Kapitán a jeho ordonanc na břehu moře. Oba teď spěchali k ústí reky Šelif. Příroda jim však připravila nové překvapení. Levý břeh řeky už neexistoval. Místo ústí řeky se tu do výše zvedaly vlny rozbouřeného moře, které zřejmě pohltilo zbytek pevniny. Slunce zatím dosáhlo západního obzoru a docela bez přechodu nastala noc. Zpozorovali, že den se o polovinu zkrátil.
Servadac a Ben Zouf uhánějí na koních.Po krátkém spánku se rozhodli prozkoumat celé pobřeží. Vrátili se proto k chatě, kde měli uvázány své dva koně. Rychle je osedlali a vydali se na výzvědy. Silní koně překonávali všechny nerovnosti terénu lehce, jako by byli okřídlení. Netrvalo dlouho a Servadac s Ben Zoufem zjistili, že se nalézají na ostrově, který má tvar trojúhelníku, vykrojeného z původní pevniny severní Afriky. Z vyvýšené planiny viděli, že je ze všech stran obklopuje moře.
Podivné úkazy při vaření, voda vře už při 66 UC. Nezbylo jim nic jiného, než se vrátit k polorozbořenému bydlišti. Ještě štěstí, že kamenná chýše, o kterou se zřícená dřevěná chata opírala, při zemětřesení dost dobře obstála, takže jim mohla sloužit jako nouzový příbytek. Ben Zouf rozdělal oheň a začal vařit v hrnci vejce. Ale jaké překvapení! Netrvalo ani dvě minuty a voda již vřela. Kapitán do ní ponořil teploměr a sledoval, jak stoupá rtuťový sloupec. Zastavil se na 66 °C. Z toho se dovtípil, že nad Zemí ubyla asi VÍ vzdušného sloupce. Nedalo se nic dělat, vejce bylo třeba vařit alespoň VI hodiny. V následujících dnech ustavičně pršelo. Naši hrdínové marně hledali mořské pobřeží. Kromě neobyčejně vysokých vln nebylo vidět nic jiného, než do široka se rozprostírající vodní hladinu.
Servadac sleduje dalekohledem neznámou planetu. V noci z 13. na 14. ledna bývalého pozemského kalendáře, smršť naráz přestala a obloha se úplně vyjasnila. Kapitán Servadac pozoroval oblohu dalekohledem a povšiml si, že Polárka změnila svou polohu a vznášela se nízko nad horizontem. Na obloze se zjevil zářící kotouč. Zpočátku se kapitán domníval, že to je měsíc, ale když ho pozoroval dalekohledem, viděl, že okolo něho krouží malá oběžnice. Byla to tedy neznámá planeta s vlastním měsícem.
Slunce svítí a současně je na obloze vidět i Venuše. Teplota ze dne na den stoupala. Bylo to na zimní období zcela neobvyklé. Sluneční kotouč se stále zvětšoval. Po dlouhém pozorování došel Servadac k závěru, že Země změnila nejen svůj objem a rychlost otáčení okolo osy, ale i dráhu kolem Slunce a že se stále přibližuje ke středu sluneční soustavy. Další pozorování jeho domněnky jen potvrdilo. Brzy mohli na obloze i za jasného dne pozorovat Venuši, obklopenou hustými mračny. Kolem 20. ledna Země přeťala oběžnou dráhu Venuše a blížila se dále ke Slunci.
Přistání goelety Dobryna. Kapitán Servadac se setkává s hrabětem Timaševem. Ráno, 27. ledna, přišel Ben Zouf k strážnímu domku a hlásil kapitánovi, že se k břehům ostrova přibližuje nějaká loď. Servadac Šel na břeh a pozoroval loď dalekohledem. Když připlula blíž, rozeznal, že je to loď se dvěma stěžni, Štíhlého tvaru a dostatečné nosnosti, aby mohla bezpečné brázdit širé vody oceánů. Zanedlouho zakotvila v malém zálivu a námořníci spustili na hladinu člun. Za několik minut už přistál majitel lodě Dobryna, hrabě Timašev na břehu a přivítal se s kapitánem Servadacem. V osudné noci z 31. prosince na 1. ledna loď brázdila vlny Středozemního moře. Obrovské vlnobití překonala bez zvláštních potíží. Jedinou nepříjemností byly menší poruchy na parním stroji, které se však brzy podařilo odstranit. Kapitán Servadac požádal majitele lodi Dobryna o povolení, aby se mohl zúčastnit průzkumu Středozemního moře nebo vlastně toho, co z něho zbylo. Ordonanc Ben Zouf měl zatím hlídat obydlí na ostrově a úrodu na malých políčkách.
