý, aspoň tak moudrý jako Zvídálek, určitě mi porozuměl. Viďte, že se ve vás nemýlím.
Konec.
y
