Slovenské národní divadlo – vrcholný stánek divadelního umění na Slovensku. V posledních letech přibyla k původní budově moderní přístavba. Slovenské národní divadlo je sídlem opery.
Pohled do interiéru Slovenského národního divadla – část hlediště na balkónech.
Slovenská národní galerie – klenotnice slovenského národního umění. Nachází se na velmi pěkném místě nedaleko dunajského nábřeží. V budově byla původně vodní kasárna. Dnes je i tento kulturní stánek rozšířen o novou přístavbu.
Slovenské národní muzeum dělí od Dunaje jen jedna ulice. Nacházejí se v něm nejrůznější sbírky, proto je oblíbeným cílem školních exkursí. Můžeme v něm vidět kus naší historie, přírody. Najdeme v něm sbírku drahých kamenů, vycpaného zubra Putifara z topolčanské rezervace a hodně jiných cenných památek.
Pionýrský palác – Ústřední dům pionýrů a mládeže Klementa Gottwalda. Dal si ho roku 1760 postavit Grassalkovich, uherský šlechtic chorvatského původu. Palác, který dnes všestranně slouží nejmladší generaci chlapců a dívek, je postavený v barokním slohu. Pochází z období, kdy v Bratislavě opravdu jak houby po dešti vyrůstala výstavná sídla šlechty královských úřadů – vždyť Bratislava byla třista let i korunovačním městem Uherska.
Na Gottwaldově náměstí číslo 1 se nachází: Předsednictvi vlády Slovenské socialistické republiky. Sídlí v někdejším letním arcibiskupském paláci ze začátku sedmnáctého století. Barokně přestavěn byl v letech 1761 až 1765. Před palácem se otvírá pěkné rozlehlé Gottwaldovo náměstí, které bylo ještě před několika desítkami let pustým Firšnálem, na němž se konávaly trhy.
Dóm Svatého Martina. Významná gotická památka, jejíž věž se třpytí ryzím zlatem. Dóm je mohutná halová stavba ze čtrnáctého a patnáctého století. Nachází se v něm barokní kaplička od znamenitého bratislavského sochaře Gregora Rafaela Donnera. Jeho dílem je i sousoší sv. Martina. Dóm Svatého Martina byl v letech 1563-1830 korunovačním chrámem uherských panovníků. Seznam panovníků korunovaných v dómu si můžeme přečíst v chrámu na stěně tohoto skvostného gotického díla.
Tento palác na Michalské ulici nepatří mezi nejkrásnější, ale jeho význam je mnohonásobně větší. Postavili ho v letech 1753-1756 pro Uherskou Královskou Komoru. Z pamětní tabule čteme, že v něm zasedaly Uherské sněmy, na kterých za práva Slováků bojoval Juraj Palkovič a Ľudovít Štúr. V revolučních letech 1947-1948 v něm vyhlásili zrušení poddanství. Je to palác, v němž Ľudovít Štúr přednesl svou slavnou řeč jako poslanec města Zvolena. V letech 1951-1966 budovu přestavěli pro potřeby Univerzitní knihovny. Každý vysokoškolák, který studoval v Bratislavě, ji důvěrně zná.
Dům U dobrého pastýře na Židovské ulici číslo jedna je krásná ukázka (tvrdí se, že nejkrásnější) měšťanské rokokové architektury ve střední Evropě ze šedesátých roků osmnáctého století. V současnosti je v něm stálá výstava hodin Městského muzea v Bratislavě – a v ní mistrovská díla hodinářů z různých dob.
Historické jádro Bratislavy vznikalo po roce 1291, když Bratislava dostala městské výsady čili privilegia. Můžeme v něm najít radnici, měšťanské domy, paláce, budovy královských úřadů, kostely, kláštery. Jeho neodmyslitelnou součástí se stala díla mistrů – výtvarných umělců. Z nich vyniká pověstmi opředená Rolandova fontána na náměstí 4. dubna. Tady byl ve středověku, společně se sousedním Dibrovovým náměstím, střed (centrum) Bratislavy.
Budova Staré radnice na Primaciálním náměstí byla ve středověku sídlem městské samosprávy. Její nejstarší část s věží se vzpomíná už v roku 1370 jako majetek rychtáře Jakuba. Později město dům odkoupilo, podobně jako sousední dům měšťana Ungerla. Budovy nákladně upravili na radnici. V Staré radnici sídlí Městské muzeum. V přízemí je Archiv hlavního města.
