y
Ježourek 1. díl
Jednou v srpnu se vylíhlo v teplém pelíšku pod trnkou sedm malých ježků. Těch šest bylo rádo na světě, ale ten sedmý, ten stál za to! Stále mu nebylo něco vhod, odmlouval své mamince i stěžoval si, že mu bratři všechno sní. Ten nespokojený ježeček dostal jméno Ježourek.
Stará ježice měla s Ježourkem neustálé trampoty. Stále se jí na něco ptal a vymýšlel si všelijaké novoty. Jednou uviděl Ježourek kvočnu s kuřaty. Velice se mu líbilo, jak se kuřátka schovávala pod peří staré kvočny. Chtěl to také vyzkoušet se svojí maminkou.
Celý den nemyslel Ježourek na nic jiného, než jaké to bude pěkné, až se stulí u maminky. Ale zapomněl na jednu důležitou věc – kuřátka mají peříčka, ježek má bodlinky. A tak když se Ježourek přitulil k mamince, tak jak to dělávají kuřátka, pěkně ji svými bodlinkami popíchal. Maminka se lekla, Ježoura vyhodila a ještě mu na cestu přidala pohlavek.
Ježourovi to bylo všechno moc líto; a co ho nazlobilo? Že se mu všech šest bratrů vysmálo. A tak trucoval. Několik dní chodil a přemítal. Jednou ráno se rozhodl, že půjde do světa. Rychle vstal, sbalil si raneček, ulomil si klacíček jako hůl a vyrazil. Cestou si zpíval: „Já půjdu do světa, kde růže rozkvétá. Půjdu do přírody, kde rostou jahody.“
Jak tak Ježourek šel a zpíval si, vytrávilo mu. Jako s uděláním nikde nic k snědku. Jak tak Ježourek kouká, vidí, jak z trávy čouhá něco tenkého a hladkého. „Snad to není k snědku?“ říká si Ježourek a pro jistotu se do toho zakousne. A tu cítí, jak ho něco hrozitánskou silou táhne do trávy. Ježourovi se hrůzou zježily všechny bodlinky. Pustil se a uslyšel rozzlobený syčivý hlas: „Ses ty jezku sisatej, ty mne budes kousat do ocásku! Más stestí, ze sem jenom uzovka a ze nemám zuby.“ Ježeček se leknutím skoulel do klubíčka. Užovka se o něj jenom popíchala a odlezla. Ještě chvíli slyšel Ježourek její rozčílené ses ty jezku sisatá…
Ježourek se živil zrním, zkoušel i brambory a řípu. Ne nadarmo se říká – ježek všežravec. Jednoho dne potkal v polích statného chlapíka. Byl tak žravý, že mu zuby koukaly z huby. Tlusté tváře mu visely jako dva pytlíky. Jakmile křeček (neboť to nebyl nikdo jiný) uviděl ježečka, začal mu nadávat: „Ty ježku ježatý, co hledáš na mém poli?“ „To pole patří tobě?“ Křeček nadul obě tváře a povídá pyšně: „To se ví, všechna pole jsou moje, hleď se klidit, sprostý ježku!“ Ježourkovi to bylo divné, ale nechtěl se s nafoukancem hádat.
Když odpočíval Ježourek na mezi, uviděl, jak od vsi přicházejí přes pole tři kluci. Jeden nese motyku, druhý starý hrnec a třetí plátěný pytlík. Ježourek si vylezl na patník jako na rozhlednu, aby viděl, co se bude dít. Jakmile křeček uviděl kluky, schoval se do své díry. Na to kluci jen čekali. Jeden kopal motykou, druhý běžel s hrncem k potoku pro vodu a třetí držel pytlík. Křeček v díře funěl a prskal. Měl strach o svůj nakradený majetek. Jeho nory byly plné nakradeného zrní. Když voda vypudila křečka z jeho úkrytu, skryl se v další díře. Ale kluci mu nedali pokoje, proháněli ho po poli a sebrali mu celý jeho nakradený majeteček. Tak byl potrestán ten nadutý křeček, co se vytahoval nad Ježourem.
