O zlatovlasé Aničce

Byl jednou jeden otec a jedna matka. Měli dvě děti – chlapce a děvče. Jejich matka bohužel brzy zemřela a dětem bylo smutno. Když děti vyrostly, povídá Anička Jankovi: - Bratříčku můj, pojďme do světa hledat práci, aspoň si něco vysloužíme.

Když Janek souhlasil, zanedlouho odešli z domu. Jak tak jdou, přijdou do lesa, kde si trochu oddychnou. Prohlíží si bratr sestru a vidí, že je to krásné děvče se zlatými vlasy. Když se smála, přímo růže jí na rtech rozkvétaly. Když plakala, perly jí z očí padaly. Tam, kde šlápla, zlatá tráva rostla. A kde se umývala, i voda zůstala zlatá.

+21

Když přišli na rozcestí, povídá Anička bratrovi: - Nepůjdeme spolu dále, neboť by se nám špatně dařilo ve společné službě! Janek nakonec souhlasil, postavil sestře v lese maličký domeček. Tady měla na něj počkat, až se ze služby vrátí.

Při loučení dala Anička bratrovi jeden ze svých zlatých vlasů, jen ho prosila, aby ho nikomu neukazoval.

Janek šel přes hory přes doly, až přišel do velkého města a tam vstoupil do králových služeb. Měl králi opatrovat koně. Každý večer čistil a česal koně ve stáji a Aniččin zlatý vlas, který si tam zavěsil, mu přitom svítil. Nepotřeboval svíce ani lampy a koně byly vždy nejkrásnější.

Jednou uspořádal král velkou hostinu, na které se dostalo i pro čeleď hodně jídla a pití. Když ostatní sluhové Janka opili, vyptávali se ho, jak to dělá, že jsou jeho koně vždy nejkrásnější a nejčistší, a přitom ani svíci nepotřebuje. Tehdy Janek prozradil, že má zlatovlasou sestru a její vlas mu svítí, jakoby svíce hořela.

Doslechl se to i král a žádal Janka, aby mu ten zlatý vlas ukázal. Když se tak stalo, chtěl vidět i sestřičku – zlatovlásku. Hned rozkázal zapřáhnout do kočáru, že musí jeho sestru vidět, a je-li opravdu tak pěkná, doveze si ji do zámku. Janek už teď marně litoval, že vyprávěl o své zlatovlasé sestře, přestože mu při loučení přikazovala, aby o ní nic nevyzradil.

Už to bylo marné. Janek musel čtyři oře zapřáhnout do kočáru. Do kočáru posadili i jednu paní, aby s královskými šaty jela pro Aničku. Ta paní však byla ježibaba a tajně vzala do kočáru i svou ošklivou dceru, o níž král nevěděl. Král doprovázel kočár na koni. Janek švihl bičem a jeli. Přeletěli hory-doly až přijeli do toho lesa, kde v domečku bydlela Anička.

Janek je zavedl do domečku, kde král opravdu našel krásnou zlatovlásku. Králi se hned zalíbila. Dlouho ji přemlouval a všelicos sliboval, dokud neslíbila, že pojede s ním. Král jí dal obléci krásné šaty, co dovezli, posadil ji do kočáru a už uháněli domů.

Když se stmívalo, ježibaba využila příležitosti. Aničce vysvlékla krásné šaty, uřezala jí ruce a nohy a hodila ji do moře. Tam se rázem proměnila ve zlatou rybu.

Ježibaba oblekla Aniččiny šaty své dceři, ale ani to jí na kráse nepřidalo. Když přijeli ke královskému zámku a ježibabina dcera vystoupila z kočáru, divil se král i lidé, co je vítali, jakou šeredu přivezli. Neměla zlaté vlasy, ani růže jí na rtech nekvetly, ani perly z očí nepadaly, když plakala, a kde šlápla jen trní rostlo a voda, kterou se umývala, zesmrádla.

Král se rozhněval, že ho Janek oklamal a na radu ježibaby ho dal po kotníky zazdít.

Když se jednou Anička jako zlatá rybka vyhřívala na mělčině, uviděla mladou ženu, co nesla v koši husy. Hned se proměnila na dívku a nabízela ženě: - Já vám ty husy ve zlaté proměním, běžte je prodat do královského zámku a nic jiného za ně nežádejte, jen ruce a nohy. Řekněte, že máte dceru bez rukou a nohou a té by se jistě hodily.

Žena udělala, co od ní Anička žádala. Šla do zámku, kde nabídla ježibabině dceři zlaté husy za ruce a nohy. Dcera hned vyhledala zlatovláščiny ruce a nohy a dala je ženě. Když přišla žena k moři, Anička už ji čekala. Přiložila si své ruce a nohy, které ji hned přirostly a byla ještě krásnější jako dřív. Ženě poděkovala a hořce zaplakala a místo slz jí z očí perly padaly. Podala je mladé ženě, proměnila se zas na rybu a odplavala do širého moře.

V noci se Anička proměnila na krásnou dívku a šla do zámku. Tam zaklepala na dveře toho pokoje, kde byl Janek zazděný. Otevřela dveře a když uviděla zazděného bratříčka, vyprávěla mu, co jí ježibaba provedla. Potom šla do králova pokoje a donesla Jankovi z dobrého jídla, co tam na stole viděla, i králův hřeben, s nímž se učesala. V hřebeni však zůstal jeden její zlatý vlas. Když Janka nakrmila i sama se dosyta najedla, odešla ze zámku a na břehu moře se zase proměnila ve zlatou rybku a odplavala.

Když se chtěl ráno král učesat, našel ve svém hřebeni zlatý vlas, a když se chtěl najíst, viděl, že všechny misky na stole jsou prázdné. Ptal se celého služebnictva, zda někoho neviděli v noci vkročit do jeho pokoje, jenom Janka se neptal. Nikdo v zámku o ničem nevěděl. To samé se stalo i následující noci, a když král zas našel dva zlaté vlasy v hřebenu a uviděl prázdné misky na stole, umínil si, že sám vypátrá, co se v jeho pokoji děje.

A tak na třetí noc, když přišla Anička do královy jizby a před zrcadlem se učesala a v hřebeni nechala tři zlaté vlasy, král k ní potichounku přistoupil a objal ji kolem pasu. Marně se zlatovláska v jeho rukou proměňovala do podoby různých zvířat, král ji pevně držel a řekl jí, že ji nepustí, dokud neslíbí, že mu neuteče. Anička na to řekla: - To ti mohu slíbit jen když ježibabu a její dceru odsoudíš a mého bratříčka pustíš na svobodu? Král to vděčně slíbil a tak zlatovlasá Anička u něj zůstala.

Král dal hned Janka pustit a ježibabu zavolal před královský soud. Král se jí ptal, co by si zasloužil ten, kdo chtěl dva nevinné lidi ze světa zprovodit. Ježibaba, která netušila, že se její podlý čin odhalil, řekla, že takového lotra je třeba zabednit do sudu a z kopce do moře svalit.

Jak si to přála, tak se i stalo. Starou ježibabu i její dceru zabednili do velikého sudu a z kopce dolů do moře zkutáleli.

Král potom vystrojil velkou svatbu a všichni lidé žasli nad Aniččinou krásou. Král s Aničkou a Jankem žili šťastně a také otce si vzali k sobě na zámek.