y
Dobrodružství veverky zrzečky (2.díl)
Jednou ráno se zdálo Zrzečce, že dub svěsil své listy. Zrzečka, které se na Starém dubu narodila, měla dub ráda, a proto jí nic neušlo. „Pročpak jsi tak zamyšlená Zrzečko,“ ptal se jí starý havran. „Bojím se, že se nám Starý dub rozstonal,“ řekla Zrzečka. Víte, děti, stromy mají mnoho nepřátel. Všelijací cizopasníci, brouci, housenky a červi jim ožírají listí, kořínky i dřevo. Takový strom vydrží dost, ale je-li těch užíračů mnoho, chřadne a třeba i zahyne. Nejvíc pomáhají stromům ptáci. Co ti snědí za den všelijakého hmyzu!
Zrzečka měla starost. Sběhla po kmeni rovnou ke kořenům, kde měly pelíšek myšky. Myška Šedivečka vyběhla a Zrzečka hned spustila. „Náš dub se rozstonal. Nemohlo by to být od kořenů?“ Myška se rozhodla, že všechny kořínky prohlídne. Myšky mají ve spleti kořenů spousty chodbiček a tak se pustily do průzkumu.
Když večer vylezly myšky z kořínků, byly celé umouněné a špinavé. Ale nic nenašly. „Kořenům není nic, všechno jsme prohlédly, všechny chodbičky proběhly. Ani suchem to nemůže být, protože dole je ještě dost vlhko.“ „Tak co teď?“ vzdychla Zrzečka. A Starý dub vadl dál a dál.
Jednoho dne přišel pan hajný s panem lesním a dlouho se dívali do koruny dubu. I oni měli starost, co to se Starým dubem je. Zrzečka pozvala doktora Strakapouda, aby strom pořádně prohlédl. A Strakapoud na to přišel. Objevil ve dřevě chodbičky larev brouků tesaříků. „Koukej, Zrzečko, jak se zavrtaly hluboko do dřeva. Ani já se k nim nedostanu,“ řekl smutně Strakapoud. „Tady by mohl pomoci jen strýček Datel z lánské obory,“ řekl Strakapoud. „Ale kde ho najdeme?“ ptala se Zrzečka. Přemýšleli, až si vzpomněli, že z lánské obory chodí do Tichého údolí srnka Bystronožka.
Večer čekala Zrzečka na srnku. Zdalipak bude něco vědět o panu doktorovi? A Bystronožka poradila. „Znám pana Datla, má hnízdo ve starém buku za třemi kopci a dvěma potoky. Umí krásně klepat na suché větve, že to zní jak hudba. Často tak klepává paní Datlové pro radost. Je to klepání slyšet po celé oboře a všichni tak víme, kde právě pan Datel je.“
Ráno byla na Starém dubu velká porada. Bylo rozhodnuto, že k panu Datlovi půjde veverka Zrzečka. Je statečná, nebojí se a dovede rychle skákat po větvích. Cesta do lánské obory jí rychle uteče. Starý Havran jí dal na cestu radu: „Řekni Datlovi, že tu máme plno mravenců. Ty on má tuze rád, je to jeho nejmilejší pochoutka. A dej si pozor na divokého kocoura, potlouká se po oboře, ten by ti mohl ublížit.“ A ještě se zvířátka rozhodla, že v noci bude dávat na veverku pozor kmotr Výr, aby se jí ani ve tmě nic nestalo. A veverka se vypravila na cestu.
Veverka přeskočila potok, přeběhla rozkvetlou stráň a v lese to vzala skokem se stromu na strom. Cesta jí rychle ubíhala. Brzy měla první kopec za sebou a přišla k širokému potoku. Co teď? V tom se mihl vzduchem ledňáček jako modrý plamínek. „Haló, ledňáčku!“ volala Zrzečka, „kudy se dostanu na druhý břeh?“ „I podívejme se, Zrzečka ze Starého dubu“ podivil se ledňáček. „Nejlépe bude, když seběhneš kousek cesty dolů k olším, tam lehce přeskočíš z jedné olše na druhou.“ A opravdu. Obě olše se k sobě nakláněly, jako by si přes vodu podávaly ruce. Zrzečka přeskočila a pokračovala ve svém putování.
