y
Kocour s mašlí
Jmenuji se Tygr. To jméno jsem dostal proto, že se svému velkému příbuznému podobám jako vejce vejci. Jako takové menší vejce většímu. Na skutečného tygra jsem dost malý, ale na kocoura dost velký, pěkný a odvážný. Toto je můj největší rival na dvoře. Hněvám se na něho, protože se chová tak, jakoby dvůr patřil jen jemu. Jako by byl skutečný Cézar, zatímco je jen obyčejný pes. Do Cézara rýpnu, kdy mohu. Ale do bitky bych se s ním nepustil. Cézar má totiž velké a ostré zuby.
Dnes k nám přišla vzácná návštěva. Teta Amálie, která bydlí ve městě. Porozdávala drobné dárečky a rozhovořila se, jaké je to u nich ve městě. Mluvila o velkém množství vysokých domů, o tramvajích, autobusech a trolejbusech. Lidé ve městě mají nohy více méně na parádu. Stále se jen vozí. Ach, zamňoukal jsem toužebně, jak bych se rád podíval do města! Teta Amálie mně rozuměla nebo vycítila, po čem toužím. – Prodejte mi toho vašeho kocoura, – řekla dětem, dám vám za něj dvacet korun. Děti jí neodpověděly, jen zesmutněly. Když jim ale teta Amálie nabídla za mě padesát korun, utřely si slzy z očí a – prodali mě. – Váš kocour je moc pěkný a moudrý, – chválila mě teta Amálie, – škoda je ho tady na vesnici. U mě se bude mít mnohem líp. Dostane stravu jako v interhotelu a spávat bude na gauči jako nějaký pán. A dostane i krásnou mašli. – Na ocas? – zeptala se jí Věrka.
– Ale ne, – odpověděla ve dveřích teta Amálie uraženě. – Mašle se přece nosí na krku.
Teta Amálie nelhala. Myslela to s mým pohodlím upřímně. Dokázala to hned, jen co si mě koupila. Vložila mě do velké tašky a řekla: – Nechci, Tygříku, aby si si odíral a špinil nožičky. Odnesu tě na vlak. Ve vlaku mě uložila k oknu, přes které jsem viděl širý, míhající se svět.
Cesta vlakem byla velmi zábavná. Byl jsem v něm středem pozornosti. Ale i ve městě mě lidé obdivovali. Teta Amálie se o mne znamenitě starala. Vyvářela mi samé dobroty. Když jsem se do sytosti nažral, lehl jsem si na gauč a vyvaloval jsem se na něm od rána do večera.
A té krásné mašle, kterou mi teta Amálie slíbila, jsem se také dočkal. Když jsem se vyparáděný podíval do zrcadla, nechtěl jsem věřit vlastním očím, že jsem tak velký krasavec.
Neustálé přejídání a polehávání se mi po několika měsících vymstilo. Ztloustl jsem jako prasátko. Ztratil jsem mrštnost. S vylezením na gauč jsem začal mít potíže a o výskoku na okno, z něhož jsem donedávna pozoroval život na ulici, se mi mohlo jenom zdát.
Nechutnaly mi už ani lahůdky tety Amálie. Toužil jsem po dobré, chutné myšině. Kde však seženeš ve městě v desátém poschodí myš?
brzy jsem se dověděl radostnou zprávu: V našem domě jsou myši! Hovořila o nich žena, která běhá po domě se smetákem a víří prach. – Paní Píšťalková, – pověděla žena se smetákem tetě Amálii, když jsme odpočívali v parčíku na lavičce, – půjčte mi vašeho kocoura. V mém bytě se uhnízdily myši. Šramotí v něm noc co noc. – Mého kocoura?! – odpověděla teta Amálie uraženě – Můj kocour není obyčejný kocour. On o myši nestojí. Dnes mu nechutnal ani španělský ptáček. – Stojím o myši, – odporoval jsem ve své kočičí řeči. – Myšina je nejlepší jídlo na světě. A abych dokázal, že to myslím vážně, vběhl jsem otevřenými dveřmi do bytu v přízemí, v němž bydlí žena se smetákem. – No dobře, – přikývla nakonec teta Amálie, – půjčím vám ho. Ale jen na jednu noc. – To stačí. On je určitě za jednu noc vychytá.
– Na to nepotřebuji celou noc! – zamňoukal jsem z bytu v přízemí. – Ty myši vychytám za půl hodiny. Na vesnici jsem byl postrachem myší. Když se sešeřilo, postavil jsem se opodál myší díry a čekal jsem. Na myši, samozřejmě. Nečekal jsem dlouho, ani nadarmo. Brzy vylezl z díry statný myšák. Rozhlédl se nalevo i napravo. Nezpozoroval mě, a proto zapištěl na svou družinu. – Pojďte ven, nebojte se! A hned taky své družině přidělil práci: – Vy rozpleťte záclony a vy rozhryzejte potahovou látku na křeslech. Uvidíte, jak se na holých pérách senzačně houpá. Já se pustím do nohy u tamté skříně. Čekal jsem jen chviličku, až se myši dají do práce. Potom jsem se připravil ke skoku na starého myšáka. Počítal jsem v duchu: raz, dva, tři a odrazil jsem se od podlahy. Stalo se však to, co jsem vůbec nečekal. Když jsem se já, těžké kocouřisko, odrazil od podlahy, myšák a jeho družina byli už dávno v díře. Na můj skok doplatila láhev, která stála u skříně. Rozbila se a její obsah se rozlil po podlaze. Myši nezůstaly ve svém úkrytu dlouho. Když všechno v pokoji ztichlo, vylezly z díry znovu. Můj druhý skok směřoval proti myším, které pracovaly na křesle. Ne, ani při tomto skoku jsem nic neulovil. Jenom jsem strhl ze stolu ubrus s vázou. – Chi–chi–chi, – posmívaly se mi myši, když vběhly do díry, – to je ale nemotorný kocour! Chi–chi–chi!