Dobryna pod parou na širém moři. Dobryna byla opravdu výborná loď, s nosností 200 tun, vybavená nejen plachtami, ale i mohutným lodním šroubem, poháněným parním strojem. Zásoby potravin stačily na několik měsíců pro celou posádku, které velel vynikající námořní důstojník ~ poručík Prokop. V prvních dnech dorážely na loď vysoké vlny, protože se ale změnila zemská gravitace, nikterak lodi neublížily. Po pobřeží Alžíru nebylo však ani stopy. Celý africký kontinent se ztratil.
Lodníci měří hloubku more lanem. Nepochopitelné byly i výsledky měření hloubky mořského dna. Ukázaly, že dno je poměrně mělké a úplně rovné. Katastrofa, která Zemi postihla, asi všechny nerovnosti mořského dna docela vyrovnala.
Loď v bouři u krystalických břehů. Po několika hodinách plavby se na východním obzoru objevila .pevnina. Uzavírala okruh směrem od východu na západ a zabraňovala tak další cestě na jih. Rozkládala se v místech, kde .by podle map mělo být Středozemní moře. Moreplavce značně zneklidňovaly i jiné jevy. Teplota začínala klesat a dosahovala už jen 15 až 20 UC. Z toho usuzovali, že se Země na své oběžné dráze ikolem Slunce začala vzdalovat od tohoto středu naší sluneční soustavy. Přímým důkazem bylo i podstatné zmenšení průměru slunečního kotouče, z čehož vyvozovali, že nová oběžná dráha Země okolo Slunce je velmi protažená, zploštělá elipsa. Po přiblížení se k Slunci (períhélium], v oběžné dráze Venuše, je teď Země unášela do vzdálenějších oblastí sluneční soustavy. Moreplavce však nyní mnohem víc zajímala nová záhadná pevnina, která se skládala z obrovských krystalů, dosahujících výšky několika set metrů. Byly zcela neporušené, nedotknuté ničivou činností větru a vody a třpytily se zlatožlutým odleskem slunečních paprsků. Tato podivná pevnina jim uzavírala další cestu na východ. Jako kdyby Středozemní moře východně od ostrova Malty zaniklo a bylo nahrazeno touto neznámou pevninou. Rozhodli se proto pokračovat v plavbě směrem \'na severozápad. Jejich úmysl však překazila divoká vichřice, která se vzápětí rozpoutala a hnala loď přímo na severovýchod, ke strmým břehům záhadné pevniny. Obrovské vlny vyhazovaly loď do neuvěřitelné výšky, aby ji hned nato strhly do hlubokých vodních propastí. Už už hrozilo nebezpečí, že se loď roztříští o strmé skály, když se najednou před její přídí objevil široký zářez v krystalickém masivu. Pod velením obratného poručíka Prokopa tam loď bez úhony vklouzla a pokračovala v plavbě na severovýchod.
Přistání člunu z lodě Dobryna na zbytku Gibraltaru. Loď plula stále severovýchodním směrem a podle výpočtů poručíka Prokopa měla být právě někde v oblasti řeckého ostrova Korfu. Tu spatřili na obzoru skalisko s pevností. Ani se nevzpamatovali a už zaslechli hřmění dělových výstřelů. Dobryna na ně odpověděla a pomalu se přibližovala ke skalisku. Jak však byli Timašev, Servadac a Prokop překvapení, když se na skalnatém ostrově setkali s britskými důstojníky, kteří jim vysvětlili, že se nacházejí na zbytku Pyrenejského poloostrova, na anglické pevnosti Gibraltar. Znamenalo to, že vlastně obepluli celý zbytek zeměkoule, který po katastrofě zůstal. Podle jejich výpočtů se obvod zeměkoule po této katastrofě zmenšil na 2300 km a její průměr dosahoval tedy jen šestnáctinu průměru původního. Tím se vysvětlily i ostatní úkazy: zkrácení dne na polovinu, zmenšení gravitace, tlaku vzduchu atd. Poručík Prokop usoudil, že se Země rozpadla a oni zůstali na jejím úlomku, který je teď unáší po excentrické dráze sluneční soustavou. Angličtí důstojníci těmto úvahám nevěřili a vytrvale čekali na opuštěném skalnatém ostrově na rozkazy své vlády. Dobrýna se tedy pustila na další výzkumnou cestu severním směrem, do míst, kde se původně rozkládal Pyrenejský poloostrov.
