y
O třech kuřátkách
Narodila se jednou tři kuřátka, jedno bílé, jedno černé a jedno červené. Dokud byla malá, starali se o ně tatínek kohoutek a maminka slepička, ale když povyrostla a naučila se sama shánět potravu, řekl kohoutek: „Nic platno, děti, musíte se podívat trochu do světa. Jste už dost velká na to, abyste se samy staraly o živobytí.“
Kuřátka chvíli plakala a také tatínek kohoutek a maminka slepička potají utřeli slzičku. Bylo jim všem líto, že se musí rozloučit. Ale tak už to chodí na světě, že když děti odrostou, odcházejí od svých rodičů. A tak se kuřátka vydala do světa. Kohoutek a slepička s nimi vyšli až před vrátka a mávali jim, dokud kuřátka nezašla za kopec.
Po nějaké době přišla kuřátka k hromádce kamení. Zastavila se u ní a tu červené kuřátko povídá: „Což abychom si, bratři, udělali z toho kamení malou chaloupku? Žili bychom tam společně v družnosti a v bezpečí a bylo by nám všem dobře.“
Bílému i černému kuřátku se to líbilo, a tak se všechna tři pustila do práce. Snášela kaménky, vršila je pěkně na sebe a brzy tu stál hezký malý domeček. Když byl hotov, povídá červené kuřátko: „Počkejte, bratři, zkusím, jak se nám tu bude bydlit.
Ale sotva bylo červené kuřátko vevnitř, přirazilo dveře, zavřelo je na závoru a volalo, že k sobě nikoho nepustí, že prý je to jeho chaloupka a že tu bude žít jen ono samo. A žádné prosby ani pláč nepomáhaly. Červené kuřátko nechtělo o svých sourozencích ani slyšet. Tak se tedy vydalo bílé a černé kuřátko na další pouť.
Netrvalo to dlouho a kuřátka uviděla při cestě zase hromádku kamení. „Víš co,“ povídá černé kuřátko, „z téhle hromady si postavíme chaloupku a budeme tu společně bydlit a hospodařit. Souhlasíš?“ „Ano,“ odpovědělo bílé kuřátko a hned se pustilo do práce. Snášelo kamínky, vršilo je na sebe, černé kuřátko mu pomáhalo a zanedlouho tu stála pěkná malá chaloupka.
„Tak, a teď vyzkouším, jak se nám tu bude bydlit,“ řeklo černé kuřátko, když bylo už všechno hotovo. Ale sotva vklouzlo dovnitř, přirazilo za sebou dveře, zastrčilo závoru a volala: „Jdi si, kam chceš, já tě k sobě nepustím! Tohle bude jen můj domeček! Nechci, aby tu žil někdo se mnou.“
Bílé kuřátko prosilo a plakalo, ale marně. Černé kuřátko bylo neoblomné, a tak nezbylo nic než jít dál a hledat přístřeší. Ubohé oklamané bílé kuřátko se vydalo samo na další cestu. Šlo dlouho a dlouho. Už se začalo smrákat a kuřátko ještě stále nevědělo, kde bude přenocovat.
A jak tak šlo a usedavě plakalo, kde se vzala, tu se vzala, objevila se přímo proti němu krásná víla. „Copak pláčeš, kuřátko? Povídá laskavě. „Stalo se ti něco?“ „Jakpak bych neplakalo,“ vzdychlo bílé kuřátko. „Pomáhalo jsem stavět chaloupku červenému kuřátku a vyhnalo mě. Pak jsem pomáhalo stavět chaloupku černému kuřátku a také mě vyhnalo. A teď ani nevím, kde budu přenocovat.“ „Jen neplač,“ těšila krásná víla kuřátko. „Když ti tvoji bratři tak ublížili, dostaneš ode mne chaloupku mnohem lepší, než mají oni. Ale dávej pozor, co ti řeknu, dobře se zamkni, a kdyby někdo přišel a chtěl dovnitř, nesmíš mu otevírat. Mohla by to být lasička a ta by tě bez milosti zadávila.“
Sotva to krásná víla dořekla, zmizela, jako by se propadla do země. A na tom místě, co stála, objevila se najednou krásná malá chaloupka. Bílé kuřátko radostně zapípalo a hned vklouzlo dovnitř a dobře se zamklo, jak mu to dobrá víla poradila.
