Druhý den ráno, když poslalo sluníčko do jejich domečku první paprsek, tu se najednou stala podivná, neslýchaná věc. Paprsek se proběhl po ložnici, zastavil se u postýlky kde ležel brambůrek, polechtal ho na hlavičce a zašeptal: „Chtěl bys být, brambůrku, chlapečkem??“ „Jak by ne?!“ odpověděl brambůrek a hned mu narostla pusinka. „Dobrá,“ pokračoval zázračný paprsek, „udělám z tebe tedy chlapečka. Hezkého, milého a hlavně hodně veselého, abys mohl svým smíchem obveselit zbytek života těchto dvou smutných lidiček!“
Sotva to zázračný paprsek dopověděl, začala se hlavička brambůrku rychle měnit a nabývat lidské podoby. K ústům, která měl brambůrek nejdříve, přibyl nosík, ouška, živá očka a okrouhlé výrůstky se proměnily v ručičky a nožičky. Z brambůrku se rázem stal pěkný, malý chlapeček. Posadil se, odkopl peřinku a zakřičel z plných plic: „Maminko, tatínku, vstávejte! Dejte mi něco k snídani, mám hrozitánský hlad!“ Dětský hlásek, o kterém oba manželé snili už po mnoho let, jim v uších zazněl jako nejkrásnější hudba. Otevřeli oči a rychle se podívali tam, odkud zvonivý hlásek vycházel. „Nebojte se mě!“ — volal jejich maličký synáček, když viděl, že překvapením zase zavřeli oči, „to jsem já, váš synáček. Dejte mi, prosím, něco na zub, už jsem moc hladový!“
Tatínek a maminka rychle vyskočili z postele, aby si mohli svého jedináčka zblízka prohlédnout. Ach, jak je krásný! Ze samé radosti ho stále podávali jeden druhému, nestačili ho obdivovat a dočista přitom zapomněli, že má jejich maličký prázdné bříško a veliký hlad. „Vždyť já jsem úplně na tu snídani zapomněla!“ chytila se maminka za hlavu a hned běžela do kuchyně. Za chvíli stála na stole mísa dobré, voňavé kukuřičné kaše. Chlapeček vzal lžíci do obou rukou, pustil se do kaše a moc pochvaloval maminku, jaká je výborná kuchařka. Šťastní rodiče ho obdivovali a radili se, jak svého synka pojmenují. „Nevymýšlejte pro mne žádné zvláštní jméno,“ ozval se chlapeček, když dojedl poslední lžíci kaše, „říkejte mi po tatínkovi Míša a po brambůrku, z kterého mě sluneční paprsek v chlapečka proměnil, mi říkejte — Brambůrek.“ A to jméno už mu zůstalo.
Míša Brambůrek si na svůj domov dlouho nezvykal. Všechno si pořádně prohlédl, nakoukl do sporáku, ba i do tatínkovy boty, nevynechal ani malou myší dírku a pak začal dovádět. Jednou vyskočil kočce na hřbet a jezdil na ní jako na koni...
... podruhé se vyškrabal po koštěti na závaží hodin a houpal se na něm jako na houpačce. Takových šibalství Míša prováděl denně tolik, že by je nespočítal. Kdopak by si to všechno pamatoval?!
Míšovi rodiče byli velice šťastní. Každému na potkání vyprávěli, jaký je jejich synáček hezký a chytrý. Pověst o Míšovi Brambůrkoví letěla od úst k ústům, od uší k uším. Není tedy divu, že se dostala až ke staré zlé ježibabě, která bydlela v otrhané chalupě uprostřed hlubokého lesa. Devět zvídavých strak jí donášelo nejnovější zprávy z celého světa a devět divokých prasat chránilo její chalupu. Nikdo ze smrtelníků se nemohl k obydlí staré ježibaby ani přiblížit. Každý se se zlou potázal. „Je to pravda,“ ptala se ježibaba vody, která vřela ve starém kotlíku na ohništi, „že je na světě takový maličký chlapeček, o němž mi povídaly straky?“ „Pravda, pravda. Svatá pravda to je,“ zabublala voda. „A ještě mi poraď vodo, jak se mohu toho maličkého zmocnit?“ — vyzvídala znovu ježibaba. A voda poradila: „Proměň se v kočku, ve stejnou, jakou vidíš ve starém zrcadle na zdi. Přesně na takové se Míša denně vozí!“
Ježibaba se podle rady bublající vody proměnila v Šedivou kočku a utíkala přes hory a doly, až doběhla k domečku, kde bydlel Míša Brambůrek. Míša byl náhodou doma docela sám. Nebylo to poprvé, co ho rodiče nechali doma samotného. Nemuseli se o něho bát. Než odešli, přikázali mu, aby nikomu neotvíral a protože byl Míša hodný syn, vždycky je poslechl. Tentokrát to však bylo jiné. Za dveřmi zamňoukala kočka: „Míšo, pusť mě dovnitř. Už jsem chytila tři myši a teď si chci s tebou hrát!“ Kohopak by napadlo, že za dveřmi nemňouká jejich kočka, ale proměněná ježibaba. Míša si nevšiml, že jejich pravá kočka leží na peci a spí, otevřel tedy a pustil ježibabu dovnitř. Byla od pravé kočky k nerozeznání. „Sedni si na můj hřbet,“ lákala Míšu ježibaba v kočičí kůži, „povozím tě tak, jako jindy!“ Míša byl pro každou čertovinu a tak se k projížďce nedal dvakrát pobízet. Vyskočil kočce na hřbet a už uháněli. Nejdříve kolem světnice, potom do předsíně, z předsíně na dvůr a ...