Tato pěkná skvostná budova je Primaciální palác, kterým se skončilo období výstavby honosných paláců v Bratislavě. Postavili ji v klasicistním stavebním slohu v letech 1778-1781. V následujících letech Bratislava přestala být hlavním městem Uherska, šlechtici se z ní odstěhovali. Primaciální palác, někdejší sídlo arcibiskupa, slouží dnes jinak. Jeho Zrcadlová síň je oblíbeným svatebním místem Bratislavanů.
Teď si povšimněme jedné z nových dominant města. Je jí televizní věž na Kamzíku – dvěstě metrů vysoká stavba s vyhlídkovou otáčivou kavárnou. Tento záběr je z cesty na Kolibu.
Ještě jeden záběr patřící k televizi – areál televizního centra v Mlýnské dolině. Zde se připravuje velká část programů slovenské televize.
Univerzita Komenského. Budova, v níž dosáhli nejvyššího vzdělání lidé z celého Slovenska, z každého jejího okresu. Původně ji postavili jako burzu, od začátku však slouží ušlechtilejším cílům. Dnes je sídlem Právnické fakulty Univerzity Komenského. Jedna z budov hlavního města SSR, která je obložená naším národním kamenem, pěkným travertinem.
Michalská ulice s Michalskou bránou – jedinou ze čtyř původních bran města, součást středověkého opevnění. V Michalské věži je stálá expozice zbraní a pod ní je branka, kterou vyváděli odsouzence na smrt. Dnes jí projdou tisíce lidí, kteří si na její dávnou funkci ani nevzpomenou.
Nejkrásnější rokokový palác v Bratislavě – Mirbachův palác na Dibrovovom náměstí číslo jedenáct. V současnosti je v něm umístěna Galerie města Bratislavy. V jeho síních vystavují svá díla mnozí výtvarní umělci.
Socialistické přeměny naší vlasti způsobily, že hlavní město SSR se stalo opravdovým velkoměstem. Vyrostla zde nová sídliště, školy, instituce, mohutný rozmach zaznamenal průmysl – vždyť v současnosti představuje celých čtrnáct procent průmyslové výroby SSR. K největším průmyslovým podnikům Bratislavy patří i rozsáhlý petrochemický kombinát Slovnaft. Kromě jiného se v něm vyrábí benzín, který nás vozí do školy, zaměstnání, na víkendy a dovolené. Do Slovnaftu ústí ropovod Družba, jímž přitéká vzácná surovina ze Sovětského svazu.
Na pravém břehu Dunaje je nádherný park, pojmenovaný jménem slovenského revolucionáře a básníka Janka Kráľa. Návštěvníci v něm najdou nejen kus krásné přírody, vzácné stromy, ale i díla umělců – pomníky revolučních básníků. Janko Kráľ je od Františka Gibaly, maďarského básníka slovenského původu Petöfiho ztvárnil B. Radnay a J.Gondos. Park, někdy nazývaný i sady Janka Kráľa, má i jedno pozoruhodné prvenství – je to první veřejný park v Evropě. Otevřeli ho roku 1775.
PKO – park kultury a oddechu u Dunaje, v studentském žargonu nazývaný Pekáč. Jeho areály měly původně sloužit jako výstaviště, dnes je to jedno z center společenského a kulturního života. Na snímku vidíme vstupní halu PKO, výtvarně vyzdobenou akademickým sochařem Františkem Gibalem. Park kultury a oddechu je oblíbeným místem Bratislavčanů.
Kvetoucí lekníny v jezírku Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského. Vznikla postupně v letech 1942-1950, nachází se v ní více než pět tisíc druhů rostlin, z toho 650 dřevin. Najdeme mezi nimi i vzácné orchideje, kaktusy, banánovníky i papaye, které nejen že kvetou, ale dozrávají na nich i plody. V budoucnu se počítá s jejím rozšířením o zelené plochy, které po dokončení areálu nové Přírodovědecké fakulty budou přístupné všem občanům Bratislavy i jejím návštěvníkům.
Zoologická zahrada – jedno z nejoblíbenějších míst zejména mladých Bratislavanů. Naše hlavní město dlouho nemělo zoologickou zahradu, občasné zájezdy cirkusů se zvěřinci nemohly nahradit pěkné moderní ZOO, které patří do každého velkoměsta. Bratislavská zoologická zahrada vznikla až po osvobození. Rozrostla se, zvelebila a stala se silným živým magnetem přitahujícím jednotlivce, rodiny, školní exkurze. Na obrázku vidíme osly – soumary, ale jen o něco dál dřímají dravci, skotačí opice – před jejich pavilonem bývá nejživěji.