A věru dobře udělalo, protože k večeru vyšla na lov lasice. Zavětřila a ucítila, že je tu někde kuřátko. „Kuřátko, kuřátko, otevři!“ začala volat lasička sladkým hlasem. „Přinesla jsem ti plnou ošatku zrní, ochutnej!“ Ale červené kuřátko přece jen poznalo podle hlasu lasičku a odpovědělo: „Ba ne, neotevřu. Ty jsi lasička, a kdybych otevřelo, zadávila bys mě!“ „Nezadávím tě, neboj se,“ řekla lasička. „Ale jestli neotevřeš, rozzlobím se, rozběhnu se, rozbořím ti chaloupku a potom tě opravdu sním.“ Ale kuřátko neotevřelo.
Tu se lasička rozběhla a opřela se o chaloupku, až se kaménky rozsypaly. Potom skočila a zadávila červené kuřátko. Ale copak je jedno kuřátko pro lasičku! Sota je spolkla, už se olizovala a přemýšlela, kde by ulovila ještě něco. Zavětřila, začichala – a už běžela k druhé chaloupce, kde bylo černé kuřátko.
Přiběhne k chaloupce a volá sladkým hlasem: „Kuřátko, kuřátko, otevří! Přinesla jsem ti ošatku zrní, ochutnej!“ „Ba ne, neotevřu. Jsi lasička, a kdybych ti otevřelo, zadávila bys mě!“ odpovědělo černé kuřátko. „Nezadávím tě! Ale jestli neotevřeš, rozzlobím se, rozběhnu se, rozbořím ti chaloupku a potom tě sním!“ odpověděla lasička. Černé kuřátko mělo strach, ale neotevřelo.
Tu se lasička rozběhla a vrazila vší silou do chaloupky z kaménků a rozbořila ji. Potom skočila po černém kuřátku a na místě je zadávila. Sotva kuřátko spolkla, už se olizovala a přemýšlela, kde by ještě bylo něco na zub. A jak zavětřila, začichala, ucítila, že tu je nablízku ještě jedno kuřátko. A rozběhla se k domečku, kde bylo bílé kuřátko.
Přiběhla a začala líbezným hlasem volat: „Kuřátko, kuřátko, otevři! Přinesla jsem ti plnou ošatku zrní!“ „Ba ne, neotevřu, nestojí o tvé zrní,“ odpovědělo bílé kuřátko. „Myslíš, že tě nepoznám po hlase? Ty jsi lasička, a kdybych ti otevřelo, zadávila bys mě.“ „Nezadávím tě, kuřátko,“ řekla na to lasička. „Ale jestli neotevřeš, rozzlobím se, rozběhnu se a zbořím ti domeček a pak tě sním!“ Bílé kuřátko se strachy celé zachvělo. Schovalo se do koutka, schoulilo se, ale neotevřelo. Lasička se rozběhla, opřela se o domek, ale domek nepovolil. Rozběhla se tedy po druhé – zase nic.
Rozběhla se po třetí – a tu se najednou na kraji lesa objevil myslivec. Jak uviděl lasičku, strhl s ramene pušku, zalícil a jednou ranou lasičku položil.
Bílé kuřátko si oddechlo, poděkovalo myslivci a pak šlo s ním a zůstalo už v myslivně, kde dostávalo denně tři hrsti zrní. Myslivcová sype zrní, má ho plné ošatky, kuřátko jde pěkně za ní, uteklo nám z pohádky.
