y
Janko Hrašek
Žila jednou jedna žena, která neměla žádné děti. Nebylo chvíle, aby si nepostěžovala: „Ach, kdybych měla alespoň taková maličké děťátko jako hrášek, jak bych byla šťastná. Kdo takhle mému muži na pole jídlo donese?\" „Já, maminko!\" ozvalo se najednou. Žena se rozhlédla, kdože to tu mluví, ale nikde nikoho neviděla. „Já to jsem, váš Janko, váš synáček!\" ozvalo se znovu. Žena se začala opět rozhlížet a najednou si povšimla, že z hrášku, který ležel na stole, se vyloupl maličký chlapeček. Její přání se splnilo! Měla vytouženého synáčka a podle toho, že se narodil z maličkého hrášku, jej pojmenovala — Janko Hrášek.
Maminka se nejdříve se svým chlapečkem pomazlila. Potom mu na záda přivázala uzlík s mísou halušek, pod paži mu zastrčila vidličku a lžíci, na hlavu posadila hrnec s polévkou a Janko se vydal cestou do polí hledat svého tatínka.
Šel a šel, až došel k potůčku. Zastavil se, poškrabal za uchem a přemýšlel, jak se dostane na druhou stranu. A brzy na to přišel. Sedl si do lžíce jako do člunu, přivázal k ní hrnec s polévkou, zavesloval vidličkou a šťastně se přeplavil na druhý břeh.
Tam si zase posadil hrnec na hlavu, vidličku a lžíci zasunul pod paži a rozběhl se, jako kdyby jej někdo honil. Náhle však se mu do cesty připletl kamínek, Janko zakopl, ztratil rovnováhu a bác! Spadl do strouhy. Hrnec rozbil a sám se začal v polévce topit. Nelenil, vytáhl vidličku a zapíchl ji do země. Rychle po ní vyšplhal až nahoru a tam počkal, až polévka strouhou odteče.
Potom ale přišlo to nejhorší. Janko se nemohl ze strouhy vyškrábat ven. Co dělat? I tentokrát si pomohl. Z halušek vystavěl most a tak se ze svého zajetí vysvobodil. Halušky zase pěkně posbíral a šel dál.
Otce už viděl zdaleka. „Taťko, tatíčku můj, jídlo vám nesu!\" křičel. Sedlák se ohlédl a velice se podivil, když viděl mísu, která sama po poli běží. Kdo to však křičel? „Hej, ještě mne nevidíte? Já to jsem, váš synáček, váš Janíček!\"
Divil se sedlák ještě víc, on přece doma žádného syna nemá. Janíček složil mísu s haluškami a tatínkovi se ukázal. Všechno mu pověděl. Tatínek jej vzal do náruče a samou radostí ho tiskl, div Janka ne zadusil. Potom teprve začal jíst oběd. Ani mu nepřišlo, že halušky mu mezi zuby nějak skřípou. Písku ze strouhy v nich bylo tolik, jako by je mákem posypal. Sotva to Janko zpozoroval, vzal nohy na ramena a hybaj! Utekl k volům, protože myslel, že se otec bude zlobit.
Sedlák se najedl a šel znovu po své práci. Ani si nevšiml, že mu Janko zmizel. Až když začal orat, ozval se z ucha jednoho z volků Jankův hlásek: „Hejsa, no, hejsa!\" A tak Hrášek otci voly poháněl. Nakonec si jej otec tak oblíbil, že by ho snad za všechny poklady světa nevyměnil.
Jednou, když opět Janko s tatínkem oral, jel kolem nich na koni jakýsi pán. Velice se divil, že slyší hlas poháněče, ale poháněč přeci ústa neotevřel. Když mu sedlák Hráška ukázal, pán si umínil, že musí být jeho. Nabízel všechno možné. Sedlák ale že ne, že svého Janka neprodá. „Jen mě prodejte, tatíčku, vždyť já mu uteču,\" pošeptal Janko otci do ucha. Ačkoliv sto dukátů bylo sto dukátů, sedlák jen s těžkým srdcem svého synka prodal.
Pán zavřel Janka do krabičky mezi dukáty. Krabičku vsunul do kapsy na sedle a ujížděl dál. Hrášek v krabičce poletoval sem-tam. Neměl ale mnoho času na útěk, proto rychle vytáhl z kapsičky nožík a udělal do krabičky i do kapsy díru. Nejprve pouštěl ven jeden dukát po druhém a když byla krabička prázdná, vyskočil i on. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Byl to ale tvrdý dopad! Nazpět k tatínkovi trefil snadno. Dukáty mu ukázaly cestu. Bylo jich tolik, že je nemohl ani posbírat, musel je před sebou kutálet. Doma bylo plno radosti. Dukáty přišly vhod. Ale největší radost měl tatínek s maminkou z toho, že mají zase doma svého maličkého synáčka, svého Janka Hráška.
Konec.