Lodníci vytahují z moře kožené pouzdro. Dne 21. února spatřila stráž na přídi Dobryny, Že v moři plave nějaký předmět. Když ho vylovili, zjistili, že je to kožené pouzdro od dalekohledu. Bylo pečlivě zapečetěno voskem. Uvnitř našli list a na něm záznamy o dosud uražené dráze, vzdálenosti od Slunce a další údaje v různých jazycích. V celém .popisu převládala francouzština. Upoutal je také název „Gallia“, v němž viděl poručík Prokop potvrzení svého předpokladu, že se nacházejí na malém úlomku Země, unášejícím je po excentrické dráze kolem Slunce.. Neznámý vědec tento úlomek nazval Gallía, z Čeho je možno usuzovat, že to je Francouz, protože Gallia je starý římský název dnešní Francie. Potvrzovala to i převaha francouzských slov v záznamech.
Timašev, Servadac a Prokop zkoumají roklinu. Dobryna pokračovala v plavbě. Místo jihovýchodních břehů Španělska se rozkládala nová pevnina krystalických útvarů. Při plavbě na východ narazili na tyto útvary i v místech, \'kde měly ležet jižní břehy Francie. V místě mysu Antibes byla úzká roklina v uzavřené skalní stěně, která se mírně svažovala směrem k moři. Rozhodli se tyto zajímavé útvary prozkoumat. Na člunu se přiblížili k roklině. Malá písčitá pláž byla zjevně zbytkem starého zemského pobřeží. Ale kousek odtud už se k nebi vypínaly jen neporušené, několik stovek metrů vysoké kovové krystalické útvary. Jejich vrcholky byly pokryty sněhem a ledem. Ale nacházeli se vlastně v arktických končinách Gallie, proto se tomuto jevu ani nepodivili. Ke své veliké lítosti Servadac zjistil, že z jeho milované Francie zůstala jen tato chladná kovová pustina. Rozhodli se pokračovat v cestě do dosud neprobádaných zbytků Středozemního moře, k ostrovům, ležícím před pobřežím Apeninského poloostrova, odtud pak k Baleárám a nazpět k doposud jedinému známému většímu ostrovu, kde na svého kapitána čekal věrný ordonanc Ben Zouf.
Déšť meteoritů nad lodí. Bylo zapotřebí si s výzkumem opravdu pospíšit, protože Gallia se stále více vzdalovala od teplodárného středu sluneční soustavy, teplota nezadržitelně klesala a moře jistě co nevidět zamrzne. Úlomek Země je unášel pásmem Asteroidů, které jsou pravděpodobně zbytkem rozpadlé planety, v poli mezi drahami Marsu a Jupitera. Sotva se drobné Částečky dostaly do atmosféry Gallie, zazářily jako déšť prskavek na noční obloze.
Malá Nina s kozou na ostrůvku. Na své cestě na východ marně hledali stopy po ostrově Korsika, nenalezli je a dále východním směrem plout nemohli, protože jim zatarasily cestu už známé krystalické útvary. Obrátili tedy loď na jih. Kde mel být průliv mezi Korsikou a Sardinií, tam se rozprostíralo širé moře. Ale 27. února spatřili na východě malý ostrůvek. Když na něj vstoupili, objevili v jeskyňce děvčátko Ninu s kozičkou, Brzy se dozvěděli, že se tu zachoval ostrůvek ležící původně nad severním výběžkem Sardinie, po které zde nezbyla ani památka. Malá Nina jim vyprávěla, že zde na ostrově hlídávala stádo koz a že jen ona sama a její nejmilejší kozička přežily hrozné zemětřesení. Ninu a její kozičku vzali na loď a pokračovali dál v plavbě. Itálie také zmizela a její místo teď zaujímal další pustý krystalický kontinent. 1 Sicílie s velikou, dosud činnou sopkou Etnou byla jakoby z mapy vyj mazána, jižně odtud narazili na průliv, kterým by se bývali dostali až na Gibraltar. Obrátili se tedy přímo na západ, aby prozkoumali ještě neznámé oblasti své malé oběžnice. Nová, ale stejně pustá pevnina jako předchozí, se prostírala v oblasti tuniského a alžírského pobřeží. Až kdesi u bývalého pobřeží Maroka objevili pozoruhodný úkaz. Do výše“ 3000 stop se tu vypínala činná sopka. Na lodi však značně ubývaly zásoby uhlí a proto bylo rozhodnuto urychleně se vrátit k Servadacovu ostrovu, vzdálenému odtud jen 12 mil. Cestou vylovili z moře zapečetěnou plechovou konservu s dalšími záznamy neznámého učence a s údaji o dráze Galliéi Vyplývalo z nich, že se rychlost Gallie snižuje se vzdalováním od Slunce, po ploché eliptické dráze.