... tam se ježibaba proměnila z kočky v černou vránu a s Míšou na hřbetě odletěla za hory a doly.
Když se večer vrátili Míšovi rodiče domů, našli dveře domečku dokořán a po synkovi nikde ani památky. Volali ho, plakali, ale všechno nadarmo; Míšu nazpět přivolat nemohli.
Jak mohl také Míša jejich volání slyšet, když byl sto mil daleko, v otrhané ježibabině chalupě. Ježibaba ho strčila do zlaté klícky a pevně za ním zavřela dvířka. Se svým mužem, jednookým čarodějníkem, potom Míšu nutili, aby jim něco veselého zazpíval. Míša se bojácně díval na své Žalářníky a strachy nemohl ze sebe vydat ani hlásku, natož aby jim zazpíval.
Sluneční paprsek, který proměnil obyčejný brambor v Míšu Brambůrka, nakoukl občas do Míšova rodného domečku. Jednoho rána paprsek objevil, že je Míšova postýlka prázdná. To bylo asi měsíc po Mísově záhadném zmizení. Paprsek uviděl u prázdné postýlky smutné rodiče a hned se dovtípil co se stalo. Zlou ježibabu znal sluneční paprsek jako své boty. Míša Brambůrek může být jedině u ní.
Od okénka skočil sluneční paprsek k potůčku, u kterého páslo malé děvčátko kravičku. „Tohle děvčátko mi jistě pomůže!“ — zašeptal si jen tak pro sebe paprsek a proměnil se v bělovlasého stařečka. Stařeček došel k děvčátku a zeptal se ho: „Chtěla bys, holčičko, létat tak rychle, jako létá světlo?“ „Světlo létá moc rychle,“ odpovědělo děvče, „žádný pták ho nedohoní!“ „I ty můžeš letět tak rychle, aniž by se ti cokoliv stalo. Poletíš do domečku uprostřed lesa, jehož stromy vidíš tam na východě. V tom domečku je uvězněn Míša Brambůrek. Znáš \'ho přece, či ne?“ „Znám, znám, moc dobře ho znám. Je to synáček našich sousedů. Ráda bych ho vysvobodila. Půjdu s tebou stařečku. Zavedeš mě k němu, viď? Jen se bojím, co bude zatím s mojí kravičkou?“ „O kravičku se neboj,“ chlácholil děvčátko stařeček, „kravička poletí s námi. Chceš?“
Děvčátko přikývlo. Sluneční paprsek na sebe vzal rychle novou podobu. Proměnil se ve slunečního koně s velikými bílými křídly, děvčátko na něho vyskočilo a už letěli. I kravička, kterou děvče drželo na provázku, se odpoutala od země a letěla s nimi, vesele přitom mávajíc oháňkou.
Sluneční koník byl v okamžiku u ježibabiny chalupy. Divoká prasata se jeho světla polekala a zalezla do děr. Koník rychle popřál děvčátku hodně úspěchů, proměnil se zase ve sluneční paprsek a přidal se ke svým bratříčkům, kteří právě letěli kolem. Děvčátko, kterému říkali Veronika, zaklepalo na rozbité dveře ježibabiny chalupy. Za chvíli se dveře pootevřely, mezi nimi vykoukla ježibaba a otázala se: „Kdo jsi a co si přeješ?“ „Jsem chudobné, opuštěné děvče“, odpověděla Veronika, „nemám na celém světě nikoho, jenom svoji kravičku, s kterou bloudím cestou necestou. Nevzala byste mě, babičko, do služby?“ „Ale vezmu, vezmu,“ zabručela ježibaba a pomyslela si, že se jí to děvče v chalupě právě hodí. Uklidí a snad i Míšu bude umět rozveselit.
Veronika sloužila u ježibaby velice dlouho. Uklízela chalupu, nosila z lesa dříví a obveselovala Míšu. „Neboj se, Míšo,“ říkala mu, když byli sami, „pij tenhle zázračný nápoj, který ti každý den nosím a uvidíš, jaký z tebe bude zanedlouho silný a velký chlapík.“ Míša denně poctivě ten zázračný nápoj pil a rostl téměř před očima. Brzy se už do maličké klícky nevešel. Veronika ho ukryla ve své komůrce a na jeho místo položila do klícky opravdový brambůrek.
