Zajko vytáhl auto, co si vloni vysloužil. I buben do auta vložil, co získal ve světě. Posadil ženu do auta a už jen zatroubit a jet.
Zajko ještě jednou podal mamce tlapku a přikazoval: - Mamko, mamko, dobře si v chaloupce bývejte, vařte, pečte a ouškem kývejte, aby vám bylo veseleji. Jenom velký kvásek nikdy nechystejte, neboť by vám mohl rozmáčkout chaloupku. Mohl by odsunout i náš kopec. A kde by nám potom kukačky kukaly, kdyby jsme hory neměli? Mamka všechno přislíbila. Zástěrkou si zakrývala uplakanou tvář. Těžko se loučila.
Jakmile zástěrku z očí sundala, už synka – Zajka a Zajkulky nikde nebylo.
Hů, auto se rozletělo jako vlaštovička. Letí auto, vrčí, před ním vítr, za ním prach. Letí lesem, jedním, letí druhým.
V autě Zajko a Zajkula jen tak se usmívají, když jim všechno uskakuje z cesty, a když se jim medvěd ukloní. A ten se věru nerad shýbá. Co si však počít, když má před autem úctu.
- Řekni mi, Zajko, copak my tak rychle přeletíme celý svět? - ptala se Zajkula. - Samozřejmě! - I dolů z kopce? - Taky! - I nahoru do kopce? - Taky! - A když přijde potok? - Bude most. - A kde nebude město? - Hop! - tu se musel zamyslet i moudrý a odvážný Zajko. Ale lehko si poradí, kdo rozum pobral.
Zajko zastaví auto na nejbližší mýtině. Nabere do autíčka klády a zase vítr před nimi a za nimi prach.
- Nač máme klády? - vyzvídá Zajkula. Jenže Zajko nic neprozradí, jen se pod fousy usmívá. Usmívá se on, usmívá se ona. Ne nadlouho, neboť za chviličku potkají člověka. Toho se Zajkula tak lekla, že i srdce jí přestalo tlouci.
Jé, vždyť s námi bude zle, jak nás lesník uvidí! - Zle bude strašpytlovi, ale ne nám! Či snad ani to nevíš, že jak si zajíc natáhne kalhoty, už mu žádný člověk neublížit nemůže? - Jak bych to mohla vědět? - Nu tak věz, že kdyby si celé zaječí pokolení obleklo kalhoty a sukně, nikdo by mu neubližoval. A nebude zajícům dobře na světě do té doby, dokud si nenašijí červené kalhoty a bílé sukně. Tak se i Zajkula musela uklidnit, lidí se nebát.
Cesta jednou zatáčí sem, podruhé tam. A tu najednou veliká voda, velikánská, jakou v zaječí krajině nikde neviděli. - Vždyť to bude už to největší moře! - vykřikne Zajkula. Ale muž ji poučí, že to ještě ne. Že je to jenom Váh a Váh je jen řeka, daleko od moře.
Za chvíli dojedou do vesnice.
Z vesnice do města není dlouhá cesta. Zajková se už ani nestačí divit. A najednou zázrak nad zázraky! Vidí vysoký kopec a na kopci jeden jediný dům. Ale dům je tak veliký, že se stěží vejde na kopec. - není to dům ani chalupa. Je to Trenčínský hrad, o němž ví celý svět, poučuje Zajko. - Když měli zajíci krále a neukrývali se po všelijakých dírách, tak zaječí král bydlel v tomto hradu. - Ach, ach, - divila se Zajkula. - Co se divíš. Tehdy zajíci i ostruhy nosili. - Ach, ach, pravda, takové ostruhy, jaké má kohout? - Copak jsi hloupá? Ostruhy ze zlata. A když byla hostina na hradním dvoře, nejsmělejší zaječí rytíři si posedali na dřevěné koně. Oštěp do jedné packy, kopí do druhé packy a tak zápasili. Nejsilnější zvítězil. A když zvítězil, tak dostal za odměnu tak obrovskou mrkev, že ji do smrti nedokázal sníst. Ho, to byly časy! Tehdy zajíci uměli i psát a psali ocasem. A že mnoho a mnoho psali, ocásky si odírali a proto je dnes mají tak krátké. Zajková poslouchá, i ocáskem pokyvuje, jestli by taky nedokázala aspoň něco napsat. Ale když se ohlédne, no, to opravdu žádná písmenka nebyla, co načmárala.
A auto letí, vrčí, před ním vítr, za ním prach. Nakonec minuli všechny kopce, všechny hory, a jedou už jen po rovině.