Lov na ptáky. Po pětatřicetidenní plavbě, dne 5. března, zakotvila goeleta Dobryna znovu u ostrova, který byl jediným větším kouskem skutečné země na .Gallii. Plavci už zdaleka zpozorovali, že ostrov je zahalen do jakéhosi mračna. Když připluli blíže, viděli, že ostrov napadla hejna ptáků, hledajících tu obživu. Bylo pochopitelné, že Ben Zouf nemohl úrodu na polích proti takové přesile sám uhájit. Ale i tak se mu podařilo Část obilí pokosit a před hladovými ptáky schovat. Sám by však na to nestačil, ale pomohli mu noví obyvatelé ostrova. K velkému překvapení Ben Zoufá přistála totiž u ostrova začátkem března jednostěžňová rybářská loď — tartana — s deseti Španěly a s majitelem lodi, německým potulným obchodníkem Hakhabutem na palubě. Loď jménem „Hansa“ byla vlastně jakýmsi plovoucím obchodem, s kterým Hakhabut navštěvoval přístavy Středozemního moře. Kapitán Servadac, TimaSev a jejich společníci se ihned vypravili přivítat nové obyvatele. Po cestě využili příležitosti a stříleli nenasytné ptáky, vznášející se v hustých mračnech nad jejich hlavami.
Setkání se Španěly a Hakhabutem. Spaněly zaslechli už zdaleka: zpívali svoje národní písně. Do jejich zpěvu se občas vmísil hněvivý, neodbytný hlas: „Moje peníze, kdy mi dáte moje peníze?“ Na mítince mezi stromy spatřili skupinu deseti zpívajících a tančících Španělů a v jejich středu zakaboněného a rozzlobeného Hakhabuta. Spanělé při tanci vyskakovali až nad stromy a zvedali s sebou láteřícího Hakhabuta, nedbajíce jeho protestů. Snížení zemské přitažlivosti umožňovalo tyto obdivuhodné výkony. Když si povšimli blížící se skupiny, v jejímž čele šel Servadac, ustali v zábavě. Ben Zouf je už dávno připravil na i příchod „generálního guvernéra“ ostrova, jak před nimi pojmenoval kapitána Servadaca. Podle toho mu také všichni prokazovali náležitou úctu. Kapitán je vyzval k vyprávění jejich osudů. Deset Spanělů, mezi nimi i dvanáctiletý Pablo, bylo v osudné noci v Ceutě, na nejsevernějším výběžku Maroka, ležícího jižně od Gibraltaru. Lod „Hansa“ kotvila v přístavu. Na palubě zůstal jen její majitel, zatímco posádka se bavila kdesi na pevnině. Po katastrofě zbyl z Maroka jen malý skalní výběžek severně od Ceuty, s deseti Španěly, Hakhabutem a jeho lodí. Několik dní po katastrofě je přišli navštívit dva důstojníci — brigadýr Murphy a major Oliphan. Připluli v malém člunu a delší dobu rokovali s vůdcem Španělů Negretem. Výsledek jejich jednání vyšel brzy najevo. Španělé požádali Hakhabuta, aby se mohli na jeho lodi přeplavit na nějaké jiné místo, samozřejmě za úhradu cestovného. A tak se také stalo. Když ale přistáli na novém ostrově, do placení se jim jaksi nechtělo. Proto tedy ty nářky a stížnosti pana Hakhabuta.
