y
Nedobrovolná koupel
Konec školy! Kdo by se neradoval? Přísnost učitelů se rozplynula jako pára. Nastal čas výletů, her, cestování! Výlet do lesa k jezírku býval každoročně zlatým hřebem. Na úzkém školním dvoře se věru těžko dá zabavit podle libosti. Ale v lese?! Můžeš se vyskákat jako srnka, zaplavat si jako rybička, poležet si na měkké mechové podušce. Celá třída zaburácela nadšením, když jí oznámili, že se jde na výlet. Den výletu brzy nadešel a les přijal natěšené návštěvníky. Tady v přírodě si všichni mohli vyzkoušet, co se naučili v tělocviku: míčové hry, závody ve skocích, běhu a lezení, plavání v průzračné vodě jezírka.
Jenom Julkovi se nechtělo ani běhat, ani skákat a vodu přenechal raději rybám a žábám. Sedl si pod stinný dub a vybalil zásoby, co mu mamka připravila. Zatímco spolužáci závodili, on si pěkně ukrajoval z klobásky, loupal vařená vajíčka a zapíjel čajem. „Aspoň budu mít lehčí batoh,“ pomyslel si a pustil se do dortu a zákusků. Jedl, jedl, cpal se, až se z toho pořádně unavil a zanedlouho usnul.
Není divu, že se mu začalo něco zdát. Zdálo se mu, že učitelé a spolužáci někam odešli a on zůstal v lese sám. Ale jen co osaměl, začala k němu přicházet lesní zvířátka a se zájmem si ho prohlížela.
Obrovský mravenec mu vylezl na tvář a vlezl přímo do nosu. Hepčííí! Kýchl a posadil se. Zpozoroval však, že to nebyl mravenec, ale veveřička, která ho pošimrala ocáskem. Julek by se s veveřičkou i potěšil, ale kromě ní tam uviděl i další zvířátka, a některá z nich mu naháněla i strach.
Jak tak vystrašeně hledí na svět, vyskočila před něj na kmen žába a zakvákala: Kvak-kvak, kdopak se to válí v mé říši a ničí mi můj mech? Co tu děláš? Nevíš, že tvoji kamarádi už dávno odešli?
„Milá žabko,“ zaprosil Julek, „zvířátka milá, neubližujte mi! Vždyť bych hned odešel za kamarády, jen neznám cestu z lesa a sám bych zabloudil.“
„Kdyby jen to,“ přihlásil se zajíc, „já tě z lesa snadno a rychle vyvedu. Jen jestli mi budeš stačit, protože já pomalu nechodím.“
Jestli dokážeš dobře šplhat, vyvedu tě na vrchol dubu, odkud uvidíš široko-daleko. Možná své přátele ještě zahlédneš a můžeš na ně zakřičet,“ nabízela mu veveřička.
„Když umíš dobře běhat a skákat, můžeš se pustit za mnou, určitě je doženeme!“ pravila srnka.
I já bych ti ráda pomohla. Pojď se mnou, přeplaveme spolu jezero, a tak si zkrátíš cestu a dostihneš je na druhém břehu. Kvak, kvak!“ zakvákala žába.
„Co dělat? Co dělat? přemýšlel Julek. „Kde jsou spolužáci? Nechali ho v lese samotného a teď už nikdy nedojde domů! Joj, joj!“ „Ale Julku, proč tak fňukáš? Vždyť jsi mladý a silný, najedl ses; slyšel jsi, co ti říkala veveřička? No tak, mazej za ní a uvidíš, kde jsou tví přátelé. No tak, nahoru! Jéje, jak to jde těžko! Ani na tu první větev se nevydrápeš. Bříško plné a ruce slabé! Ty jsi ale chlap! Bác! Ještě štěstí, že je pod dubem měkký mech, byl by sis pořádně natloukl tlustý zadeček, že?
Bude přece jen lepší udělat to, co radila tenkonohá srnka. Ano, ano, poběží za ní, ona ho vyvede z lesa. No dobře, ale jak běžet, když Julek nemůže! A skákat, o tom ani řeči! I plné bříško je těžké, a ten nabalený batoh na zádech váží jako obrovský kámen. A srnka jen štrnky-brnky, hop, hop, hop – a už jí nebylo.
„Milý zajíci,“ prosil Julek, „ty jsi menší a nemáš ani tak dlouhé nohy, myslím, že tak rychle neběžíš ani neskáčeš jako srnka. Prosím tě, zaveď mě k mým spolužákům.“ Zajíc se dal do běhu a v mžiku se ztratil.
Naštěstí je tu ještě žabka! „Drahá žabko, ty jsi nejmenší. Tobě doufám budu stačit. Prosím tě, ukaž mi cestu!“
Žabka skok, skok, skok! A už je na břehu jezera. Teď velikánský oblouk a šup, šipkou do vody. Studená? Coby! Vůbec se neotřásla. Jen Julka na břehu zamrazilo. Škoda, přeškoda, že Julek neumí plavat. Poslední zachránce mu mizí v dálce.
To je strašné, Julku, že? Co si teď, chudáčku, počneš? Ale podívej, podívej se, co je to tam dole v jezeře? Kapr! Opravdu, to je zajisté největší a nejstarší kapr v jezeře. Možná je to král kaprů a někde v hlubinách má obrovskou pohádkovou říši. Nu tak ho pěkně popros, snad se nad tebou slituje. „Prosím vás, pane kapře, přeneste mne na svém hřbetě na druhý břeh!“ „Slyšel jsem dobře? Říkal jsi „pane kapře“? Taková zdvořilost se určitě i králi kaprovi musí líbit. Uvidíme, co bude dál.
Výborně! Kapr zamlaskal a kývl ocasem. To jistě znamená, že si můžeš na něj sednout. Tak teda do toho! Boty dolů, nohavice vyhrnout a vzhůru na široký rybí hřbet! Ale co to?! Že by ani kapr nechtěl nést tlustého človíčka s batohem? Jaksi se mrská vrtí a skáče. Najednou šup a – pomoc! Pomoc, pomoc, topím se, pomoc!“ křičí Julek.
Ale jdi! Vždyť se netopíš! Pravdaže, trochu vody jsi okusil, ne v jezeře, ale na břehu. Opravdu, Julku! To všechno byl jen sen, naštěstí! Kamarádi se ti posmívají, že jsi celý výlet prospal pod bubem. Pan učitel se však nesměje. Hněvá se na tebe, že ses nenápadně ukryl, když si ostatní hráli a závodili na louce. „Takého sedmispáče víckrát na výlet nevezmeme,“ říká. Tak vidíš. Pravda, ty jsi též sportoval, i když jen ve snu. Ale jak jsi sportoval? Vždyť se ukázalo, že neumíš ani šplhat, ani běhat, ani skákat, ani plavat. A mohl ses i utopit. Naštěstí bylo jezero mělké a to vše, co jsi prožil, byl jen sen.
