y
Kadrnožka
Tenkrát, když ještě netopýři létali za soumraku kolem lidských obydlí a šeptali kocourům do ucha všelijaké neplechy, bydlívali v korunách stromů, ale i dole pod nimi v rozeklaných kořenech malinkatí mužíčkové, obdaření čarovnou mocí. Čím menší byli, tím větší byla jejich moc a tím větší byla i jejich touha pochlubit se, co všechno dovedou. Moje bába slyšela od své báby o jednom takovém pumprlíkovi a tak vám to honem také přicházím povědět.. .
Jednomu malému království kdysi vládl bohatý a náležitě lakomý král. Nerad někomu něco dával a ze všeho nejraději měl zlato. Na svém zámku žil kromě nejnutnějšího služebnictva docela sám, ale to mu ani moc nevadilo, protože až na zlato, kterého nikdy nemají lakomí lidé dost, mu vlastně nic nescházelo. Občas si vyjel s družinou do své obory na lov a aby se také nadechl trochu čerstvého vzduchu. Je to zajímavé, ale právě v těch chvílích dokázal na své zlato zapomenout. Jel tam, kam ho jeho kůň zanesl a bylo mu docela dobře. Stalo se však, že ho jednou kůň zanesl obzvlášť daleko a najednou ani on, ani žádný z jezdců jeho družiny neznal cestu zpátky.
Vydali se tedy nazdařbůh podél potoka v údolí a po nějaké době narazili na mlýn, kde žil mlynář se svou dcerou. Protože byli dlouhou cestou unaveni, rozhodl král, že si ve mlýně trochu odpočinou.
Královi se takový nenadálý odpočinek uprostřed lesů docela zamlouval a mlynářova hezká dcera se o něho starala jako opravdu vzorná hostitelka. Však na ni její tatínek mlynář byl náležitě pyšný a neodpustil si několikrát zdůraznit, jaké má jeho dcera zlaté ruce, jak je šikovná a co všechno dovede. Ve své chvále zašel dokonce tak daleko, že králi tvrdil, že pro ni není problém upříst z obyčejné slámy vřetánko zlata. To však neměl králi říkat. Jakmile král uslyšel o zlatě, neměl už zájem o nic jiného. Okamžitě posadil dívku na koně a že musí jet s nimi na zámek a tam bude vyrábět ze slámy zlato jenom pro něho.
Na zámku dal král nanést do podzemní místnosti hromadu slámy a poručil dívce, aby začala příst. A že když neupřede z té slámy do rána zlato, tak bude s ní konec.
Dívka se zhrozila takového úkolu a rozplakala se, protože dobře věděla, že ho nikdy splnit nemůže. Teď teprve hořce litovala tatínkova dobře míněná slova chvály a také svou pýchu, kterou sama sebe ve mlýně přesvědčovala, že by to snad i dokázala, kdyby jen trochu chtěla. Teď věděla, že to nejde a věděla také, že ráno s ní bude konec.
Tenkrát v době pohádek však byl i na takové smutné situace lék. Jak mi moje bába říkala, právě na ně čekali ti podzemní pumprlíci, aby mohli ukázat co všechno umějí. Kdy jindy se mohli projevit, než když byl člověk v koncích. Slzičky takového bezmocného človíčka byly pro uši pumprlíka rajskými zvony a slyšeli je vždycky ať by LI kde byli. Stačila jenom jedna hořká slzička, která zazvonila o zem a pumprlík tu byl v okamžení.
Zeptal se dívky proč pláče o v čem by jí mohl pomoci. Dívko ukázala na hromadu slámy a plakala ještě víc, když pumprlíkovi říkala, že do rána z ní musí upříst zlato. „To je pro mne maličkost!“ Řekl pumprlík náležitě pyšně, protože jenom na to čekal. „Co mi dál, když se do toho pustím místo tebe?“ „Mám jen tenhle náhrdelník, který mi vždycky nosil štěstí,“ řekla dívka a sundala si ho z krku. „Dobrá,“ řek! pumprlík. „Vezmu si ho. Ty teď už štěstí nepotřebuješ, když jsem tu já.“
Pak začal pumprlík čarovat. Samozřejmě, že to nemusel dělat tok okázale, pumprlíci měli tenkrát velkou moc, jak fikala moje bába, a mohli ji užívat beze všeho předvádění. Ale jak už o tom byla řeč, pumprlíkovi dělalo moc dobře, když dívka žasla a obdivovala se jeho čarám.
A ještě než se rozbřesklo, byl tu plný trakař zlatých přaden. Pumprlík zářil víc než to zlato, když viděl, že dívka ztratila Odivem řeč, ale děla! jakoby nic. Ani se dívka nenadálo o byt pryč. Nebyla však jediná kdo se divil. Když spatřil král zlatá přadena, nemohl tomu uvěřit. Řekl s!, že jestli je ta dívka opravdu tak šikovná, musí toho náležitě využít.
