- Nezbedo! S tím uspíš i holuba! Na vrabce sám vystřelíš.. .Schovej si ho před závistí nejjistěji v košili.
Krajem prošel divný mrak. Vrabci strnuli na keříčku, neskončili písničku. Starý dává mladým znak: Zachraňte se, dokud vás neobjeví prak.
V Lojzovi je tisíc mravenců, nepostojí, neposedí. Všude vidí tygří stáda, vrabce-dravce. Pyšně zvedá hruď, ke střelbě má chuť. Z hrušky náhle padl drozd, kočka oplakala ocas, ale Lojza nemá dost.
Vlaštovka štěbotavá nůžkami svého ocasu prostříhala svěží vzkaz. Na oblohu napsala: Komu milá žití chvíle, rychle odsuď pryč!
Mrtvá ruka pohladila celý kraj. Pomalu oněměly zahrady. Prostřed léta ztichl háj. Nebožáci - ptáci zmlkli, jako by jim struny pukly a bezhlavě mizely v dáli.
- A ty jsi nic neviděl, ani jsi nic neslyšel, pracovitý zahradníku? - Jakože já? Každý den jsem čistil stromy, radost jsem měl z toho přímo, vyšplhal se do koruny, do hrušek i do jabloni. Ptákem jsem byl sám.
Ptákem jsem byl a řeč ptačí vyzkoušel jsem nahlas hned. A když jsem se zaposlouchal, nedostal jsem odpověď. Oči očím uši uším, cosi strašného tuším. Nikde vrabce ani drozda zahradního hosta.
Miloval jsem krásný sad, smaragdové stužky cest. Miloval jsem pestrý ptačí zpěv, jejich koncerty v podvečer, teplo ptačích hnízd. Před kým složit tíhu z hlavy, kam rozsypat popel smutku, čím umlčet bolest prudkou?
Běží, běží zahradník beze slova. Běží, běží ve své bídě rovnou ke škole, první třídě. Před dveřmi postojí, zaťuká...
Děti náhle vyrušené nedojedly jablka - Neštěstí mě postihlo. Pokud můžete, pomozte. Nebudou jablka, ani hrušky do bříška. Neřád prší na hlavu. Nezachráním vůbec nic před útokem housenek.
Mrtvé ticho srazivé. Oči bloudí v dáli. Vtom se hlásí Lojza žák - Půjčím vám, můj prak! Ta zbraň střílí přímo sama, poleká se jí i vrána, jistě vystačí proti drobné havěti.
To je nápad! Ano, zbraň! Boj s havětí! Zahradník dar s díkem vzal a na švestku prostřed sadu přivázal. Bude z něj pro ptáčka dobrá houpačka! A tady hned první noc ztratil prak svou moc. A hle po dnech pomalu, ptáci se zpět vraceli.
Ráno, přes den, v podvečer vzbudilo se všechno spící; znovu kypí život v sadě, ptačích zpěvů, ptačí práce zní nádherný orchestr. Otevřou se zobáky, mizí v hrobech brouci. Prostřed syté zeleně šeptají si mladé plody: - Budou hody, vždyť brzy uvidíme.
A léto klepe na oblohu, přes plot překládá si nohu do sadu. Zahradník chodí usměvavý. Objevil hůlku kouzelnou a odčaroval zahradu.
Třešně jako soudky, jablka co jsou tak krásné? Chtějí splnit vaši velkou touhu, jasné? A ty hrušky. Však jsou zlaté! Čím je barvíváte? – Čím, čím? Zpěvem ptačím!
Ve slunečních paprscích barvy hrají, v zeleni skrytá duha. Usmívají se, usmívají na svého druha. Zahradník Lojzu přivolal si a nakládal mu do koše z nejkrásnějších druhů ovoce, té pohádkové krásy. - Zasloužil sis, kamaráde, můžeš si pochutnat!
Prostřed sadu stojí žák, otazník mu překryl zrak. Údiv zůstal v jeho tváři: - Co je to tam na větvi? Domeček? Kdo v něm kaši vaří? Je to věru tak: jeho dávný prak, z praku komůrka, v komůrce sýkora.
- Řekni chlapče ve škole, že jsem velmi bohatý, podívej, co tady mám: na broskvi koule zlaté, listí - samé dukáty. Koupím ještě další prak, deset praků, sto praků. Bude více hnízd pro ptáky i více jablek pro žáky.
Z bzučícího úlu třídy, hledí žáček do zahrady. Jeden žáček jako druhý; hledí černý, hledí plavý, ani jeden nepromluví... Potichoučky žvýkají hrušky. Však jsou sladké, nicméně jsou zlaté... - Čím jim bříška naplňujete? - Čim. čím? Zpěvem ptačím!