y
Jirkova cesta za dobrým zdravím
Nebojte se děti, nebude to žádný mravoučný příběh, co vám chci dnes vyprávět, ale docela obyčejný příběh chlapce Jirky. Sám mi ho vyprávěl, a i když to zní zcela neuvěřitelné, je to pravda pravdoucí.
Jirka má všelijaké kamarády, kluky, holky, ale také věci, jako je míč, setrvačníkové autíčko, koloběžka, ale též fotografický přístroj, který mu pomáhá uchovávat různé dojmy a zážitky, atlas, který mu pomáhá poznávat všechny země světa - a potom ještě jednoho přítele Jirka má. Možná, že už jste o něm slyšeli, možná, že i vy jste se s ním seznámili. Je to mikroskop.
Jmenuje se vlastně Mikroskop Meopta, ale Jirka, jak už to mezi kamarády bývá, říká mu jednoduše Mik. „Je to vůbec úžasné, mít Mika přítelem,“ pochvaloval si Jirka, když mi vyprávěl svoji prázdninovou příhodu. Kdo viděl někdy Mika v jeho černém oblečení s okuláry, řekl by spíše, že je to nějaký profesor, morous zamračený, který by se za nic na světě nespřátelil s malým chlapcem. Ale tento příběh, který právě začíná, potvrzuje jenom, jaký je mikroskop kabrňák. Není ani trochu nafoukaný, ani trochu domýšlivý na své vědomosti, i když toho zná jak málokdo na světě, protože mikroskop má vzácný dar vidět to, co jiní nevidí, a poznávat to, co jiní poznávat nemohou. A ten, komu mikroskop půjčí své kouzelné okuláry, může začít nejúžasnější dobrodružství, protože se dostane do světa, který znají všichni mikroskopové, o kterém napsali úžasné cestopisy, odkud posílají jako inženýři Zikmund a Hanzelka zajímavé fotografie a filmy, ale kde ještě nebyl žádný chlapec, ba co dím, ani žádný universitní profesor, který se zná důvěrně se všemi mikroskopy. Je to svět vlastní jenom jim, mikroskopům, a jmenuje se tedy - - - ano, uhádli jste, mikroskopický svět. A Jirka byl prvním chlapcem, který vstoupil v historii klukovských dějin na půdu tohoto tajemného světa, kde žijí zvláštní a záhadné bytosti, z nichž některé – jako v každém světě - dobré a jiné zlé. Jak to vlastně začalo s Jirkovou cestou do mikroskopického světa? Aha, už si vzpomínám! Jirka měl jít na jaře na očkování proti dětské obrně. Nechtělo se mu. Říkal: „Takové zbytečnosti. Co si ti doktoři nevymyslí,“ a kdesi cosi. Hubačil a hubačil, a když mu kamarád Mik domlouval, prohlásil: „To bych také rád věděl, k čemu je takové očkování dobré.“ A mikroskop, tváře se, jako by nic neslyšel, jen tak mimochodem prohodil, co by tomu Jirka řekl, kdyby ho vzal letos o prázdninách s sebou třeba - - - třeba do Země špíny nebo na výpravu za dobrým zdravím a vůbec za řadou neméně zajímavých věcí. Jirka byl hned pro - a tak když skončil školní rok, vydali se ti dva, mikroskop a chlapec Jirka, na cestu, odkud si Jirka jako každý cestovatel přinesl mnoho fotografií a ke každé nějakou vzpomínky. Nyní však uděláme nejlépe, když předáme slovo Jirkovi. Prosíme Jirku, prvního chlapce, který se vrátil z mikroskopického světa, aby se ujal slova.
„Měli jsme celkem málo času. Prázdniny jsou krátké, a tak jsme letos procestovali jenom část Mikroskopie, kde jsme se seznámili s některými jejími obyvateli. Především jsme pronikli do lidského organismu, kde jsme navázali družbu s krvinkami.
Podle předcházejících sdělení mikroskopů, kteří zde konali již dříve průzkum, víme, že máme krvinky dvojí: červené a bílé. Tuto skutečnost potvrdila také naše výzkumná výprava.
Červené krvinky, to jsou na obrázku, který vidíte, ty pěkné kulaté panenky s útlým pasem. A ty bílé - no ne, kdo by to byl řekl - to je přece stráž! Takoví kosmatí, silní chlapíci v bílých uniformách, které jim všem moc a moc sluší. Vždycky jeden hlídá několik červených krvinek, aby se k nim nedostal žádný záškodník Mikrob, a aby mohly v klidu pracovat na společném díle, kterému říkáme Zdraví.