Pak zavedl dívku do stodoly plné slámy a dal jí nový úkol: Jestliže do rána všechnu slámu spřede na zlato, stane se jeho ženou. Jestli ale úkol nesplní, ráno ji nechá vsadit do věže, odkud se už nikdy nedostane. Když dívka ve stodole osaměla, hořce zaplakala. To přece nemůže splnit! Ráno ji král uvrhne do věže. „Proč pláčeš?“ zeptal se znenadání dívky pumprlík, který se tu zčista jasna objevil. „Zase máš ze slámy udělat zlato? Co mi dáš, když se do toho pustím sám?“ „Nemám už nic, co bych ti dala. Ach bože, zítra ráno bude se mnou zle!“ Plakala dál dívka. „Ne-plač. Když to do rána za tebe upředu, staneš se královou ženou. Slib mi tedy, že až budeš královnou, dáš mi své první dítě.“ Dívka se sice zarazila nad takovým přáním, ale neměla na vybranou. Navíc se jí zdálo, že vlastně slibuje něco co zatím není a co ani být nemusí.
Ráno, když král spatřil prázdnou stodolu a v podzemní komnatě uložené hromady zlatých přaden, byt štěstím bez sebe. „Žádnou jinou ženu nechci, než mlynářovu dceru se zlatýma rukama!“ Zvolal král a jak řekl, tak se i stalo.
Byla slavná svatba. Hezkou a milou královnu královi kdekdo závidět. Oba mladí manželé stále častěji jezdili spolu na výlety do polí a tesů a král no zlato pomalu začínat zapomínat. Místo něj měl stále raději hezkou mlynářovu dceru až se do ní úplně zamiloval.
Po nějaké době se narodilo královně děťátko. Královna byla šťastná, král byl šťastný a zdálo se, že tomu štěstí nebude ani konec.
Stalo se však, co se stát muselo. Znenadání se před královnou objevil pumprlík a hned si chtěl vzít dítě „Dítě jsi mi slíbila a sliby se plnit musí!“ Stál na svém pumprlík, když královna nechtěla své děťátko vydat. Na svůj slib totiž již dávno zapomněla. I začala plakat. „Cožpak bys mohl být tak bezcitný, abys dokázal vzít matce dítě?“
„Dobrá.“ Řekl pumprlík. „Nechám ti tvé dítě, ale jen tehdy, když uhodneš mé jméno. Ráno přijdu a když neuhodneš, dítě je mé!“ Celou noc královna přemýšlela nad nejrůznějšími jmény, ale vůbec si nebyla jistá ani s jedním z nich. S obavami očekávala blížící se ráno.
„Tak pověz jak se jmenuji.“ Spustil ráno na královnu pumprlík. „Jmenuješ se Podzemníček, Dynybylka nebo Skalník.“ Ta jména pumprlíka náramně rozveselila a po každém povyskočil a zapískl: „Ne!“ Ani když královna přeříkala jména sedmi trpaslíků ba i jména slavných králů Kašpara, Melichara a Baltazara, neuhádla. Pumprlíka ta hra na hádání jeho jména kupodivu ba-vila, ale to nejspíš proto, že si byl jistý tím, že královna jméno neuhádne. Možná proto nakonec svolil, aby se královna rozmyslela ještě do zítřejšího rána. Ale to již naposledy. A když královna neuhodne, dítě bude jeho.
Královna však dostala nápad. Vyslala po celém království řadu poslů, aby pátrali mezi lidmi v kraji, zda někdo nezná jméno malého pumprlíka, který se možná již dříve objevil i někomu jinému. Poslové ale neměli štěstí. Nikdo jméno pumprlíka neznal a kdo ho někdy přeci jen spatřil, jeho jméno stejně nevěděl. Ale tu se stalo, že jeden z posledních vracejících se poslů v lese blízko jedné vesnice uslyšel tenký pisklavý hlásek. Zastavil se a schován za stromem poslouchal. Malý mužíček si vesele prozpěvoval: „ Ejchuchú, ejehuchú, hezky je mi na vzduchu. Nezná mne Jan ani Božka, jmenuju se Kadrnožka!“ Posel si říkánku zapamatoval a když se vrátil do zámku, hned se nechal ohlásit u královny, jestli právě to není ono jméno, které hledá.
Královna se velmi zaradovala a posla odměnila. Když se ráno objevil pumprlík a žádal na královně své jméno, královna mu odpověděla říkankou: „Nezaváhám ani trošku, před sebou mám Kadrnožku!“ Pumprlíka to v tu chvíli tak rozzlobilo, že zlostně dupl do země, a že měl, jak říkala moje bába, velkou moc a mocnou sílu, země pod ním pukla a on se propadl někam do hlubin. Konec konců byl to jeho domov. Ale od té doby si umínil, že lidem už pomáhat nebude i kdyby vyplakali celé moře,
Samosebou všechno zlato, které vyrobil ze slámy, zmizelo. Královi to však už ale nevadilo. Poznal, že to pravé zlato, to nejcennější, získal ve své ženě, která se s jeho synem stala tím největším pokladem v jeho království. Přesně tak mi to vyprávěla moje bába a nemějte mi proto za zlé, že to vyprávím dneska vám. Můžete to zase vyprávět vy někomu jinému.