Jednoho večera si Veronika ustlala na lavici jako jindy, ale usnout nemohla. Ježibaba s čarodějem si mysleli, že už spí. Začali si nejdříve šeptat a za chvilku si povídali už docela nahlas. Veronika všechno vyslechla. „Víš, co jsem objevil?“ říkal čaroděj ježibabě. „Podařilo se mi najít nápoj, po kterém se člověk zmenší na tak malinkého človíčka, jako je ten v klícce. Ale není mu něco? Sedí stále zkroucený, jako by byl nemocný. Pozoruji ho už delší dobu a nějak se mi nelíbí.“ Možná, že je opravdu nemocný. Vždyť i ty, ačkoliv jsi čaroděj, občas onemocníš. Počkej, jak ti bude špatně, když zase odmítneš jíst kořínky a listy, které pro tebe sbírám a vařím. Jsou v nich vitamíny a ty o ně nestojíš,“ kárala ježibaba čaroděje. „Ten nápoj, o kterém jsem ti říkal, bychom měli dát Veronice do jídla,“ pokračoval čaroděj, „bude po něm tak malinká jako Míša. Potom ji zavřeme k němu do klícky a společně nám budou prozpěvovat od rána do večera.“ „I mně se dětský zpěv líbí, přesto, že jsem už stará ježibaba. A kde máš tu svoji zmenšovací vodičku?“ „V batohu. Pověsil jsem ho na hřebík nad ohniště.“ Potom už bylo ticho. Veronika se nemohla dočkat, až ježibaba a čaroděj usnou. Naslouchala jejich oddechování a když už delší dobu hlasitě pochrupávali, potichoučku vstala a přikradla se k čarodějovu batohu. Vytáhla z něho opatrně lahvička se zmenšovací vodičkou, vodičku přelila do jiné nádoby a do lahvičky nalila obyčejnou vodu. Pak vrátila lahvičku zase na původní místo.
Ráno se ježibaba neustále ochomýtala kolem Veroničina talířku. Když odběhlo děvče přiložit dříví do pece, vytáhla ježibaba lahvičku a nepozorovaně vylila její obsah Veronice do talíře. Kdyby byla ježibaba věděla, že na Veroniku nastražila docela obyčejnou vodu a kdyby byla věděla, že Veronika zase na oplátku nalila jí a čarodějovi do talířů skutečnou zmenšovací vodičku, nebyla by si tak radostně mnula ruce.
Když Veronika dávala do úst poslední lžíci polévky, ježibaba se škodolibě zasmála. Její smích zněl jako skučení větru: „Líbí se ti ta klícka, Veroniko? Jistě se ti líbí, vždyť je zlatá. Dobře se ti v ní bude bydlet.“ „Mě?“ podivila se Veronika. „Ano, milá Veroniko, tobě. Za chviličku budeš právě tak maličká, jako tvůj kamarád Míša Brambůrek.“ „Ale, ale, babičko. Nasaďte si brýle a pořádně se podívejte, co v té vaší klícce je. Je v ní opravdový brambor. A Míša? Pojď sem, Míšo, a ukaž se, jak vypadáš!“
U komůrky vrzla vrátka a v nich se objevil Míša, hezký, urostlý chlapec. „Tohle že je Míša Brambůrek?“ divila se ježibaba. „Tohle je ten bramborový chlapeček?“ — kulil oči čaroděj. „Jak ten chlapec vyrostl. Já jsem si myslel, že teď bude Veronika v klícce s ním, ale on se tam už nevejde. Veronika tam bude muset být sama.“ „Mýlíš se, čaroději. V klícce budeš teď bydlet ty i s ježibabou,“ odpověděla Veronika. „Já? My? Proč?“ — křičel čaroděj a ježibaba polekaně. A opravdu, jen to Veronika dopověděla, nakoukl do chatrče zázračný sluneční paprsek, kouzlo začalo účinkovat a ti dva staří a zlí lidé se proměnili ve dvě směšné, maličké figurky. „Necháme je tu?“ — zeptala se Veronika Míši, „nebo je vezmeme s sebou?“ Ale maličká ježibaba prosila a plakala: „Raději nás dejte do klícky a vezměte s sebou. Tady v lese by nás divoká prasata nebo draví ptáci mohli sežrat. Nic by z nás nezbylo.“ Veronika se nechala uprosit a tak je vzali na cestu s sebou.
Z lesa vyběhl hezký, zdravý, urostlý chlapec s hezoučkou dívčinou. Je to Míša a Veronika. Trochu se natrápili, ale cestu z lesa přece jen našli. Za nimi jde kravička. Občas si vesele poskočí, to asi z radosti, že se už vracejí domů. Ve zlaté klícce, kterou nese Míša, se hádá ježibaba s čarodějem. „To mám za to,“ vyčítá mu ježibaba, „že jsem si vzala tebe a ne vodníka, který mi přijel nabídnout ruku tenkrát před lety. Přijel kočárem taženým třemi páry vodních koní!“ „Nech je být, Veroniko, ať se hádají. Raději mi řekni, jakým zázračným nápojem se ti podařilo u- dělat ze mne chlapce, jako jsou ti druzí. Povíš, nebo ne?“ žadonil Míša. „Ten zázračný nápoj je ... Hádej! No přece mléko!“ odpověděla vesele Veronika. „Mléko?“ — divil se Míša. A kravička, vesele poskakujíc, opakovala: „Mléko, mééé dobrééé mléééko!!!!!“
y