Najednou Zajková vykřikne: - Zastav, Zajko, zastav, tam vidím cosi známého! - Co bys tu známého mohla vidět? - Ba ano, vidím, tam na nízkém kopci vidím naši truhlu na šaty. Jenže je obrácená vzhůru nohama. Zajko se jen usmál a praví: Když je to naše truhlice, pojďme si pro ni.
A jedou, letí a jak se blíží, truhlice jim roste před očima. Už je tak velká, jako vůz, už je jako dům. Ba opravdu, i obleky na ní jsou. A není to ani vůz, ani dům, je to Bratislavský hrad. Čtyři obrácené nohy to jsou čtyři věže. - Ty Zajko, Zajko, vždyť ty jsi dobře věděl, že to není naše truhlice, a mně jsi nic neřekl. - Věděl, nevěděl, i ty sama musíš být chytrá, když máš chytrého muže.
Když jí to Zajko takto nakázal, co si měla počít? Uvidí velikou vodu, ale rychle si zacpe tlapkami ústa, aby se hloupě nezeptala, zda je to Dunaj nebo moře. Vidí, že na vodě pluje dům, dokonce lidé jsou v něm. A ani trochu se nebojí, by dokonce něco pečou, protože se kouří z komína. Vždyť kdo by vydržel mlčet při takovém zázraku. - Hej, Zajko, vždyť už jsem dost chytrá, ale ještě mi řekni, jak lidé vykopali jámu do vody pro tento dům? - Jaký dům? Co za dům? Vždyť vidíš, že je to parní loďka.
Zajková chce rychle vyzvědět, jaká je tedy loď, když je to jen loďka. Ale už si netroufala. Pomáhala Zajkovi vykládat z auta klády. A tu vidí, že Zajko se chystá postavit vor. Začala se bát. - Řekni, Zajko, řekni, copak se i na tom voru povezeme? Co jiného bycho dělali? - Když je to tak, tak ty se vez, ale já raději poběžím po suchu podél břehu.
Dost se Zajko natrápil, než dostal Zajkulu na vor. Jenže potom se i jí samé cestování na voru zalíbilo. Vln se nebála, šátečkem mávala, a když připluly rybky, tak s nimi rozmlouvala. A ryb plavalo za vorem hodně, protože dunajské ryby ještě nikdy neviděly zajíce cestovat. Nu, kolik jich bylo, všechny se za vorem divily. - Kampak, kam, zaječí panstvo? - ptala se jedna štika. - Daleko a ještě dál, do moře cestujeme, - odpověděla rychle Zajková. Co tam budete dělat? - Já nevím, ale můj muž je nejchytřejší na světě. Jde ohradit moře, aby nezalilo celou zem.
Štika pokývala ocasem, rychle přeplula na druhý konec voru, kde Zajko vesloval. Chtěla si ho prohlédnout, zda je opravdu tak mocný, že by mohl zahradit moře. Nezdál se takovým, ale copak umí štika přemýšlet? Sotva Zajko trochu uchem pohnul, hned se lekla a mrskla sebou hlouběji pod vodu. Koho pod vodou potkala, tomu pošeptala – běda nám, rybám, tamhle cestuje moudrý zajíc, co chce moře ohradit. Jak ho zahradí, jistě ani v našem Dunaji nebude voda. Co si počneme my,ryby, bez vody? A po celém Dunaji bylo strachu dost a dost. Nejrychlejší poslové roznášeli poplašnou zvěst. Zajíčkovi o ničem nevěděli.
A tu, jak se hrozně lekli, před vorem se vynořila hlava největší dunajské štiky. Nemuseli se však bát. Štika přišla jen prosit. - Když nám necháš v Dunaji vodu, dobře uděláš. Takovou službu pro tebe vykonáme, že na to smrti nezapomeneš.- Co by to mohlo být, vždyť nic nepotřebujeme. - Zkus to, uvidíš. - Nu, když je to tak, nechám vám tolik vody, abyste jí měli dost.
A tu se stalo, že se sto štik zapřáhlo do Zajkova voru. Potom se jim tak dobře cestovalo, že by je nedohonil ani nejrychlejší parník. Za chvíli Zajko povídá: - Dnes v poledne budeme v Černém moři.- Cože? V černém moři? Vždyť na mne jde hrůza i od bílého! Na černé se ani podívat nechci, - začala naříkat Zajkula, a že se chce raději vrátit do rodného kraje. Není se co divit, že se polekala, protože si myslela, že v voda Černém moři bude černá jako tuž.
Marně ji štiky přesvědčovaly, nevěřila, dokud neviděla, že je tam voda stejná jako všude jinde na světě. Jenom jméno má divné. Dunajské štiky se zde rozloučily, ještě jednou pěkně poprosily, aby se jim s vodou křivda nestala a popřály Zajíčkům šťastnou cestu.
y
