Jarní svátky na vesnici

Marienka bydlela v Bratislavě a její kamarádka v malé vesničce pod Tatrami. Tam žila i její babička. Tatínek Marience na procházkách Bratislavou hodně vyprávěl o této vesničce, kde se narodil a kde chodil do školy. Vyprávěl jí o veselém životě na vesnici a o různých zvycích při jarních slavnostech. A proto se jednou spolu vypravili navštívit otcovo rodiště, aby Marienka poznala nejen život ve městě, ale i život na vesnici. Evičku zase chtěli pozvat do Bratislavy, aby i ona poznala naše hlavní město na jaře, kdy tu bývá nejveseleji a nejsvátečněji. „Jaro je všude krásné, ale jaro na vesnici má své zvláštní kouzlo“, nejednou opakoval Marience tatínek.

A opravdu, když jednoho slunečního rána vyběhla s Evičkou na kopeček za vesnicí, zdálo se jí, že tu sluníčko svítí veseleji než ve městě, i tráva je tu zelenější, svěžejší a kvítky jakoby voněly něžněji. Lesy, pole a louky jsou naplněné šuměním, písněmi a štěbetáním, protože už přiletěli drozdi i skřivánci z teplých krajů.

+20

Družstevníci vyšli časně ráno do polí. Traktory orají, sejí zrno, aby bylo co jíst. Občas vyplaší zajíčka v brlohu, koroptev nebo bažanta v hnízdě.

Marience, která dosud poznala život na vesnici jen z tatínkova vyprávění, se zde velice líbí. U domů štěbetají od rána do večera vlaštovičky, které se už vrátily do svých hnízd. Na zahradě se pasou a štěbetají žlutá housátka.

Za Marienkou přišly nové kamarádky Zuzka a Julka, i ty už chodí do školy. Na dvoře nebo na zápraží se s nimi může každý den dosytosti vyskákat, pohrát. Nejraději si hrávají na „slepou bábu“.

Zejména v předvečer velikonočních svátků bývá tady na vesnici veselo, když velcí chlapci a děvčata vyrábějí ze slámy „morenu“, malují ji a zdobí její papírové šaty.

Takovou nastrojenou „morenu“ nosí mladí po dědině a potom ji za veselého zpěvu hodí do řeky na důkaz toho, že už zima pominula.

Děvčata se těší z příchodu jara, malují vajíčka, aby mohla mrskače a polívače obdarovat.

Chlapci zase pletou tatary a tuto radost spojují do společné oslavy. Chodí po vesnici se zelenou vrbovou ratolestí, která je ověšena stužkami a kraslicemi a takto si vesele prozpěvují: „Buďte tu babičky veselé, už vám to jaríčko neseme, pěkné, zelené, rozmarýnové...“

A v podvečer, když si děti dosytosti vyhrály, přicházejí na zápraží za babičkou poslechnout si kouzelnou pohádku, nebo i nějakou příhodu. I nyní sedí mezi nimi, hladí je po vláscích a vypráví: „Věru, vám je dobře, veselo, děti moje, ale nebývalo každé jaro tak veselé jako dnes.“

„Když byla válka, tehdy nebylo do tance a do zpěvu nikomu. Chlapci vzali do rukou pušky a šli bojovat. I tehdy bylo jaro: zazelenaly se stráně, rozkvetly sady. Kvetl šeřík a stráně byly poseté žlutými sluníčky pampelišek, které zářily uprostřed jarní trávy jako dnes. Ano, jen na jaře je tráva tak zelená a květy takové něžné a křehké. Bylo to tehdy strašné ale i krásné jaro, a ti, co je přežili, nemohou na ně zapomenout.

Nemohli jsme při dunění děl ani spát. Sovětští vojáci společně s našimi bojovali a hnali nepřítele, dokud nezvítězili. A tak jako v pohádce, kdy udatný smělý junák osvobodil město od zlého draka, tak hrdinní vojáci osvobozovali naše vesnice a města.

To už nám bylo veselo. Lidé je všude vítali s otevřenou náručí a květy. Vždyť nám přinášeli svobodu a mír.

Až dodnes si pamatuji, že to byl jeden z nejkrásnějších dní, kdy přijela slavná sovětská armáda na tancích do Bratislavy, aby ji osvobodili. Na domech vlály prapory, rudé i naše. Každý se radoval. Těšili se staří, mladí i děti. Vítali je tam, jako my. Květinami a šeříkem jim zdobili cesty, krášlili tanky.

Válka je vždycky zlá a tato byla i velmi dlouhá. Vojáci už několik roků bojovali a dávno odešli z domova. Dlouho neviděli ani své děti, proto brali ty naše do náručí. I na tanky je posadili, vždyť bojovali i za to, aby se co nejdřív mohli vrátit zpět k nim domů.

Což je možné se divit slzám, které se jim draly do očí, když tiskli naše děti k sobě? A když jeden voják vzal malého Janka do náručí, jistě myslel na svého Míťu, kterého nechal doma a kterého by tak rád k sobě přivinul.

Ale ve válce byli i vaši dědové, i Jankův tatínek, který bojoval společně s Mítěnkovým otcem, aby nám bylo dobře, aby se už nestřílelo, aby už nikdy víc nebyla válka, abychom měli co jíst, mohli jste chodit do školy, mohli se spokojeně hrát i pracovat. Hrdinsky bojovali, ale hrdinsky i umírali. A právě v takový krásný jarní den, v hukotu bomb, děl a min padli oba v našich horách. Padli, když nesli lidem nejcennější dar: svobodu a mír.

Vykopali jim hrob pod zelenou břízkou a děti ze školy jim nosily na hroby čerstvé květy.

Z malého Mítěnky vyrostl mladý muž a když navštívil hrob svého otce a potkal se s Jankem, slíbili si, že společně budou chránit mír, který jim otcové tak hrdinsky vybojovali. V našem hlavním městě Bratislavě na Slavíně je pochováno hodně sovětských vojáků. Tu, daleko od domova, spí svůj věčný sen. Vděčný lid jim postavil pomník, který je možno zdálky vidět. Po celý rok sem přicházejí dospělí i děti ze škol, aby se poklonili památce hrdinů, kteří nám přinesli svobodu a mír.