Ježourek měl velmi dobrého kamaráda. Měl krásné sametové šatičky a byl tuze pracovitý. Samozřejmě to byl krtek. Krtek měl pěkný byt s mnoha chodbičkami. Byly to úplné divy podzemního stavitelství – chodby, tajné východy, brány a odbočky, kdo se v tom vyzná? Ale krtek nikdy nezabloudil. Jednou však viděl Ježourek, že krtek je v nesnázích. Stál před svým vchodem a plakal. „Copak se ti stalo krtečku?“ ptal se Ježourek. „Ach Ježourku, stala se mi strašná věc, mám v bytě nájemníka. Jmenuje se křeček a chtěl se původně u mě jen ohřát. Ale nakonec jsem zůstal bez bytu…“ „No kamaráde, já ti pomohu,“ řekl Ježourek. Myslil si, že na křečka zadupe, ten že se lekne a uteče. Ježek a krtek šli k doupěti. Zaklepali a z hloubi se ozval zlostný hlas: „Kdo to tluče, kdo to volá?“ „Tady zásobovací komise!“ „Cha, cha,“ zasmál se křeček, „všechno vyžráno!“ Krtek zaplakal: „Slyšíš ho?“ Ale Ježourek neztratil hlavu. Vzpomněl si, že slyšel o signálu SOS. Je to signál, kterým se po celém světě svolávají lidé ku pomoci ve vážném nebezpečí. A proto třikrát zaťukal za sebou rychle, třikrát pomalu a zas třikrát rychle. Křeček to dole slyší a říká si „SOS? SOS? Co to znamená? Snad se někde nepotápí loď! Hrome, to by se to rabovalo!“ A rychle vyběhl ven, aby snad o něco nepřišel. Krtek mu podrazil prackou nohy, Ježourek si ho hodil na záda a už ho nesl k potoku. Tam ho shodil do vody a řekl: „Chtěl jsi na loď, tak plav!“
Přišly mrazy, vítr foukal a všem zvířátkům byla zima. Krtek zalezl do svého království a vyvěsil cedulku „Návštěvy se nepřijímají“. A tak na něj Ježourek marně klepal. Přišla doba zimního spánku. Zmrzlý ježeček se vydal do blízkého městečka k lidem. Cítil zdaleka velmi dobrou chlebovou vůni. Šel a šel, až přišel do vonící pekárny. V pekárně bylo jako v nebi. Teploučko, plno drobečků a hlavně – byli tam hodní lidé. Pan pekař mu dovolil, aby v pekárně zůstal. Sem tam našel úlovek oříšků a mandlí, které v pekárně dávali do vánoček.
Jednou si ježek pochutnával na kousku mandličky. Najednou ho něco nabralo a zvedlo do výšky. Byl to pekařský pomocník s lopatou. „Ježku, koukej něco pořádného dělat! Kdo nepracuje ať nejí!“ Ježek řekl zkroušeně: „A co mám v pekárně dělat?“ A pak pekař rozhodl, že ježek bude chytat šváby. Musíte vědět, děti, že v pekárně, kde je teplo, se švábi rádi ukrývají a přiživují. A tak ježek dostal v pekárně zaměstnání.
Vždy ráno, když přišel pekař do pekárny zvedl ježka a sahal mu na bříško: „Tak co ježku, nachytal jsi hodně švábů?“ Ježourek kýval horlivě hlavičkou. A protože měl vždy bříško plné a švábů ubývalo, byl pan pekař spokojen. Za odměnu dostal ježek do misky mléko. A mléko, děti, má ježek velmi rád.
Pekař však měl zlou a nepřející kočku. Ta žárlila na ježka, že dostává také mlíčko. A jednou mu ho prostě vypila. Ježek zas na oplátku vypil mléko z kočičí misky – a nepřátelství bylo na světě. Jeden druhému provedli, co mohli nejhoršího.
Kočka stále přemýšlela, jak ježka obelstí. A tak vymyslela sázku. Vsadili se spolu o pět misek mléka, že Ježourek do večera chytí myš. Ježourek netušil zradu. Nevěděl totiž, že není myš jako myš. Jsou myši velké i malé, s krátkým i dlouhým ocasem. Na dvoře u pekárny byl kanál a v něm žily útočné krysy. Ježek čekal u kanálu, až se objeví myška. Když dlouho nikdo nešel, zavolal: „Haló, paní myš, pojďte sem!“ A objevila se tu krysa. Švihala olezlým ocasem, ježila špinavé vousky a prskala: „Co mi neseš, ježatče?“ Ježek se krysy polekal. Omlouval se, že jde o nedorozumění. Ale krysa byla vzteklá a útočná, vypadalo to, že chce ježka pokousat. Ježek lstivě řekl: „Slyšel jsem..“ přemýšlel, jak by krysu obelstil, „že tu máte ústřední topení. Je to možné?“ Krysa vypískla: „Samozřejmě, koukej. Vidíš tu páru nad kanálem? Ta nám to tu všechno vyhřívá.“ To řekla a zmizela v kanále. Ježek na nic nečekal a utíkal zpátky do pekárny, aby byl v bezpečí.
Tu sázku s kočkou mu byl čert dlužen. Aby sázku vyhrál, vyšel na zahrádku. Tam se v uschlé trávě proháněly drobné polní myšky. Ale ať dělal ježek co dělal, žádnou z těch rejdilek nechytil. A večer se blížil víc a víc. Pojednou uslyšel ježek v komoře jakési pištění. Byla tam myška, která se chytla do pasti. Myška prosila, aby ji ježek z pasti vysvobodil. Ten to chtěl udělat, ale byl nešika. Nadzvedl vrátek, myška rychle vyklouzla a past chytla ježka za levou pracičku. A škodolibá myška ještě ježkovi zazpívala: „Nikdo by to neřek, jak je hloupej ježek. Božíčku, božíčku, chyt se za nožičku.“ Ježourek měl vztek, cloumal vztekle pastí, ale ta jej držela a nepouštěla. Když pekař uslyšel v komoře rámus, šel se podívat, co se děje. Uviděl skřípnutého ježka a dal se do smíchu: „Kdo viděl kdy tak hloupého ježka? Hlupáku, jdi se vycpat!“
A ježek, když jej z pasti uvolnili, šel se dát vycpat. Hledal školu, kde by mohli potřebovat ježka.
