Žil jednou v chaloupce u lesa tatínek a maminka. Radostí jejich života bylo děvčátko Mařenka a chlapeček Jeníček. Jednoho dne si vyšel tatínek do lesa na dříví, a aby udělal dětem radost, vzal je s sebou.
Les byl plný jahod, že děti nestačily ani sbírat. Stále nacházely krásnější a krásnější jahody, až docela zapomněly a tatínka a pustily se hluboko do lesa.
+6
Když se začalo stmívat, vzpomněly si a začaly volat tatínka. Ale nikdo se neozýval. Marně volaly znovu a znovu a běhaly po lese.
Plny úzkostí poznaly děti, že zabloudily. Když vyšel měsíc, uviděly v dálce chaloupku, jejíž okna vesele svítila do noci.
Plny radosti utíkaly děti k ní, ale jaké bylo jejich překvapení, když uviděly, že chaloupka je celá z perníku. Však již měly notný hlad. Jeníček vyskočil na střechu a začal loupat perníček a házel jej Mařence dolů.
Ale dlouho se děti neradovaly. V chaloupce bývala zlá Ježibaba, která děti chytla a zavřela. Každý den jim nosila perníček a samé dobroty, aby je dobře vykrmila.
Když už se Ježibabě zdály děti dost tlusté, zavedla je do světnice a kázala jim, aby si sedly na lopatu, že je hodí do pece a upeče.
Jeníček však povídá: „Babičko, nikdy jsem na takové lopatě neseděl a jistě to neumím. Ukaž nám, jak se na ni máme posaditi.“ Jakmile se Ježibaba na lopatu posadila, děti jí chytly a hodily do pece.
Nabraly si ještě perníku a upalovaly pryč, co jim nohy stačily. To bylo doma radosti, když se šťastně zase dostaly k mamince a tatínkovi.