Servadac přistává u Hakhabutovy lodi. Když se všechny tyto věci víceméně vysvětlily, bylo třeba uvažovat o budoucnosti. Podle dosavadních výzkumů žilo na Gallii 37 lidí. O 13 Angličanů na Gibraltaru se nebylo nutno starat, protože byli zásobeni potravinami a palivem v dostatečném množství na několik let. Hlavní část obyvatelstva byla tedy soustředěna na Servadacově ostrově. Skupina, skládající se z 23 lidí byla národnostně velice pomíchaná: 10 Španělů, 8 Rusů, 2 Francouzi, z Kolína nad Rýnem pocházející obchodník Hakhabut a konečně mládež — Pablo a malá Italka Nina. Někde žil ještě neznámý vědec, jehož zprávy vylovili z moře. Pro tuto třiadvacetičlennou skupinu bylo třeba zabezpečit stravu a ubytování přes krutou zimu, která je očekávala, neboť Gallia se na své výstředné dráze vzdalovala od Slunce. Měli sice po ruce zásoby z Dobryny, které mohly vystačit na dva/ měsíce, dále úrodu obilí, které za pomoci Španělů pokosil Ben Zouf; na ostrově bylo i dost zvěře, několik druhů přežvýkavců, a zejména ptáci. Chyběly však některé předměty denní potřeby a poživatiny, jako cukr, sůl, káva, čaj a podobně. Kapitán Servadac se proto přeplavil na malém Hakhabutově člunu k tartaně „Hansa“, aby prohlédl její zásoby. Byl to skutečný plující obchod. V lodi o nosnosti 200 tun se skrývaly pravé poklady poživatin, koření, látek a nejrůznějšího náčiní. Zásobování obyvatelů Gallie bylo tedy zabezpečeno. Hakhabut se velice obával o svůj majetek, ale Servadac ho ujistil, že všechno, co si od něho vezmou, mu také řádně zaplatí.
Obyvatelé Gallie při kopání podzemní skrýše. Teplota na Gallii stále klesala a obyvatelé si mohli lehko vypočítat, že nejkrutější zimy je teprve čekají. Proto se rozhodli vykopat prostornou podzemní skrýši. V hloubce 8 stop (í stopa se rovná zaokrouhleně 0,325 metru] ale narazili na jednolitou tvrdou horninu, od které se motyky jen bezúspěšně odrážely. Ačkoliv ostrov ležel přímo na rovníku Gallie, vzdálené Slunce už nestačilo vyhřát řídký vzduch a tak teplota klesla pod bod mrazu. O dobrou radu byla nouze. Při obchůzce po břehu ostrova uzřel Servadac v dálce\'svítící bod. Vtom si vzpomněl na sopečný ostrov, vzdálený od nich asi 90 kilometrů. Hned se rozhodl, že ho prozkoumají.
V jeskyni sopky. V pozadí široký vodopád tekoucí lávy. K ostrovu je dovezla malá parní šalupa z Dobryny. Při výstupu na sopku objevili asi 20 metrů nad hladinou moře nějakou chodbu, vchod do nitra sopky. Tmavou šachtou se dostali do jasně osvětlené obrovské jeskyně. V jejím pozadí stékal do moře žhavý proud lávy. Mimořádné podmínky vládnoucí na Gallii způsobily, že široký proud lávy tekl pokojně jako rozžhavený kov a nehrozilo žádné nebezpečí výbuchu. Ihned se rozhodli, že na toto místo přestěhují lidi i zásoby, a to velice rychle, protože moře co nevidět zamrzne. Nastaly dny horečné práce. Timaševova loď den co den převážela zásoby i živá zvířata z ostrova k sopce. Ukázalo se, že do velké jeskyně ústí ještě několik chodeb, kterých bude možno použít jako skladiště a menší jeskyňky upravit k bydlení. Celá hora byla protkána chodbami jako včelí úl. Všechny její prostory byly vyhřátý vnitřní teplotou. Do jeskyně, přebudované na kuchyň, přivedli malý proud lávy, který vytápěl „kuchyňskou“ pec. Do 20. března byly všechny práce skončeny. Bylo už zapotřebí převézt jen poslední obyvatele ostrova a zakotvit obě lodě v zálivu blíže sopky, kde by hýly přes zimu nejlépe chráněny. Hakhabutovu tartanu převezli i přes bouřlivé protesty jejího majitele, který ještě stále nevěřil, že je na malé oběžnici nebo kometě vzdalující se od životadárného Slunce.
