y
Havranpírko
To bylo kdysi ... Dobu, ve které si člověk zhotovoval kamenné nástroje, nazvali historici mladší dobou kamennou. Lidé se v této době sdružovali do rodových osad. Osady žily u potoků a řek, které jim poskytovaly vodu, potřebnou pro lidi i pro zvířata. Na šťavnaté trávě břehů se pásl dobytek. V okolí Prahy žilo několik rodů. Usídlily se u Motolského potoka, u Rokytky a u Kunratického potoka. Pojďme se podívat do krčského údolí, kde se usadila osada Havranů. Vítá nás vysoký totem, ozdobený havraními křidly. Kolem totemu se krčí několik chýší. Mezi nimi pobíhají a vesele pokřikují malé děti. Dobrý den, Havrani! U totemu stojí chlapec. Je vysoký a štíhlý. V osadě Havranů žije již deset let.
Před lety ho našli u Kunratického potoka, malé dítě leželo vedle polomrtvé matky. Ještě stačila říci, že jejich rod onemocněl neznámou nakažlivou nemocí a poprosila o ochranu pro své dítě. Pak zemřela. Protože ve vaku, kde malý chlapeček ležel, bylo vloženo havraní pero, dostal chlapec jméno Havranpírko. A víte, co tam ještě bylo schováno? V malém sáčku z jelení kůže se skrývala žlutá a lesklá zrníčka. Nikdo z Havranů tenkrát nevěděl, že jsou to kousky zlata.
Hošík si brzy v osadě Havranů přivykl. Brouzdal se s ostatními dětmi v potoce, chytal raky a dokonce se vydal i s lovci na medvěda. Lovci pronásledovali starou medvědici a měli s ní mnoho práce. Bojovala o svůj život ze všech sil, ale marně Mezitím Havranpírko spatřil malé medvídě. Chtěl je chytit, ale medvídě jej svalilo mohutnou tlapou na zem. Utkali se spolu v urputném boji, medvědi drápy však zle poznamenaly tvář odvážného mladíka. Lov skončil společným vítězstvím lidí. Havranpírko dostal za svou statečnost teplou medvědí kožešinu. Ta ho na lůžku hřeje a připomíná mu jeho první lovecké dobrodružství.
Víte, jak Havrani počítali? Nejbližším pomocníkem jim byla ruka. Znamenala počet 5 - jako pět prstů Když chtěli vyjádřit, že mají v osadě 14 lovců, nakreslili to takhle:
Vyslechněme příběh, jak osadu havranů přepadli lupiči, lovci z osady Bobrů. Bobři sídlili u Motolského potoka. Hrozil jim hlad a tak se vydali na lup dobytka. Vyčkali, až lovci osady Havranů opustí své sídlo a přepadli jejich opuštěnou vesnici. Otevřeli dobytčí ohradu a už hnali ven tři krávy, býka i několik ovcí. S uloupenou kořistí rychle spěchali údolím k Velké řece. Do cesty se jim postavil Havranpírko s kamenným mlatem (dnes bychom řekli velkým kladivem). Ale Bobři jej brzy přemohli a zraněný mladík klesl omráčen k zemi. Pes, který Havranpírka doprovázel, jej marně olizoval a budil.
Velká řeka se valila zemí od jihu k severu, přibírala říčky a potoky a sílila. Nyní v zimě ji svíral ledový krunýř. V lese u Velké řeky lovili Havrani. Pojednou k nim přiběhl uřícený pes, který měl kolem krku omotaný svitek březové kůry. Když totiž přišel omráčený Havranpírko k sobě, namaloval rychle na kůru několik znaků a svůj vzkaz připevnil psovi kolem krku. Poslal jej za tlupou Havranů. Náčelník Černý Havran z několika znaků poznal, že jejich osadu přepadli loupeživí Bobři a ihned dal povel k pronásledování lupičů.
Když loupeživí Bobři dorazili k Velké řece, sklánělo se slunce za obzor. Unavení lovci si chtěli odpočinout, i uloupený dobytek potřeboval oddych. V tom se však z nedaleké houštiny ozvalo bojové volání: Krá, krá, krá. Je zle, dostihli je oloupení Havrani. Rychle se snažili nahnat krávy, býka i ovce na led. Ale led pod těžkou vahou zvířat praskal.