Další obrázky jsme pořídili v Zemi špíny, kterou jsme rovněž s velkým rizikem navštívili. Ty podivné bytosti, které uvidíte, jsou jejími obyvateli, ale před seznámením s nimi každého varuji. Byli to příslušníci rodu Mikrobů, jejichž snímky se nám podařilo udělat. Jak ti Mikrobi vypadali! Jedni byli malí, docela malí kluci uličníci a patřili do rodiny Vírů. Jejich snímky nám pomohl pořídit Mikův dobrý známý, Mikroskop Elektronový. Ti větší si říkali Koky a Bacily. Někteří z nich se procházeli v párech, druzí si hráli na hada, jiní zas byli pěkně pohromadě a povídali si o tom, jaká to bude krása, až zase někoho přepadnou a udělají mu spálu nebo angínu.
Tableta silnější protivná panička se chystala, jak se k němu nastěhuje a jak ho bude otravovat a sužovat a sama se bude mít při tom dobře, protože se usadí v bříšku holčičky, která si pořád cucá prsty, protože do bříška vždycky přijdou všechny dobroty. A ta panička, říká si Bacila Tyfová, se chystala té nerozumné holčičce, jež si pořád cucá prsty, všechny dobroty sníst a jí nechat jenom trápení. - A vedle ní ten černě zakuklený hubeňour - vždyť je to černý kašel! A s ním mnoho jiných, stejně nebezpečných bacilů.
Odkud se vzaly všechny ty Viry, Koky a Bacily? Jistě jste slyšeli už o Nemoci. Mnozí z vás jí třeba i sami poznali. Kdyby to bylo v pohádce, říkalo by se jí určitě čarodějnice, ježibaba - tak je zlá a takovou má moc. A chtěla by, aby jí všechno na světě podléhalo, aby mohla všem poroučet, aby všechny sužovala a aby se všechno řídilo podle ní. Má dvě sestry. Horečku, která pálí jako oheň, a bolest, jež dovede zlomit i největšího siláka. Obě jí pomáhají zastrašovat lidi, aby jim Nemoc mohla vládnout. A ty Mikrobi, které jste viděli, to jsou všechno její děti. Jedny si vychovala jako vojáky. Ti přímo přepadají tělo, které je slabé a neodolné.
Takový kluk, který nejí a vybírá si v jídle, nechce cvičit, bojí se čerstvého vzduchu a sedí pořád za kamny v teple, takový kluk je ráz dva přemožen. Nemoc ho položí na lopatky do postele, připoutá ho na ni a nechá ho na pospas Horečce a Bolesti.
A pak jsou tu záškodníci. Tetanus a jeho bratři číhají v Zemi dokonale maskováni. Drží v ruce paličku, a jak uvidí někoho, že se řízl třeba do nohy, že není očkovaný a že nešel hned k lékaři, aby mu ránu ošetřil, hned tou ranou vleze do těla.
A tam se pustí do nervových vláken a mlátí je, až jsou celá rozbitá - a stráž má plné ruce práce, aby je všechny pozatýkala.
Jenomže někdy se stane, že je Mikrobů - záškodníků mnoho. A stráž na ně sama nestačí. Nakonec ti záškodníci přeperou i stráž - to jsou ty bílé krvinky - a pustí se do civilního obyvatelstva, do těch hezkých panenek, červených krvinek. Zdraví se toho řádění lekne - a už se stěhuje z těla ven.
A nemoc se tam nastěhuje a počíná si, jako by ji to tělo patřilo. A hned tam hledá zaopatření ještě pro své další děti. Ale to přece nejde, aby se zdravé tělo stalo domovem Mikrobů, bandy loupežnické, líné a cizopasné, jež dělá ostatním Mikrobům, kteří pomáhají lidem, ostudu!
A tak přijde lékař - a kdyby to byla pohádka, řekli bychom, že přijde hrdina. Protože je to v obyčejném životě, řekneme jenom, že přijde lékař a že je to vlastně hrdina, nikdy se nikdo nedoví. A lékař se začne s tou Nemocí potýkat a prát. Píchá ji injekcemi, otravuje ji obklady, kazí ji chuť všelijakými prášky ... Také Penicilín a jeho bratři z rodu Antibiotik pomáhají při té pračce s Nemocí a někdy je to tuze urputná pračka, která nemusí vždycky dopadnout dobře pro Zdraví. A tak, i když máme proti Nemoci všelijaké účinné zbraně - chci říct léky a léčebné prostředky - je lépe Nemoc do těla vůbec nepustit.
