A hned za ním potají všechny věci prchají.
„Heleď, kmotře zajíčku, támhle celá chaloupka jde, též opouští Šmudličku.“
Přišlo ráno. Samotinká na zemi tu Šmudla spinká.
Zbyly jí jen pantoflíčky; sotva se však probudily, honem běží od Šmudličky.
S kamarády v malé chvilce shledaly se na mýtince.
Věci zatím potají vespolek se domluvily, jak na Šmudlu vyzrají:
Necky v cestu postavily, Šmudle lázeň připravily.
Kartáč drhne, mýdlo pění… Šmudlička se bojí vody – to je pro ni nadělení!
Mourek zatím upřed nit – teď jen prádlo pověsit.
A když bylo po koupeli, to vám zbylo v neckách špíny! – Zajíčci z ní švandu měli.
„Tahle hezká holčička – to že jsem já, Šmudlička?“
– „Když na sebe budeš dbát, každému se budeš líbit, bude tě mít každý rád!“
Jenže, když chceš čisto mít, musíš přestat lenošit.
Jsou to se Šmudličkou změny! – Kocourek a všechny věci jsou teď u ní spokojeny.
Vlastně – tahle holčička, to už není Šmudlička, docela se polepšila. Říkají jí Anička.