y
Šípková Růženka
Před dávnými lety žil jeden král a královna. Neměli dětí a byli proto oba smutní. Konečně se i jejich přání splnilo, když se jim narodilo roztomilé děvčátko. Měli z něho velikou radost. Král dal tehdy vystrojit bohatou hostinu a pozval na ni nejen známé, ale i věštkyně, aby jeho dcerušce prorokovaly, jaká budoucnost jí očekává. Nepozval však všechny. Slavnost při příležitosti narozenin malé princezny se velmi pěkně vydařila. Bylo na ní veselo.
Když bylo po hostině, prorokovaly věštkyně princezně všechno nejlepší. Jedna jí přála krásu, druhá hojnost zdraví, třetí dobrotu srdce, i čtvrtá jí přála štěstí v životě. A tu právě, když čtvrtá sudička vyslovovala svoje přání, vstoupila do síně další nepozvaná uražená věštkyně. Chtěla se králi pomstít za to, že ji nepozval na hostinu. Rozhněvaně zvolala: „V patnáctém roce se princezna píchne vřetenem a zemře.“ jen co vyslovila tuto kletbu, ihned se vytratila ze zámku. Všichni, kteří tato slova slyšeli, zůstali jako omráčení. Tehdy přistoupila k děvčátku věštkyně, která jí přála poslední, a protože nemohla již vyslovenou kletbu zcela zrušit, snažila se jí alespoň zmírnit. I řekla: „Princezna nezemře, pouze usne a její spánek potrvá sto let.“ Král z obavy před možným neštěstím vydal rozkaz, aby všechna vřetena v zemi byla spálena. Tak se též stalo.
Čas plynul, děvčátko rostlo jako z vody. Bylo pěkné, rozumné a dobrosrdečné. Mělo rádo přírodu a květy. Každý si princeznu oblíbil pro její příjemný zjev. Přání dobrých sudiček se splňovalo. Když bylo princezně patnáct let, nebyli její rodiče doma. Princezna byla sama a z dlouhé chvíle se procházela po zámku. Cestou přišla k staré věži.
Ze zvědavosti otevřela dveře a vydala se po úzkých schodech vzhůru, až přišla k malým dvířkám. V jejich zámku byl zrezivělý klíč. Pootočila klíčem a tu se dvířka otevřela. Vstoupila dovnitř. V prostorné, ale pochmurné světnici zahlédla starou ženu, která pracovala u kolovrátku. Pozdravila a s udivením se pracující ženy tázala: „Co tu, stařenko, děláte?“ „Předu len“, odpověděla stařena, pokyvujíc při tom hlavou. Princezna chtěla vědět, jak se přede, vzala od stařeny podávané vřeteno a zkoušela, zda dovede tuto práci. V té chvíli se splnila sudičkou dávno vyslovená kletba. Děvčátko se píchlo do ručky, padlo a usnulo.
S ní usnuli všichni obyvatelé zámku. Usnul i král s královnou, kteří se právě vrátili domů. Koně usnuli v stájích, psi na nádvoří, mouchy na stěně, holubi na střeše.
I oheň v kuchyni uhasl. Kuchař, který právě tahal kuchtíka za vlasy, usnul ve stoje. Utichlo vše, i vítr, ani lístek na stromech se nepohnul.
Okolo hradu počaly růst šípkové růže, byly rok od roku hustější a brzy pokrývaly celé okolí hradu. V krajině se roznesla pověst o spící růži, neboť lidé tak nazývali spící princeznu a čas od času přicházeli k hradu odvážní junáci, aby se pokoušeli princeznu probudit. Jejich počínání bylo však marné, protože všichni zahynuli ještě dříve, než mohli princezně pomoci. Až jednou se objevil u hradu mladý odvážný jezdec, honosně oblečen, na bujarém krásném bílém koni.
„Musím spící princeznu vysvobodit i kdybych měl zahynout“, řekl svým přátelům, když mu připomínali, aby se tohoto úmyslu vzdal. Tehdy právě uplynulo sto let, co princezna usnula. Když se odvážný jezdec přibližoval k hradu, růžová křoviska se před ním otvírala a uvolňovala mu cestu. Přecházel nádvořím hradu i rozměrnými sály a viděl, že všechno živé spí.
Přešel okolo spícího krále, až došel k věžím, kde spala Šípková Růženka. Byla tak krásná, že odvážný jezdec-princ se na ni nemohl vynadívat. Přiblížil se k ní, a když se jí dotkl, na jeho nemalé překvapení Šípková Růženka otevřela oči a mile se na něho usmála. Odvážný jezdec pomohl Šípkové Růžence vstát a vydali se společně na cestu hradem. Kudy přecházeli, tam se též všechno probouzelo. Jeden na druhého pohlížel v údivu. Probudila se též všechna zvířátka, v kuchyni opět vzplanul oheň, na ohništi se začalo všechno vařit, kuchař vytahal kuchtíka za vlasy, vítr zase povíval, a všechno bylo tak jako před sto lety.
Princ zašel se Šípkovou Růženkou ke králi, aby ho požádal o její ruku. Král souhlasil a tak odvážný jezdec si vzal Růženku za manželku. Byla zase velká svatební hostina a potom spolu oba dlouho šťastně žili.
