Když dorazili ke křižovatce, zastavili, a ukázněně čekali na zelenou. Aspoň tohle už je míček naučil!
Konečně semafor zavřel červené oko a Pavel s Jirkou vyrazili za velbloudem.
Ten už že zatím blížil k druhé křižovatce. Dobře si povšiml značky, kterou právě minul: KONEC PŘEDNOSTI V JÍZDĚ!
Protože tenhle velbloud už procestoval pořádný kus světa, dobře věděl, že ta příští značka nemůže znamenat nic jiného než: DEJ PŘEDNOST V JÍZDĚ!
Proto také nevstoupil bezhlavě do vozovky, ale napřed se pořádně rozhlédl. Křižovatku přeběhl, teprve když se přesvědčil, že nic nejede.
Klukům se ty dvě značky asi moc nelíbily. „Někdy se na ně mrknem, ale teď nemáme, čas!“ houkl Pavel na Jirku, a tím to bylo vyřízeno.
Kdepak, vůbec je nenapadlo řídit se značkami, které právě zahlédli. Nepodívali se vlevo ani vpravo a vpadli do křižovatky jako cukráři. Řidič požárního auta se jim jen tak tak vyhnul.
„Nevím, proč na nás houkal jako blázen,“ divil se Jirka. „Kdyby se radši naučil pořádně jezdit!“ přizvukoval mu Pavel. Tak vida, sami všechno zavinili, a ještě pořádnému řidiči vynadali!
Velbloud běžel a běžel a bylo mu úplně jedno, co se za ním děje. Měl svých starostí habaděj!
Teprve na konci města ho dvojice pruhovaných cyklistů skoro dostihla.
Jirka se ještě víc opřel do pedálů. Pekelně zašpurtoval! A jak se tak díval na přibližující se zadní část mohutného zvířete, napadla ho nepěkná čertovina!
Chytil se velblouda za ocas! Najednou pocítil, jak ho nesmírná síla táhne dopředu.
Pavel se bleskově přidržel sedla Jirkova kola. „Páni, to je legrace, to je legrace,“ drmolil nadšeně, „krásně se vezeme a nemusíme ani šlápnout! Jsme odvážní krotitelé velblouda! Jsme slavní artisté Pavlíno a Jirkáno! Rrrračte se na nás podívat!“
Velbloud si zřejmě myslel, že klukům přeskočilo. Bylo mu to ale dočista fuk. Hlavně, aby se jich už zbavil! Před branou zoologické zahrady prudce zabrzdil, shodil náklad, otočil hlavu a spokojeně čekal, až to ustrašené klubko spadne na zem a rozmotá se.
Rozmotávalo se pomalu a těžce. Klukům hučelo v uších a zdálo se jim, že mají všechny kosti zpřelámané. Nejlíp na tom byl míček. Velbloud ho jednoduše vyhodil z důlku mezi hrby a tím projížďka skončila.
Míč poskakoval kolem kluků a naznačoval jim, že mají ihned nasednout na kola a uhánět zpátky. Poslechli. A jak tak šlapali a šlapali, v hlavičkách se jim rozjasňovalo. „Že s námi ale ten velbloud zamával,“ vzdychal Jirka. „Ani se mu vlastně nedivím,“ přidal se Pavel, „vždyť jsme chudákovi mohli vytrhnout ocásek! A vůbec - správný cyklista se přece nesmí přidržovat žádného jedoucího vozidla, tedy ani velblouda!“
Takové rozumné řeči míček rád poslouchal. Však si to před kluky šupajdil pěkné potichounku, aby mu ani slovíčko neuteklo.
Kolem značky KONEC PŘEDNOSTI V JÍZDĚ vedl kluky schválně pomalu, a před další značkou DEJ PŘEDNOST V JÍZDĚ dokonce zastavil.
Pavel s Jirkou si museli ten červeně olemovaný trojúhelník pořádně prohlédnout!
Teď byl míček zvědav, co se stane. Jak asi dopadne první zkouška? Dopadla na jedničku! Kluci dali opravdu přednost několika projíždějícím autům a motorkám. Pak se ještě jednou pozorně podívali vlevo a vpravo, a protože nehrozilo žádné nebezpečí, nasedli klidně na kola a rozjeli se za svým míčkem. Doma na ně už netrpělivě čekala maminka s hromadou švestkových knedlíků. Ta hromada byla tak veliká jako jeden velbloudí hrb!
y