Bratislava je staré univerzitní město, vždyť slavná Académia Istropolitana založená v roce 1465 byla první univerzitou na území Slovenska. Po osvobození vyrostly v Bratislavě nové vysoké školy, budova technické fakulty na Gottwaldově náměstí, areál Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského v Mlýnské dolině. Na fotografii vidíme areál Studentského domova Ľudovíta Štúra na Osmolovové ulici v Mlýnské dolině.
Opět jsme u Dunaje, po Volze druhém největším vodním toku v Evropě. Od nepaměti byl Dunaj i vodní cestou. Plavili se po něm i Římané, později křižáci, a po dlouhá staletí se po něm plavily kupecké lodě poháněné vesly galejníků. A nebylo to tak dávno, vždyť galejnictví na Dunaji zaniklo až v roce 1790. Na snímku vidíme část bratislavského přístavu, který patří mezi významné přístavy na Dunaji. Tisíce tun rozličného zboží přeloží jeho jeřáby - ty zdvihly z nákladní lodě i atomový reaktor přivezený ze Sovětského svazu pro atomovou elektrárnu v Jaslovských Bohunicích. Československá plavba dunajská začínala roku 1924 skromně – se čtyřmi motorovými čluny, se čtyřmi parníky na přepravu lidí, a s devíti remorkéry – jubilejním roce 1975 se pod naší vlajkou plavilo víc jak tři sta říčních lodí.
Jsme na letišti. Vidíme moderní letištní budovu Československých aerolinií. Bratislavské letiště je významnou leteckou křižovatkou Evropy – je divertní. To znamená, že za nepříznivého počasí slouží jako náhradní letiště pro pro více evropských velkoměst – pro Budapešť, pro Vídeň a pro hlavní město naší vlasti – Prahu. Má výhodnou polohu a ze sousedních velkých letišť nejlepší meteorologické podmínky. A kousek z naší letecké historie: Z Prahy do Bratislavy poprvé přiletěl major Skála na dvojplošníku A-14. Stalo se tak prvního března 1923. Dnešní letecká síť ČSA má víc jak 100 tisíc km.
Před vchodem do budovy Československých aerolinií v Bratislavě je busta Štefana Baniče, rodáka ze Smolenické Nové Vsi. Do dějin letectví se dělník-vystěhovalec zapsal objevením padáku, který američtí letci používali v první světové válce. Pomník nám připomíná skromného člověka, jehož vynález zachránil mnohým letcům život a přispěl ke konstrukci dokonalejších padáků.
Na Slavíně. Zde, na krásném bratislavském návrší, je třeba postát a chvílí ticha vzdát hold hrdinům, kteří svou krví zkropili naši zem a osvobodili nás od fašistického útlaku.
Slavín, památník díků. Stojí na malokarpatském hřebeni, 252 metrů nad mořem. Postavili ho na počest příslušníků Sovětské armády, kteří padli v bojích o Bratislavu v prvních dubnových dnech roku 1945. Slavín je společným dílem několika umělců. Akademického sochaře Ladislava Snopka, národního umělce, profesora, akademického sochaře Jozefa Kostky, akademického sochaře Jána Kulicha a dalších umělců. Slovenská národní rada vyhlásila Slavín roku 1961 za národní kulturní památku.
Sotva deset kilometrů na severozápad nad soutokem Dunaje a Moravy stojí strmý vápencový útes se zříceninami starodávného Děvína, známého i z časů Velké Moravy. Přilehlý hrad – pevnost zničili roku 1809 Napoleonovi vojáci. Pro nás je Děvín památný i tím, že na jaře 1836 si na něj uspořádala výlet štúrovská mládež. Studenti si zde připomněli časy dávné slávy Velkomoravské říše, dali si slovanská jména a slavnostně slíbili věrnost svému národu. Začali jsme tento malý barevný výlet u Dunaje pod bratislavským hradem, nad ním, na Děvíně ho zakončíme. Na tom Děvíně, kde nyní usilovně pracují archeologové a zpod příkrovu země vynášejí na světlo nové doklady o naší historii, o stopách, šlépějích, které v ní zanechali naši předchůdci.
y