Druhý den ráno moje trápení dosáhlo vrcholu. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že smeták není jen na zametání.
– To jsem to dopracoval,– naříkal jsem na gauči, který mě připravil o kocouří čest a slávu, – vždyť to je hotová tragédie. Myši se kocourovi posmívají! A od toho dne jsem přestal jíst. Když jsem už tři dny odmítal potravu, zavolala ke mně teta Amálie muže v bílém plášti. – Nechce papkat, – žalovala mu, – předepište mu něco, pane doktore, na zlepšení chuti k jídlu. Muž v bílém plášti mě prohlédl od hlavy až po ocas, a potom pokýval nechápavě hlavou: – Ten kocour má třícoulové sádlo. Potom napsal na lístek:
\"Kocour Tygr potřebuje pohyb na čerstvém vzduchu. Nesmí se víc přecpávat, nebo dostane infarkt.\"
Když muž v bílém plášti odešel, teta Amálie poznamenala: – Divný doktor. Nepředepsal ti, Tygříčku, žádné léky. V tu chvíli už jsem byl na otevřeném okně. S vypětím všech sil jsem naň vyskočil. Strhl jsem si z krku mašli, hodil jsem ji na podlahu a zamňoukal jsem: – To všechno, co mi předepsal doktor, jsem měl na vesnici a nevážil jsem si toho. Sbohem, teto Amálie, sbohem chorobné pohodlí! Přivřel jsem oči a skočil dolů. Až z desátého poschodí!
K mému velkému štěstí stálo před domem velké nákladní auto. Byl na něm naložený nábytek a peřiny. Teď jsem na něm přibyl i já.
Za malou chvíli se auto otřáslo, zafrkalo a uhánělo po městských ulicích a uličkách. Za chvíli mělo město za sebou a zamířilo do lesa, přes který cesta vedla. Zvědavá veverka seskočila ze stromu na jedoucí auto a zeptala se mě: – Proč jsi tak smutný, Mourku? – Nejmenuji se Mourek, ale Tygr, – odpověděl jsem jí, – a smutný jsem proto, že jsem strašně tlustý. Chci se vrátit do vesnice, ale nevím, jestli mě v ní přijmou, protože jsem nešikovný a škaredý.
– Nebuď smutný, Tygře, – utěšovala mě veveřička. – V našem lese je známý odborník na hubnutí. – Opravdu? Zaveď mě k němu. Seskočili jsme z auta a uháněli jsme přes les. Byla to dlouhá, únavná cesta. V ordinaci nás přivítal úplně obyčejný vlk. – Doktor Ach Joj, – říkala vlkovi veverka, – vedu vám pacienta. Je to světaznalý kocour. Vezl se ve vlaku, býdlel ve městě v desátém poschodí a ztloustl tam jako prasátko. Můžete mu pomoci? – Pomohu mu a přitom si pohrajeme, – odpověděl vlk chraplavým hlasem. Bude to hra, kocoure, ale úplně vážná hra. Najdřív ty budeš honit svou večeři. Když ji chytíš, můžeš ji sníst, když ji nechytíš, budeš hladový. Potom budeš dělat večeři ty. Když utečeš tomu, kdo tě bude honit, večeře z tebe nebude. Když neutečeš, už se nebudeš muset trápit, že jsi tlustý. – Mluvíte nějak divně, pane doktore Ach Joj, – podíval jsem se na vlka nechápavě, – nerozumím vám. – Je to hra na život a o život, – odpověděl mi vlk a rozchechtal se.
Chvíli jsem si odpočinul a potom se hra začala. – Tady v této klícce je myš-závodnice, – řekl vlk a zase se rozchechtal. – Teď klícku otevřeme a myš vyběhne a bude utíkat k tamhletomu stromu. Když ji chytíš dřív, než doběhne ke stromu, budeš večeřet, když ne, nebudeš. Vyhrála myš. Nechytil jsem ji. Za stromem se ztratila v trávě. Toho dne jsem šel spát bez večeře.
Ve hře se pokračovalo druhý den. V podstatě to byla ta samá hra, jen úlohu jsem v ní hrál jinou. Hrál jsem večeři a liška byla mým naháněčem. Byla to strašná hra. Liška mne skoro dohonila. S vypětím posledních sil se mi však podařilo doběhnout ke stromu, který byl cílem, dřív než lišce. Tato nebezpečná hra trvala celé dva týdny. Já jsem naháněl myši a mě naháněly lišky. Ze začátku jsem se dost nahladověl a jedl jsem jen zbytky jídel, které zůstaly po jiných zvířatech. Ale hned co jsem po vícedenním tréninku přišel do formy, neutekla mi ani jedna myš. A liškám jsem pokaždé utekl. I těm nejhbitějším. Kdyby to bylo jinak...
... nemohl bych se vrátit do vesnice, v níž jsem vyrostl, ve které mě slavnostně přivítaly všechny kočky. Bodejť by mne nevítaly, když jsem teď ještě hezčí, silnější a mrštnější než předtím.
A děti, které už dávno oplakaly, že mě prodaly za mizerných padesát korun, se z mého návratu také radovaly.