Praskající kusy ledu se mísily s divoce proudící říční vodou. Bobři strnuli. Na krách uprostřed praskáni a šumění vody zmateně přešlapují krávy a ovce. V tom kohosi z Havranů napadlo zavolat na nejstarší krávu“ “Hnědko!“ Kráva uslyšela známý hlas, otočila mohutné tělo a pádí k praskající mu břehu. Ostatní krávy a ovce se pustily za ní. šťastně vyskočila Hnedka i ostatní dobytek na pevný břeh. Jen několik ovcí odplulo na ledových krách po proudu. Hlavní část stáda však byla zachráněna. Poplašená zvířata se pomalu uklidňovala Zděšení Bobři prchli. Havrani slavili své vítězství nad loupeživými sousedy. Nad rozbouřenými vlnami Velké řeky zněla starodávná hymna Havranů: Havran se nebojí, má silný dráp. Havran se nebojí, umí se rvát. Krá - krá - krá!
Přišlo jaro. Havraní osada u Krčského rybníka je v plné práci. Dívky vynášejí kožešiny ven, aby proschly na teplém sluníčku. Zeny pracují na záhoncích. Větvemi rozrývají půdu a připravují k setbě. Muži kopají odvodňovací příkopy kolem celé osady. Všude je plno bláta, ve kterém se blaženě čvachtají děti. V tom jeden chlapec zpozoroval, že se u velkého dubu něco děje.
Havranpírko si přinesl z lesa liščí mládě. Nyní je před užaslými dětmi cvičil. Malá lištička běhala a kousala do všeho, co našla. Pak přinesl Havranpírko usušenou rybku. Liška vysoko vyskakovala a chytala kousky rybího masa do tlamičky. Děti obdivovaly Havranpírka, který si ví rady jak s medvědem, tak s liškou. Havranpírko je v očích všech kluků z osady ten nejsprávnější hrdina.
S územím Havranů sousedila na druhém břehu potoka země Volavek. Volavky a Havrani žili vedle sebe ve smíru. Lovci z obou osad chodili lovit do údolí Botiče, které zatím nepatřilo nikomu. Děti se tam však bály chodit, protože na svazích kolem Botiče se vyhřívalo v létě plno zmijí, a na tomto území došlo ke srážce rodu Havranů s rodem Volavek. Když jednou hnali chlapci dobytek k Botiči, přepadli je lovci z osady Volavek. Sebrali jim dobytek a zajali nejstaršího z chlapců - Havranpírka. Do osady přiběhly děti a přinesly smutnou zprávu, že je Havranpírko zajat.
U doutnajícího ohniště v táboře Volavek sedí smutně svázaný zajatec - Havranpírko. Vtom si všiml doutnajících žhavých uhlíků. Hned jej smutek opustil a svitla mu naděje na záchranu. Když si ho nikdo nevšímal, přepálil si pouta o žhavé uhlíky. Ruce byly po chvíli volné. Poprosil ženu, která ho hlídala, o trochu vody. Žena odešla pro vodu a toho využil Havranpírko k útěku.
Hbitý mladík utíká lesem, za ním jeho pronásledovatelé. Přeskočil potok a - vběhl přímo do náruče statnému medvědovi. Jedinou zbraní, kterou měl Havranpírko u sebe, byl dlouhý řemen. Medvěd po chlapci chňapal a Havranpírko zachytil jeho hlavu do smyčky řemenu. Byl to velký boj. Medvědova síla tu stála proti hbitosti a lstivosti mladého chlapce. Pronásledovatelé z bezpečné vzdálenosti sledovali boj. Obdivovali nebojácnost zajatce.
Nakonec srazil Havranpírko medvěda na zem a spoutal hlavu i tlapy dlouhým řemenem. A bylo vyhráno Nadšení diváci zapomněli na bývalé nepřátelství a pomohli zdolat Havranpírkovi spoutaného medvěda. Za odměnu dostal Havranpírko na znamení své síly medvědí zuby. Nosil je na krku jako ozdobu. Havranpírko se vrátil do rodné osady. Jeho přáním bylo, aby se osada Havranů a Volavek smířila a aby byl zachován mír. To se také stalo.
Havranpírko stál před velikou zkouškou. Aby byl prohlášen za dospělého muže, musil přeskočit potok, přeplavat rybník se sekyrkou v ruce, vylézt na vysoký strom a vytrhnout holýma rukama smrček ze země. Dále musel poznat ptáka po hlase, přečíst stopu, uplést košík a co bylo nejtěžší - rozdělat oheň a udržet jej celý den bez přikládání. Havranpírko vše zvládl. Oheň přikryl mohutnými drny a večer jej probudil kousky pryskyřice. U ohně pak byl prohlášen dospělým mužem. A víte, milé děti co se stalo s Havranpírkovým zlatem? Po létech se konal na Hradišti v Šárce velký trh a tam zakoupil Havrčinpírko od cizích kupců za svá zlatá zrnička deset pěkných krav. Osada Havranů zbohatla. Z mladého bojovníka Havranpírka se stal příslušník osady a její přední lovec - Bystrý havran.
