y
Zatoulané house
Housata šla dlouhou řadou, brouzdala se v ranní rose.
A hned kousek za zahradou, jedno house ztratilo se.
“Štip-štip, štip-štip,“ house pláče, „co si bez maminky počnu?“ Od kohouta kokrháče doví se, kde najde kvočnu.
Bílá kvočna zrní hledá, na houf kuřátek je sama.
House kvočně pokoj nedá: „Nejsi ty snad moje máma?“
S kvočnou špatném pořízení, hned se žene po houseti: „Pro tebe tu místo není, běž pryč, dost mám vlastních dětí!“
House běhá, mámu shání, house nechce zůstat samo.
Spatří krůtu, volá na ni: „Už jsem tady, milá mámo!“
Krocan dal se do housete: „Kdopak se tu paní krůtě v její těžké práci plete? Hudry, hudry, sezobnu tě!“
To se house vystrašilo! Běží, kam je nesou nohy. Od jetýlků všude bílo, skřivan zpívá u oblohy.
Hejno káčátek se koupe, kolem voda, voda samá. Ptá se kachny house hloupé: „Nejsi ty snad moje máma?“
„Kam jsi se to zatoulalo!“ Praví kachna. „Vrať se zpátky, hloupé house, svět znáš málo, tak-tak, tak-tak, drž se matky:“
House zase bloudí dvorem, pořád samo, pořád samo. Strachy prchá před Pozorem, běží, volá: „Mámo, mámo!“
„Gága, gága,“slyší z dola, od zelených kopřiv v plotě.
To už máma husa volá: „Pojď sem, copak potkalo tě?“ Už si house nenaříká, dlouhá cesta už je za ním. Ať si kdo chce, co chce říká, zmoudřelo tím cestováním.