„Vidím, že pracuješ poctivě a svědomitě! Řekni mi, jaký plat máš za tuto těžkou robotu?\" „Tři groše za den!“ odpověděl cestář králi. „Jak můžeš z těch tří grošů vyžít, to je neuvěřitelné?“ kroutí hlavou král.
„ Kdyby jen vyžít, ale já z těch tří grošů ten první vracím nemocnému dědečkovi, který mě vychoval, druhý půjčuji synovi, který mi vrátí až budu starý já a jen z toho třetího žiju,“ povídá cestář.
Cestářův výklad krále potěšil a pověděl mu o svých dvanácti mudrcích, kteří čím mají větší plat, tím víc se vymlouvají, že nemají z čeho žít. Odměnil cestáře a řekl, že nesmí o tom nikomu vyprávět, dokud neuvidí králův obraz.
Když přišel král na hrad, dal si zavolat mudrce a pověděl jim o cestářovi. Jestliže neuhádnou, jak cestář rozděluje své tři groše, že je vyhodí z paláce, aby víc zadarmo chleba nejedli.
Když se chudobný cestář z roboty vrátil domů, vyndal z kapsy zlaté dukáty a dal je na stůl. Žena překvapením div neoněměla. Muž jí všecko vylíčil. Potom zavládla dobrá pohoda pod šindelovou střechou cestářovy dřevěnice.
V komnatě mudrců bylo velmi rušno. Na řešení královy hádanky padlo tolik návrhů, jako máku v makovici. Nakonec tak tak že se nepobili. Ale o rozumu prostého člověka nadarmo mudrovali. Nikdo to neuměl vysvětlit a tak přešel jeden den.
Druhý den se všechno opakovalo tak, jako v předcházející den. Marně si mudrci mozky trápili, žádné východisko nenašli. Když se začalo stmívat, mladá komorná zavolala jednoho z mudrců a na chodbě mu prozradila, kde najdou cestáře, ať jen se jeho zeptají.
Všichni mudrci se hned nachystali na cestu. Běželi do domečku, kde bydlel cestář a chtěli, aby jim prozradil, jak rozděluje svoje tři groše. Ale cestář mlčel, i když ho chtěli zbít, i když ho chtěli podplatit, protože dal králi slib, že nic neřekne, dokud neuvidí králův obraz.
Starší mudrc si přisedl k cestářovi. Na stůl před něj z měšce sype groše a vyčítá mu: „Vy nemáte co ztratit, vždyť i bez královy milosti máte z čeho žít! Můžete nám proto říct, jak je to s těmi groši?“
Cestář vysvětluje mudrcům, že jim nic neprozradí, protože je vázán slibem a kdyby měl slib porušit, tak by musel nejdřív vidět obraz krále.
Starý mudrc vysypal z dalšího měšce groše na stůl, jen aby prozradil velké tajemství. Cestářovi bylo líto starého mudrce, proto řekl: „Když už ani v tomto případě si nevíte rady, tak z této mouky chleba nenapečeme!“
Cestář strčil ruku do kapsy a vytáhl zlatý dukát. „Vidíte, tady je králův obraz, sám mi ho daroval. Nemám se co obávat, že bych porušil králův rozkaz. Tak vám mohu prozradit, to, co chcete slyšet.
Třetího dne byl starý král úplně rozčarovaný, neboť pomazané hlavy mudrců byly hrdě vztyčené a jejich pichlavé oči drze a vítězoslavně sledovaly královy rozpaky.
Král věděl, kdo porušil slib, a proto pozval cestáře na hrad, aby ho po zásluze potrestal. „Pověz mi, jak je to možné, že jsi porušil slib daný králi?“ přísným hlasem se ptá král cestáře. Cestář všechno vypoví, jak za ním přišli mudrci, jak ho podpláceli.
„Neprovinil jsem se, jasnosti, mlčel jsem jako hrob, dokud jsem neviděl váš obraz. Tady ho mám, sám jste mi ho daroval!“ vytáhl zlatý dukát a ukázal králi jeho portrét. Král se usmál nad cestářovou chytrostí. „Vidím, že máš víc rozumu než moji mudrci. Budeš zasedat v radě mudrců.\"
Nato se král obrátil k nespokojeným mudrcům a přísným hlasem vyhlásil: „Pamatujte si, jen pořádná a poctivá práce je matkou moudrosti. Ty, kteří využívali mou dobrotu a podváděli mě, okamžitě propouštím.
Potom smutný průvod mudrců putoval krajem do neznáma hledat své štěstí.
Chudobný cestář povyprávěl královým mudrcům všechno o poctivé a pořádné práci, která je základem šťastného života všech lidí.
Od chvíle, co králův posel přišel pro cestáře, aby se dostavil na hrad, v malé dřevěnici zavládl smutek a pláč. Žena se slzami v očích upírala zrak k cestě, po níž odešel její muž.
Smutek a žal vystřídaly radost a smích, když se cestář vrátil zpět a vylíčil, jak pochodil u krále — v staré dřevěnici zavládla šťastná pohoda.
y
