y
Neposlušná kůzlátka
Žila jednou koza a měla sedm kůzlátek. Kůzlátka byla pěkná, běloučká, srst měla jako hedvábí a hlásky jako zvonečky. Celá kozí rodinka bydlela v domečku na kraji lesa. Koza se o svoje děti řádně starala. Chodila každý den do lesa a nosila jim odtud chutnou šťavnatou travičku. Někdy, když šla přes pole, donesla jim i chřupavý kedloubek, zelíčko nebo slaďoučkou mrkev. Na mléko nezapomněla nikdy. Nosila jim ho každý den. V lese žila všelijaká zvířátka: zajíčci, ježci, veveřičky, pestrobarevní ptáčci, a tam dál v lese žil i vlk. Koza znala vlka velmi dobře. Věděla, že často přichází k jejich domečku, potlouká se okolo něho a číhá, kdy některé kůzlátko vyběhne ven, anebo uvidí otevřené dveře, aby se mohl vkradnout dovnitř a kůzlátka zadávit. Koza proto dennodenně kůzlátkům přikazovala, aby nikomu kromě ní dvířka neotvírala. Kůzlátka to mamince každý den slibovala, ale jednoho dne slib nesplnila. Stalo se to tak:
Jednoho dne se koza zase vypravila do lesa a kůzlátka napomenula, aby nikomu neotvírala dvířka. Kůzlátka jí slíbila, že dvířka otevřou jen tehdy, když uslyší písničku, kterou jim každý den zpívala, když se vracela domů. Byla to tato písnička: Děťátka milá, kůzlátka bílá, otevřete mi dvířka celá! Víte, co nesu? Dobroty samé: mrkvičku na oběd, zelíčko k večeři, na svačinu listí zelené, to jsem já, koza, co zpívám mé – mé, to jsem já, koza, co zpívám mé – mé!
Vlk si přivstal a už od rána se toulal okolo kozího domečku. Oh, jak se ten ničema těšil, když od velkého stromu viděl, že koza odchází do lesa!
Když koza odešla tak daleko, že ji nebylo vidět, vlk se přikradl ke dvířkům, zaklepal na ně lehce a zazpíval celou písničku, kterou kůzlátka tak dobře poznala od maminky.
Kůzlátka si zrovna hrála ve světničce. Když zaslechla známou písničku, přestala si hrát a přemýšlela, je-li to jejich maminka, nebo ne. Písnička byla známá, ale hlas byl cizí, hrubý, neznámý. To nebyl hlas jejich maminky! Marně vlk vyzpěvoval, aby mu otevřela dvířka. Kůzlátka mu neotevřela. Řekla vlkovi, že jejich maminka má hezčí, tenčí hlásek.
Vlk se rozlobil, že se mu nepodařilo kůzlátka oklamat. I písničku se naučil, ale nic mu to platné nebylo. Rozhodl se proto, že zajde ke kovářovi a požádá ho, aby mu ztenčil krk. Jak se rozhodl, tak udělal. Kovář se neradoval, jak vlka viděl, ale když se dověděl, že vlk chce, aby mu kladivem krk ztenčil, s radostí to udělal.
Vlk potom odběhl zpátky ke kozímu domečku. Tam znovu zazpíval kozí písničku. Ale kůzlátka mu ani teď neotevřela. Řekla mu, že maminka má ještě tenčí hlásek.
No počkejte, však já vám ukážu! - zavrčel zlostně vlk a utíkal zpět ke kováři, aby mu krk ještě víc ztenčil. Kovář popadl nejtěžší kladivo a začal vlka nemilosrdně tlouci po hrdle. - Přestaň, přestaň! - zasípěl vlk, když se mu zdálo, že už toho tlučení užil dost, - teď už mám docela tenký krk!
Kovář se nestačil ani podívat a vlk už byl pryč! Dlouhými skoky uháněl ke kozímu domečku. Tam si trochu oddechl, potom zlehýnka zaklepal na dveře a teňounce zazpíval: Děťátka milá, kůzlátka bílá, otevřete mi dvířka celá! Víte, co nesu? Dobroty samé: mrkvičku na oběd, zelíčko k večeři, na svačinu listí zelené, to jsem já, koza, co zpívám mé – mé, to jsem já, koza, co zpívám mé – mé!
Když kůzlátka uslyšela známou písničku, přestala si hrát a velmi pozorně poslouchala. To byla písnička jejich maminky, i hlásek byl její! Dlouho se nerozmýšlela, radostně otevřela dvířka a co uviděla? Nebyla to jejich maminka, ale strašný vlk! Vřítil se do domečku jako vichr a začal chytat kůzlátka jedno po druhém. Darmo kůzlátka mečela a volala maminku, aby je zachránila, darmo se schovávala pod stůl, pod židličky, pod lavici, vlk je všechna našel a sežral, jen to kůzlátko nesnědl, co se ukrylo v peci. Nemohl se dostat do úzkých dvířek pícky.
Dlouho, velmi dlouho, ani na největší vlčí svátky se vlk tak dobře nenajedl, jako tehdy. Pomalounku se odšoural zpět do lesa, kde si chtěl po dobrém obědě někde v chládku zdřímnout.
Brzy po jeho odchodu se vrátila koza domů. Donesla kůzlátkům plno dobrot. Přijde ke dveřím a vidí, že jsou otevřené. Nahlédne do světničky. Vidí nepořádek, jako po bouřce! Hračky rozházené, nábytek vzhůru nohama a děti kůzlátka nikde. Jenom to jedno, co se v peci zachránilo, s pláčem vysvětluje koze, že je vlk oklamal a že šest kůzlátek sežral.
Koza se na vlky vždy zlobila. Proč vlk nežere trávu nebo zelí jako kozy? Proč vlk jí zajíčky nebo kůzlátka? Teď se něho tak rozlobila, že se rozhodla, že jak ho chytí, rohama ho celého rozpáře.
Brzy ho dohonila. Trkla ho do zad tak silně, že odletěl až k nedalekému stromu. Potom přiběhla a začala do něj rohama tak bušit, že vlk nemohl vydat hlásek, ani tenký, ani hrubý, jako měl předtím. Za chvilku se vlk svalil na zem jako pytel brambor a přestal dýchat.
Od toho velkého trkání vlkovi prasklo břicho. Z břicha mu vyskočilo jedno kůzlátko, potom druhé, potom třetí a za ním ostatní. Všechna byla živá a zdravá, jenom trochu byla cítit vlčinou. Koza je proto odvlekla k potoku a tam, ať se jim to líbilo, nebo ne, vykoupala je ve studené vodě. Vykoupaná kůzlátka si posedala do travičky a tam velmi pozorně poslouchala maminčiny rady.
Potom se koza s kůzlátky vrátila domů. Kůzlátko, co se zachránilo v peci, stálo u okna a vyhlíželo maminku, kdy se vrátí. Jejda, to bylo překvapené, když vidělo, že s kozou se vracejí i ostatní kůzlátka. Z radosti se tak rozmečelo a roztancovalo, že vrány, co seděly na nedalekém stromě, si myslely, že ztratilo rozum. Ale kdepak! Neztratilo, ba naopak, po zkušenosti se zlým vlkem bylo moudřejší a byla rozumnější i ostatní kůzlátka a už nikomu dvířka neotevřela.