A na to jsou - - - a nyní vám musím oznámit svůj veliký objev, na to tu jsou v mikroskopickém světě Očkoválci. Jak jsme měli možnost poznat, jsou to skutečně náramní chlapíci. Atleti, sportovci, samý sval! A jak umějí zápasit! A právě ti přicházejí krvinkám na pomoc.
Hezké červené panenky krvinky trénují, aby byly otužilé a uměly rychle před Mikroby utíkat.
Avšak stráž bílých krvinek čeká tvrdý trénink. Učí se zápasit, boxovat, běhat a skákat, plavat a šermovat, vzpírat a džiu-džitsu. A když všichni projdou tréninkem, sednou si pěkně do lavic jako ve škole a Očkoválci se změní z trenérů v instruktory.
Přinesou tabule a obrázky, ukazují a vykládají, jak ten a onen Mikrob vypadá, co dělá, kde je zranitelný a jakým způsobem jej nejlépe přemoci. Je to docela jako ve škole. Krvinky se snaží, aby dostaly dobré známky, a Zdraví se nemusí ničeho bát, když má tak svědomité ochránce. Očkoválci také vypisují mezi krvinkami soutěže, která dřív získá odznak „K budování a obraně zdraví buď připraven!“ A krvinky se připravují a jsou silné a zdravé a s nimi celé tělo. A když krvinkám pomohou ještě chlapci a děvčata své zdraví upevnit, pak jim je hej! A jak jsou takové děti chytré! Protože, když je nic nebolí a netrápí, pracuje jim mozek na plné obrátky, ve škole jim jde všechno jedna radost a potom je i radost se podívat na jejich vysvědčení! Ale to musíte: Jíst všechno, co má zdraví rádo: zeleninu, ovoce, maso, vejce, sýry, pít mléko a jíst tmavý chléb, který je s máslem desetkrát lepší nežli rohlík nebo houska, ba co říkám! - dokonce lepší než koláč, když se na krajíc namaže ještě med. A nad zeleninou nesmíme ohrnovat nos a nezlobte se děti, ale je to tak - zbytečně nikdy nemlsat!
A před jídlem si vždycky umyjte ruce - a také, a to snad ani nemusím říkat, také když se vracíte ze záchodu. A večer se umyjte teplou vodou! Samozřejmě, že si myjeme celé tělo, tedy také krk a uši. Jednak nám to lépe sluší a potom - na takového nemytého umazánka stačí jediný záškodník a je s ním zle! Ale na čisté a otužilé děti je Nemoc krátká. Proto se ráno, abychom byli čilí a šlo se nám dobře do školy, umyjeme vodou - no samozřejmě! - studenou! A zuby si čistíme ráno i večer a stříháme si nehty, aby si nám za nimi nehráli Mikrobi na schovávanou.
Do pusy nedáváme, co tam nepatří, ani když píšeme úkol, protože z pera ani z palce si ještě nikdo vědomosti nevycucal. Ani kluk, ani spisovatel. Do pusy nepatří ani ovoce a zelenina, dokud nejsou omyté. Také nosíme kapesník. To abychom měli do čeho kýchat, kašlat a smrkat - ale boty si do něho nečistíme. To zase ne! To není hygienické, ačkoli vyčištěné boty má mít každý kluk i holka. Ráno vstáváme brzy, abychom si mohli chvilku zacvičit a snídani sníst v klidu. Proto večer nevysedáváme u televizoru ani nečteme v posteli knížku, nýbrž jdeme spát pěkně brzy a spíme při otevřeném okně, protože Zdraví má čerstvý vzduch nejraději. Upevňovat Zdraví cvičením je tuze správná věc. A však pohyb na čerstvém vzduchu, ten dělá u dětí úplné zázraky. Ale to se potom nesmějí napít studené vody nebo si koupit zmrzlinu, když se náhodou uhřejí a jsou uhoněné!
