Jednoho dne si Pápěrka hověla v prachových poduškách ve 113. komnatě hradu Pápěřína. Najednou — kde se vzal, tu se vzal — rozrazil okno a do komnaty vběhl vítr. A fůůůůůůů, rovnou k Pápěrce. „Jůůůú, vždyť je jak pápěří, to si zas vyhrajůůůů“ —
a už ten uličník vítr unáší princeznu oknem. A přes královskou zahradu, devatery hory, sedmero řek a čtyři země. Pápěrka se snaží zachytit stromů, ale nemá svaly, nemá sílu, a tak jen pláče a volá: „Mamííí, tatiíí,“ ale nikdo neslyší, nikdo nepomůže.
Už ani nevypadá jako princezna. Vždyť ji ani vrána nepoznala! „Co je to za pískle?“ diví se. „To jsou dneska rodiče, ještě to ani pořádné peří nemá a už to nechají vyletět ...“ nestačí domudrovat.
Vítr popadne Pápěrku a fůůůů, zatočí se s ní nad lesem a ještě stačí zvířátkům pocuchat kožíšky a vráně nafoukat do zobáku, který v údivu zapomněla zavřít.
Ještě štěstí, že si na mezi u Zdravětína udělal pavouk síť, v které se Pápěrka zachytila, a že zdravětínské děti tudy právě šly k řece Svěživce. „Ááách, ááách,“ zaslechnou tenký, teninký hlásek, jako když motýl naříká.
První uviděla Pápěrku Zdravuška. „Co děláš v tom šípku? Pojď dolů!“ „Když já nemohu, drží mě pavučina,“ kňourá Pápěrka. A jé! Holka je jako pápěří! „No, nebreč, počkej, to se spraví!“ - A Zdravuška vyprošťuje Pápěrku z pavučiny. „Vidíš, už je to dobré.“
„Co je dobrrréé, co je dobrrrééé?“ chce vědět zvědavá moucha. Asi ty čokoládové vlásky. Bum! Pápěrka leží na zemi, jak ji ta zvědavá moucha povalila. „Pomoc!“ křičí Pápěrka a Zdravuška jen pokyvuje hlavou: „Tobě pomoci bude těžká věc...“
Co myslíte, děti, pomohla Zdravuška Pápěrce? Pomohla. Hned to ovšem nebylo. Nejprve ji naučila jíst sýry a Pribináček, Pacholíka a žervé, jogurt, ovoce i zeleninu, pít mléko, ovocné mošty a jiné dobroty, které na Pápěříně neznali a které Pápěrka nikdy nejedla.
Naučila ji ráno vstávat, mýt se ve studené vodě a co bylo nejdůležitější, Pápěrka začala cvičit.
„Vstávejte, děvčata!“ volalo každý den sluníčko a Zdravuška s Pápěrkou šupky hupky, běžely sluníčku naproti. A s nimi všechny děti.
„Dobrý den, sluníčko,“ klanějí se děti.
Natahují se k sluníčku, vysoko, vysoko, tak, ať sluníčko vidí, jak pěkně rosteme a jak jsme zdravé.
A sluníčko se usmívá na děti. „Na shledanou,“ mávají děti sluníčku na pozdrav. „Na shledanou opět zítra.“
A neuplynulo mnoho vody ve Svěživce, Pápěrka se už proháněla s dětmi po hřišti, hrála si s míčem, skákala přes švihadlo,
naučila se bruslit, plavat i lyžovat a za nějaký čas už nikdo ani nevěděl, že do zdravětínské školy chodí bývalá princezna.
A nebudete věřit, ale je to pravda pravdoucí, Pápěrce se brzy ve cvičení žádné děvče z celého Zdravětína nevyrovnalo. Každý den pilně a trpělivě zkoušela nové a nové cviky. Nemohla stále zapomenout na strašné větrné dobrodružství.
A víte, jak se skončilo? Samozřejmě, že dobře. Pápěrka se tak naučila cvičit, že se nakonec stala slavnou tanečnicí. Nelíbilo se jí být stále jen princeznou Pápěrkou a tak se každý večer\' a v sobotu a v neděli odpoledne proměňovala tu v Princeznu na hrášku, jak si to přávala její maminka,
tu zase v Šípkovou Růženku, jindy zas ve Sněhurku či ve smutnou sněhobílou labuť. Bylo to krásné, připomínalo jí to domov, pohádkovou říši, ale nebyl tam žádný vítr, který by ji odnesl. Ba ne, větru se Pápěrka už bát nemusela.
A královští rodiče? Nejprve trochu hubovali, že se to na královskou dceru jaksi nehodí, ale nakonec si řekli, že doba je teď jiná a že být princeznou není stejně žádné povolání. A což není Princezna Pápěrka nejslavnější ze všech princezen? Vždyť kdykoliv by chtěla, může se stát jednou z nich a to by žádná jiná princezna nemohla. Všichni ji měli rádi, protože dovedla dávat lidem radost.
A co se stalo se Zdravuškou? Zdravuška vystudovala medicínu a stala se dětskou lékařkou. Nemáte zdání, kolika dětem už zachránila zdraví!
A tak ta děvčata, Zdravuška s Pápěrkou, dávala lidem štěstí. A to je, milé děti, v pohádce i v životě to nejkrásnější.
y