Obyvatelé Gallie pozorují ze skalní galerie měsíc Nerinu. Na oslavu svojí záchrany v teplém obydlí, se rozhodli uspořádat malou slavnost. Po hostině zazněly kytary a zpěv Španělů, kteří se dali do tance. Když se později odešli nadýchat čerstvého vzduchu, spatřili na obloze svítící měsíční kotouč. Při zvětšeném pohledu dalekohledem se ukázalo, Že to nemůže být opravdový Měsíc, satelit jejich Země, protože tenhle byl mnohem menší a jeho povrch nebyl pokryt charakteristickými krátery. Došli k správnému závěru, že Gallia na cestě sluneční soustavou přitáhla do oblasti své gravitace některou z malých planetek pásma Asteroidů, které krouží mezi drahami Marsu a Jupitera. Dalších dnů využili Servadac a Timašev k průzkumným cestám do nejbližšího okolí. Podařilo se jim vystoupit až na vrchol sopky a sledovat odtud do značné šíře povrch Gallie. Směrem na východ, sever i západ viděli jen moře. Na jihu se až za hranici obzoru rozkládala bezútěšná pevnina, Jejímž nejsevernějším bodem byla sopka.
Obyvatelé bruslí na zamrzlém moři. Při klesající teplotě se moře brzy pokrylo hladkou a pevnou vrstvou ledu. Dobryna skladovala v podpalubí i velké množství bruslí. Všichni si je připevnili na boty a vesele se na nich proháněli v okolí svého bydliště. Při bezvětří to byl přímo požitek, který nesloužil jen pro zábavu, ale i k otužování a tělesné přípravě na horší časy.
Nina a Pablo jsou obklíčeni dorážejícími ptáky. Nina chrání poštovního holuba. Klid obyvatel jeskyně vzrušila nečekaná událost. Dne 15. dubna zaslechli volání o pomoc. Byla to malá Nina, na kterou ze všech stran doráželi draví racci. První k ní doběhl mladičký Pablo, který hladovou havěť zahnal klackem. Když přiběhli ostatní, ukázala jim Nina holuba, kterého chránila před rozdivočelými ptáky. Byl to poštovní holub a měl na krčku připevněn malý váček, v němž při podrobnějším ohledání nalezli lístek, odkaz neznámého vědce, s dalšími údaji o dráze Gallie a poznámkou o měsíčku, který nazval Nerinou. Ale na konci listu nebyly obvyklé projevy spokojenosti. Byla tam poznámka, že badatelovi docházejí potraviny.
Kapitán Servadac a poručík Prokop uhánějí na plachetnicových saních. Na levém křídle poštovní holubice našli dobře čitelný nápis „Formentera“. To byl velice cenný údaj o tom, kde hledat nešťastného vědce. Formentera byl totiž ostrůvek ze skupiny Baleár, přesněji jižní ostrov souostroví Pityusů. Kapitán Servadac byl ihned ochoten vypravit se za svým krajanem na bruslích. Jeho záměr však zvrátil poručík Prokop, který poukázal na značnou vzdálenost tohoto ostrova, asi 76 mil, což je zhruba 600 kilometrů severovýchodním směrem. V tuhé zimě, bylo 22
Servadac a Prokop v chatě před postelí neznámého učence.
Když přijeli na saních až k ostrůvku, vyrazili rychle dveře chaty a zotvírali okenice. V nastalém světle teprve spatřili v rohu místností skromnou postel, na které leželo lidské tělo. Zdálo se, že Je bez Života, ale při pozornějším zkoumání Prokop objevil slabý tep srdce. Když muže napojili posilňujícím lékem, vydral se z jeho úst sten: „Gallia! To je moje kometa!“ Potom zase upadl do bezvědomí. Servadac s Prokopem tedy rychle zabalili všechny vědecké přístroje, knihy a záznamy, učence obalili pokrývkami a naložili ho na saně. Vál příznivý vítr. Za 36 hodin už odnášeli jeho zemdlené a zubožené tělo do teplé jeskyně v sopce. Tak zachránili i posledního, třicátého šestého obyvatele Gallie, učence, který ji pojmenoval starým názvem své vlasti, vypočítal její dráhu, ale za svoje vědecké nadšení málem zaplatil vlastním životem.
Konec prvního dílu.
Cesta sluneční soustavou I.
Napsal
Trebišovský Július V.
y