Veverka běžela, běžela, až se před ní objevil plot lánské obory. Lehce jej přeskočila a běžela temným lesem dál. V tom zůstala stát leknutím celá zkamenělá. Před ní se objevilo strašně veliké zvíře, sice podobné Bystronožce, ale o velký kus větší. Parohy to mělo jako lopaty. Byl to starý dobrák Daněk. Veverka ho ještě neviděla a tak dostala veliký strach. Vyšplhala se na vysoký strom a odtud si to veliké neznámé zvíře zvědavě prohlížela. Daněk se klidně začal pást na lesním palouku. Zrzečka se uklidnila a hop! vydala se dále.
Brzy měla veverka za sebou další kopec. Pocítila, že má velikánský hlad. Všude kolem rostly vysoké houby, které veverka neznala. Vypadaly jako deštníčky a tuze pěkně voněly. Teprve když spatřila Zrzečka na neznámé houbě čerstvě okousanou stopu veverčích zoubku, neodolala a do houby se pustila. Byla nesmírně chutná a my si povíme, že to byla bedla jedlá, kterou i lidé rádi sbírají.
Setmělo se. Zrzečka přemýšlela, kde stráví noc. A protože je každá veverka nejbezpečnější ve větvích stromů, usadila se Zrzečka vysoko na jednom rozložitém dubu. Byla to její první noc v cizině, srdíčko jí bušilo strachem. Unavená po cestě začala dřímat. Pojednou se jí zdálo, že vidí dvě zelené světélka. Naráz se probudila. A opravdu! Zlý zatoulaný a zdivočelý kocour se toulal lesem a objevil vysoko ve větvích spící veverku. Dostal chuť na veverčí masíčko. Už se drápal na strom, když pojednou se vznesl z vedlejšího stromu tichounce kmotr Výr. Zrzečka ve tmě neviděla skoro nic. Slyšela van sovích křídel a kocouří zaječení. Pak něco těžkého žuchlo pod strom. „Ted“ už můžeš klidně spát,“ řekl kmotr Výr. A veverka usnula.
Když se Zrzečka probudila, vyběhla na rozkvetlou louku. Ranní rosa jí zmáčela tlapičky. Zdravily ji vysoké kopretiny i růžové hvozdíky, hladila ji stébla trav. V ranní rose se modraly u potoka pomněnky. Vysoko se usmívalo sluníčko, jakoby i ono přálo Zrzečce šťastnou cestu.
Zdáli uslyšela veverka Datlovo klepaní a vydala se tím směrem. Za chvíli již stála proti Datlovi. Byl celý černý, jen na hlavě měl červenou čepičku a vypadal přísně. „Jdu vás, pane Datle, poprosit, abyste se podíval na náš nemocný dub,“ řekla Zrzečka. „Do cizího obvodu nelítám,“ prohlásil odmítavě pan Datel.“ „Ale pane Datel, vždyť nám můžete pomoci jenom vy,“ řekla veverka už skoro s pláčem. „Paní Datlová, prosím vás, přimluvte se, máme u nás spoustu tuze dobrých mravenců.“ Paní Datlová se obrátila ke svému druhovi: „Ne, já myslím, že bychom se tam mohli podívat,“ řekla a pan Datel přikývl. „No dobře, tak se tam tedy zaletíme podívat, čekejte nás zítra!“ A veverka poznala, že má vyhráno.
Veverka běžela celý den a večer dorazila domů. Unavena se stulila do svého doupátka. Byla šťastna, že její dlouhá a namáhavé cesta nebyla nadarmo. Proto spokojeně usnula.
Druhý den tu byl pan Datel i se svou paní. Hned se dal do díla. Tesal a tesal, až kůra Starého dubu jen lítala. Do vytesaných štěrbin strčil jazyk a tahal ohromné larvy jednu za druhou. Datel má jazyk třikrát delší, než ostatní ptáčkové a ještě k tomu je lepkavý. Paní Datlová mu vydatně pomáhala.
K večeru prohlásil pan Datel: „Všechny nepřátele jsem vychytal. Za několik dní se dub zase vzpamatuje.“ Všechna zvířátka bydlící na Starém dubu mu vděčně děkovala za jeho pomoc.
A tak díky statečné Zrzečce a pohotové pomoci pana Datla se Starý dub uzdravil. V lese bylo zase dobře.
