y
Zlaté kopýtko
„Tak, už toho mám plné královské zuby!“ vyhlásil král Dobráček Pátý a praštil královskou čepicí o plyšové křeslo. „Zuby, zuby,“ vřeštěl králův miláček, papoušek Křivonos a pyšně se nadmul ve své klícce.
Páni rádcové hned vytušili, kolik bije. A třebaže na hradní věži kohout čtyřikrát zakokrhal, vůbec je nenapadlo, že je už pozdní večer. Pospíchali ke králi, připraveni vyposlechnout jeho přání a rozkazy.
„Konečně jste tu!“ přivítal král své rádce a nasadil si královskou korunu. „Musím si s vámi popovídat, protože mám velké starosti. Vezměte brka a pište: Na naše království se valí neštěstí za neštěstím. Královský kovář si připálil vousy, královský krejčí si popíchal ruce a královský obuvník si klepl kladivem na levý ukazovák. Co to jen budeme mít za království bez takových mistrů? Kdo bude šít, zhotovovat obuv, královské kočáry okovávat? Tak to nemůže jít dál...“ „Nemůže, nemůže,“ zaskřehotal papoušek.
Brka rádců dopsala. Král se díval hned na jednoho, hned na druhého a očekával, co mu poradí. „Vaše královské veličenstvo! Navrhuji vypsat soutěž na uvolněná místa. Vyhraje ji nejšikovnější z uchazečů, který se ani nepíchne, ani neklepne, ani nepopálí,“ přihlásil se nejmoudřejší z rádců, Hlavička. Král souhlasil a výhercům slíbil královské odměny, což se zas nelíbilo královskému pokladníkovi Držgrošovi.
Zatroubili trubači z hradeb královského paláce, královští poslové se rozprchli do všech koutů království. Ohlašovali, že se bude konat soutěž v šikovnosti a opatrnosti, na níž vyberou nové královské řemeslníky, a to kováře, krejčího a obuvníka.
Sešli se všelijací zájemci. Přišli mladí i staří, mládenci i chlapci, děvčata i ženy. Věru všichni se ani nevměstnali do královských dílen. Mnozí zůstali na nádvoří a každý dostal velikánské pořadové číslo. Sám princ Darmosed ho každému vlastnoručně připínal na košili.
A hned započal výběr řemeslníků. Soutěžní komisi tvořili královští rádcové, kteří si posedali na stoličky, stolky a dílenské nářadí.
Přistoupil junák, který se ucházel o místo královského kováře. Vykročí do dílny a vtom prásk! Zakopl o kus polena, hlavou narazil na kovářský měch. Měch zafoukal a milému mistrovi vmetl do tváře saze a jiskry.
Královští ošetřovatelé přiskočili hned na pomoc. Zástup se rozestoupil, protože mistra museli odnést na ošetřovnu.
Další uchazeč by chtěl být královským krejčím. Sedl si ke stroji a prozpěvuje si písničku. Vtom mu něco pošimrá nos, kýchne a chumáč pavučin vletěl mu tak hluboko do hrdla, že ho téměř udusil.
Už i s ním mají práci královští ošetřovatelé.
Konečně přichází obuvník. Zdvihl vesele kladívko, ale to vyletělo z násady nádherným obloukem přímo jednomu rádci do obličeje.
Královští ošetřovatelé zase mají plné ruce práce. Odnášejí pana rádce k ošetření.
Královské stráže odvádějí obuvníka, kterého obvinili, že určitě chtěl rádci úmyslně ublížit.
Představují se další a další uchazeči, ale všechny postihují podobné osudy. Král je už netrpělivý, neboť skoro všechny uchazeče odnášejí na ošetření a horko-těžko našli královského kováře a královského krejčího. „Ještě ševce, ještě ševce,“ připomíná papoušek.
Zatím královský lékař vaří v kotlíku léčivé bylinky, aby mohl léčit uchazeče o mistrovská místa.
A tehdy nastal před hradní bránou šum. Někdo se chtěl násilím dostat do paláce. Před bránou stál človíček ani malý, ani velký, ale odvážný až-až. Říká, že prý musí stůj co stůj do hradu. „Pusť mě, bratře,“ křičí nahluchlému strážci do ucha. ,,Já jsem mistr Šídlo, obuvník.“ ,,A proč jsi to hned neřekl?“ na to hlavní strážce. Zaskřípal padací most, zarachotila hradní brána a mistr Šídlo měl volnou cestu ke královským dílnám.
„Človíčkové moji!“ vykřikl mistr Šídlo, „co to tu máte za smetiště? A toto snad mají být královské dílny?! Vždyť je tu potřebí udělat pořádek, a to hned a všichni.“ Na ten velký šrumec a vřavu se zvedl král z trůnu a šel se podívat do dílen, co se to v nich děje.
Když kolem stojící, mezi nimiž byli i rádcové, viděli, že do dílen přichází sám král, popadali kusy železa, nástroje, nitě, kopyta a všechno ukládali na svá místa. Každý nástroj se dostal tam, kam patří, ostré předměty zvlášť, smetí a odpadky putovaly do odpadkových košů. Tady jeden z rádců pěkně kropí konví a tam zase jiný zametá, aby se před panem králem neprášilo.
Až teď králi svitlo v hlavě. Příliš se spoléhal na své rádce, a proto to v jeho království takto skončilo. „Věru tak, tak,“ vřeštěl kdesi zdálky papoušek. Vtom se ve dveřích objevil černý královský kocour. Na ocase měl sice zvonec, ale pohádce ještě není konec.
Tehdy totiž král Dobráček Pátý přistoupil k obuvnickému stolu, kde mistr Šídlo, už jako skutečný královský obuvník, přibíjel podkovičky na střevíce paní královně. Pošeptal cosi svému pobočníkovi a ten hned přinesl králi z paláce velkou krabici. Král ji otevřel a obrátil se k novému královskému obuvníkovi: „Tu máš, Šídlo,“ a podává mu překrásné zlaté kopýtko. „To je za tvou radu a za to, že jsi všem ukázal, jak velký význam pro lidské zdraví má pořádek a čistota.“ Pěkně to král řekl, tak pěkně, že královskému kocourovi dojetím spadl z ocasu zvoneček a kutálel se a kutálel krajem, aby každý věděl, že mistr Šídlo dostal královskou odměnu zaslouženě.