A také, chceme-li být zdraví, musíme chodit občas na návštěvu za svými přáteli - sestrami a lékaři z dětského střediska a nesmíme se bát ani zubaře, ani očkování, protože Očkoválci si toho od nás opravdu nezaslouží! To ostatně uvidíte na reportáži, kterou vám nyní ukáži a kterou mi obětavě pomohl můj přítel Mik pořídit. Materiál, který jsme přivezli, je z bojů o dobré zdraví, které se letos odehrály u jednoho chlapce. „TVRDÝ TRENINK OČKOVÁLKŮ POMOH\' VYHRÁT S KAŠLEM VÁLKU.“ Tak jsme nazvali tyto události, kterých jsme byli svědky: Byl jednou jeden zdravý chlapec, správný kluk. Dělal všechno, co dělat měl, a nedělal to, co neměl. V jeho těle bydlelo Zdraví. Chlapec si ho vážil a Zdraví ho mělo rádo a ani na chvíli ho neopouštělo. V Zemi špíny vládne Nemoc. Pozoruje na mnoha televizních obrazovkách všechny děti na celém světě. A odhaduje situaci. A protože si řada chlapců a děvčat někdy o nemoc doslovně loudí, pošle na ně některé ze svých dětí. Jiné pošle Milušce, jiné Honzíkovi, jiné budou bydlet u Hanky a Věry, jiné u Petra, podle toho, o které si právě ten a onen loudil. Jednou uviděla Nemoc na obrazovce našeho zdravého chlapce. „Jak může někdo takhle zdravě žít!“ - dostala zlost, zavolala si černý kašel a dala mu úkol chlapce přepadnout.
V těle chlapce, který právě cvičil u otevřeného okna, si vesele tančí červené a bílé krvinky a pečují společně o Zdraví, jež tam bydlí. Některé krvinky malují chlapci tváře na červeno. A co to? Krvinky v těle mají také rozcvičku! A kdo je to cvičí! Naši známí sportovci, vynikající trenéři, zasloužilý mistři zdraví, stateční Očkoválci! A jiné červené krvinky roznášejí po těle kyslík, který chlapec dýchal ze vzduchu, a pěkně ho všem obyvatelům těla nabízejí. Však ten chlapec také dýchal! Musím vám říci, že to bylo pořádné dechové cvičení!
Černý kašel, číhající na okně, se odrazil a skočil. Hop! Už seděl v puse tomu zdravému chlapci, správnému klukovi a ten nevěděl nic, dočista nic. To přece není čestná hra! Zvlášť, když pak černý kašel, nedobrota nedobrá, zavolal na své bratry: „Cesta je volná, pojďte!“ A černí kašlové, jeden za druhým naskákali chlapci do pusy.
Zdraví bylo napadeno. V těle nastal poplach. Bílé krvinky se chystaly k obraně, zatímco v hlavním stanu Očkoválků Očkoválci, před sebou rozložili plány obrany, udíleli ještě poslední rozkazy a rady.
Rozpoutal se boj. Červené krvinky utíkaly a uhýbaly před nepřítelem. To byla civilní obrana, jediná, ale účinná. Červené krvinky dobře trénované, zdravé a silné, honičku vydržely, a bílé krvinky? Ty přepadový útvar černého kašle, vyčerpaný marnou honičkou s červenými krvinkami, snadno zničily. Sláva našim přátelům, Očkoválkům, kteří nás naučili se bránit! Sláva!! - Byla to veliká oslava a nás přemlouvali, abychom na ní zůstali. Museli jsme se však vrátit domů, protože začínala šimla.
Také zdravý chlapec, správný kluk, když docvičil, osprchoval se, oblékl a nasnídal, odešel klidně do školy s aktovkou na zádech. A nikdy by se nedozvěděl, kdybych náhodou u toho nebyl, jak těžký boj svedli přátelé jeho Zdraví se zlým nepřítelem, černým kašlem. A tak se stane každému, koho by chtěla Nemoc do jeho těla poslat. A jak se jmenoval ten chlapec? To jsem už zapomněl. Mohl se však jmenovat Pavel, Martin, Franta nebo Milan. Ale mohlo by to být i děvče. Helenka, Eva, -Lída, Ivanka, to záleží už jen na nich. Na všech dětech to záleží. A tím skončila Jirkova cesta i jeho vyprávění. A protože já mám svoje vyprávění od Jirky, musím končit také. Doufám však, že o příštích prázdninách podnikne Jirka novou výpravu za velkými tajemstvími života, která bude poznávat, a že až se vrátí, bude nám o všem, co zažil, viděl a poznal, zase vyprávět. A do té doby, na shledanou!
