y
Pohádka za kapří penízek
Byl takový pěkný letní podvečer a vodník Česílko seděl v rákosinách u rybníka. Vtom k němu přes louku přitancuje jemná panenka, samý závoj a celá uplakaná. „Kdo račte být a co si račte přát?“ povídá Česílko. „Jsem rusalka Andulka. A bydlela jsem na lukách za lesíkem. Ale louky posekali a mě to tam teď moc píchá do patiček.“ A rusalka Andulka se rozplakala, až se Česílkovi dělalo slano v rybníce. „Tak už dost,“ povídá Česílko. „Mám tamhle v louce takový dolík, kam chodí spát mlha. Můžeš se tam, Andulko nastěhovat.“
Rusalka Andulka bydlela v dolíku, tancovala na měkké louce a bylo jí dobře.
Jenže jednou si to po silnici kolem rybníka hrne kočár. V něm sedí pan kníže a vzadu stojí sluha Fricek. „Prrr!“ křikl pan kníže. A koně zastavili a pan kníže se dívá z okýnka, jak rusalka Andulka tančí po louce. „Tuhle panenku si vezmu za ženu,“ povídá pan kníže.
A Fricek se hned rozběhl za Andulkou. Andulka běží rychle po travinách. Fricek za ní dupe ve střevících s přezkami. Zahnal Andulku až na kamínkovou cestu, kde jí to píchalo do patiček. A hop a lap – už ji drží.
Když ji přivedl ke kočáru, stál tam už taky vodník Česílko. „Andulku radši zase pusťte, pane kníže, povídá Česílko. „Pusťte ji, dřív než se rozzlobím.“ „Přece nepustím panenku, kterou chci mít za nevěstu!“ směje se pan kníže. Dal prásknout do koní a ujel s Andulkou na zámek.
Hned ten večer se vypravil na zámek taky Česílko. Bloudí po zámku, všude nakukuje, ale Andulku ne a ne najít. Až viděl věž a v ní okýnko a z okýnka se sypou slzy jako hrachy. Česílko vyběhl po slzách nahoru jako po schůdkách a chce vypáčit mříž. Jenže ta mříž byla křížem kovaná. „Nevím Andulko, nevím, jestli se nám podaří překazit tu svatbu,“ povídá si smutně vodník Česílko.
Jde dál po zámku a nejednou někdo vzadu zatroubil na trumpetu, že přichází pan kníže. Česílko sotva stačil skočit do nejbližších dveří – a ona to byla knížecí konírna a v ní stálo šest bílých koní. Česílko vklouzl pod žlab. A v tom už tu byl pan kníže se sluhou Frickem. „Těchhle šest koní se učeše nejjemnějším kartáčem,“ povídá pan kníže. „Pak těch šest běloušů dostane osmnáct kostek cukru,“ naporučil pan kníže. „Ráno se šest koní zapřáhne do kočáru a povezou mě s Andulkou na svatbu.“
Sluha Fricek jen srazil paty. Ale sotva vyšli z konírny, vyklouzl zpod žlabu Česílko. Skočil ke koním, jednoho odvázal a vyhnal ho ven ze zámku. Sám se oblékl do ohlávky a povídá: „Kliky mikliky!“ V tu chvíli z něho byl bílý kůň, od těch pěti ostatních k nerozeznání.
Ráno byla na zámku samá muzika a spěch. Přivezli kočár a pan kníže s Andulkou do něho nasedli.
Před kočárem šest bílých koní. Jak se pan kníže nesl se smutno Andulkou ke kočáru, sáhl mu šestý kůň hubou po svatebním kloboučku. „Kdybys tak, koníčku, dovedl víc než krást kloboučky,“ povzdychla si smutná Andulka. Nasedli a jeli. V kočáře pan kníže s Andulkou, vzadu sluha Fricek.
Zvony vyzváněly a kočár se nese z brány ven a po silnici. Když přijeli v ta místa, odkud se jde přes louku k rybníku, šestý bělouš přestal táhnout. Netáhne a plete nohama. „Prrr!“ povídá kočí. „Ten kůň musí dostat napít, nebo nedojedem.“ „Ať tedy dostane napít, co jeho koňské hrdlo ráčí,“ povídá pan kníže. „O trochu vody přece u nás není nouze.“
Kočí seskočil s kozlíku, nahrabal z rybníka do klobouku vodu, donesl ji šestému běloušovi, ten ji vypil na jedno srknutí – a zabral do postraňků. Kočár, v něm pan kníže s Andulkou, Fricek vzadu, kočí na kozlíku a pět koní vpředu – všecko letí za šestým běloušem a rovnou k rybníku. „Prrr!“ volá pan kníže a strachy z něho vyrazil pot.
Kočár zarachotil na hrázi všecko to slítlo do rybníka.
První vyplavala rusalka Andulka. Byla lehoučká, jako z mlhy upředená. Vyhoupla se z vody a vyběhla z rybníka rovnou k vodníkovi Česílkovi, který už se přečaroval z bělouše ve vodníka a stál tam na hrázi s pěti běloušky. „Tak ti, Česílko, děkuju,“ řekla a dala mu kopretinu. Pak natrhala po hrsti trávy pro pět běloušků. Celou tu dobu se pan kníže se sluhou Frickem všelijak motali sem a tam po dně rybníka. Když se vymotali, utíkali rovnou zpátky do zámku.
