y
KLUCI, POZOR NA SNĚHU!
Tuhle ohradu už všichni moc dobře známe. A ten pestrý míček taky. Kde je on, tam jsou zaručeně i jeho vykutálení kamarádi: Pavel a Jirka!
Dneska odpoledne zase čutali. Jenže najednou ten jejich míč vyletěl tak prudce vzhůru, že protrhl velikánskou šedivou duchnu nad městem, a z ní se pomalu začaly sypat sněhové vločky. „To je něco!“ zaradovali se kluci, „hned půjdem sáňkovat!“
Málem by zapomněli na svůj chytrý míček. Jen žádný strach, sám si naskočil na sáně a pozoroval heboučké hvězdičky vloček.
Protože kluci nic moudrého pod čepicí neměli, kliďánko se rozhodli jezdit po chodníku. Nejvíc byla udivena asi slečna, která se znenadání vznášela nad zemí jako kosmonaut v beztížném stavu.
Na neopatrnou jízdu dvojčat doplatil o kus dál i pan malíř. Ještě štěstí, že držel pevně desky s obrázky pro Sluníčko, jinak by je určitě v tom zmatku ztratil.
To nejhorší však teprve přišlo: do třetice saně nešetrně nabraly čerta s Mikulášem, kteří právě roznášeli nadílku hodným dětem. Zmatený Mikuláš něco ustrašeně zablábolil a čert skřehotavě vykřikoval, že je to horší než v pekle!
Všechno mohlo dopadnout mnohem líp, nebýt těch zatracených schodů na konci chodníku! Katastrofě se už nedalo zabránit. Udivený metař jenom zabručel, že na tak velké smetí má malé koště.
A pak celá ta letící hromada žuchla do sněhu. To byla mela! Jirka tak zpitoměl, že volal na slečnu: „Pane čerte, nestalo se vám nic?“ Jenom míček se radoval, že pod převrhnutými saněmi nevypustil dušičku ...
Sotva se kluci trošinku vzpamatovali, zařadili zpátečku, a utíkali, co jim nohy stačily! Těsně za nimi se hrnula trojice s rozzuřeným čertem v čele!
Na vršku byli kluci přece jen o trošku dřív. Roztlačili saně, naskočili na ně a frčeli po silnici dolu, jen to hvízdalo! Rychle se vzdalovali dvěma vousatým a jednomu rohatému!
Jenom chvíli si Pavel s Jirkou mysleli, že mají vyhráno. Když proti nim za zatáčky vyrazil náklaďák, rázem pochopili, že sáňkování na silnici je mnohem nebezpečnější než třeba výprask od čerta.
Vyhnout se už nemohli. Srdce se jim rozbušilo až někde v krku. „Vletíme rovnou pod kola!“ naříkal Jirka. „A zabijeme se!“ vyhrkl plačtivě Pavel.
K žádnému neštěstí naštěstí nedošlo. Ale mohlo dojít! Ani zázrak se nestal. To jen vysoká kola náklaďáku zachránila klukům životy!
Ještě dobře, že ti dva trumpetové se tak zaklonili než vjeli pod auto. Dokonce ani strachem propocené kulichy neztratili. Jenom chudák míček vypadl a snažil se dostihnout saně.
O tom, že neštěstí nechodí po horách, ale jezdí po silnicích, se kluci po několika vteřinách přesvědčili znovu. Tohle neštěstí bylo ještě mnohem horší než první: blížilo se na nízkých kolech!
Tentokrát se už doopravdy nedalo nic dělat. Řidič přišlápl pedál brzdy až k podlaze vozu, kluci se taky snažili zabránit srážce, ale rychlost byla příliš velká.
Stalo se však to, co nikdo nečekal: mezi saně a nárazník auta v poslední chvíli obětavě skočil míček!
Z obou stran dostal pořádnou ránu. A přece dokázal zabránit nejhoršímu: ztlumil náraz a odmrštil saně od auta!
Když se kluci na vršku zastavili, přepadla je lítost. Třásli se po celém těle a slzy měli na krajíčku. „Kde je náš drahý míček?“ zanaříkali oba najednou a rozběhli se ho hledat.
Místo pestrého a báječné kulatého míče však našli smutný a ubohý rohlík. „Chudinka, umřel a už mu nepomůžeme. Je to naše vina!“
Teplými dlaněmi zahřívali míček, hladili ho, ale nebylo to nic platné. Ani se nepohnul. „Nejradši bych si vrazil pár facek!“ řekl po chvíli Pavel. „A já taky!“ dodal Jirka.
Jenže lítostivá slova ani facky někdy nepomáhají. Uložili tedy svého nejvěrnějšího a nejlepšího kamaráda opatrně na saně a se skloněnými hlavičkami se vydali na zpáteční cestu. Stromy smutně přihlíželi, a chlapcům se zdálo, že kráčejí ke hřbitovu.
Když se Jirka s Pavlem blížili k domovu, saně se najednou lehce zachvěly a hned nato se skotačivě rozkolébaly. Kluci se nedůvěřivě pootočili a nemohli uvěřit svým očím: míček neumřel! Uzdravil se! Šťastně se vrtěl, točil a hopsal jako dřív!
„Víš, co uděláme?“ zeptal se Pavel a oči se mu rozzářily těmi nejveselejší mi světýlky. „Vím“, odpověděl Jirka, „půjdeme si s míčkem zasáňkovat na jednu bezvadnou stráň!“ „Tam se nám nemůže nic stát!“ zaradovali se oba. A co řekli, to také splnili. Byla to stráň vyhražená jenom pro zimní radovánky dětí. Na tenhle okamžik chytrý míček tak dlouho čekal! Teď už docela určitě věděl, že se kluci obejdou bez jeho rad!
