y
Oblékáme se podle počasí
Kdy je sluníčko nejteplejší? No přece v létě! Ptáčci zpívají a louky i lesy jsou plné květů. Před domy si hrají děti. Na schovávanou, na slepou bábu, s míčem nebo stavějí pískové hrady v parku. Všude je teplo. Pavlík má krátké kalhoty. Ušila mu je babička, protože ji pěkně poslouchal a zaléval jí všechny květiny v zahradě. Má i tričko a na něm číslo 18. Docela jako opravdový fotbalista. Janka si oblekla zase puntíkované šaty s velkou mašlí a bílé sandálky. Ale kam to ti dva jdou?
Na koupaliště! Už je tam čeká Mirek, Zuzka, Milánek, Ferko, Katka a kupa dalších dětí. „Ahoj, Pavlíku, ahoj, Janko?\" ozývá se ze všech stran. Také oni všem odpovědí: „Ahoj.“ Potom pěkně zaplatili tetě u okénka vstupné a vesele vběhli do šaten, kde se převlekli do plavek. Jen Jirka zůstal zachumlaný v teplém svetru. Maminka ho vždy tak oblékala, protože se i v létě bála, aby neonemocněl. A právě proto byl Jirka stále nemocný. Hned se zpotil a prochladl.
Ve vodě jim bylo náramně dobře. Jak příjemně chladila! Milánkův tatínek je učil plavat: „Teď pěkně ruce před sebe, nadechnout se – a položit na vodu.\" Když se do sytosti vydováděli, oblekli si koupací kabátky, aby neprochladli. Potom si posedali na trávu a vyprávěli si o tom, kdo už jak dokáže plavat. Chodili se koupat každý den a bylo jim hodně veselo. A kdybyste věděli, jak byli opálení!
Ale to netrvalo dlouho. Sluníčko začalo hřát slaběji, foukal studený vítr. I vlaštovičky si už sedaly na telefonní dráty a chystaly se na odlet do teplých krajin. Přišel podzim. Janka si chtěla jít hrát před dům. Oblékla si puntíkované šaty a na nohy si obula bílé sandály. Zavolala na sestřičku: „Jdu si hrát s dětmi! Na shledanou!“ „Ale Janko,“ varovala ji Táňa, „ obleč se tepleji. Vždyť venku fouká vítr, a už není tak teplo, jako v létě!“ Ale Janka ji neposlouchala. Šup ven ze dveří! - a už jí nebylo.
Hrála si venku s míčem celé odpoledne. Běhala, skotačila s jinými dětmi. Jenže ty byly jinak oblečené. Měly větrovky, svetříky, kalhoty a na nohou botičky, protože bylo mokro.
Při hře se jí míč zakutálel dál. Běžela za ním a najednou čvách! Vběhla do kaluže. Kdyby měla boty, nic by se jí nestalo, ale v sandálkách měla celé nohy mokré. To nic není, pomyslela si a hrála si dál.
Druhý den se děti potkaly před domem. Čekaly už jenom na Janku, ale ta stále nešla. Nakonec se rozhodly, že dál už čekat nebudou a šly do parku. Hrály si na honičku i na schovávanou. „Hle, co jsem přinesl!“ zavolal najednou Ferko. „Draka.“ „Jak je krásný,“ chválily draka všechny děti. „To jsi ho udělal ty sám?\" „Ano, ale pomáhal mi i tatínek,\" přiznal se Ferko. „Pojďme vyzkoušet, jak létá.\" A drak létal, smál se na ně z výšky a když zafoukal vítr, vyletěl ještě výš, až na něj skoro nedohlédli. Ale Janka tam nebyla. Nikomu však nebyla zima, ani nohy neměli mokré. Všichni byli pěkně teple pooblékaní, ba i čepice měli, protože dul chladný vítr.
A co dělala naše Janička? Ležela v posteli, protože byla hodně nemocná. „Ach maminko moje, bolí mě v krčku!\" Maminka jí změřila teplotu a hned volala strýčka lékaře. Ten Janičku vyšetřil a předepsal jí léky: „Teď budeš pěkně ležet, potit se a každý den užívat tyto léky, abys vyzdravěla. Tak se mi zdá, že vím, proč jsi onemocněla. Víš to i ty?\" Opravdu to Janka věděla moc dobře, ale už bylo pozdě naříkat. Zatímco si její kamarádi hráli, ona ležela v posteli.
Když se uzdravila, přišla za maminkou a řekla jí. „Maminko, nehněvej se na mě, že jsem tě neposlechla. Kdybych se byla oblékla, jak jsi mi radila, nebyla bych onemocněla.\" „Vidíš, dceruško moje,“ napomínala ji maminka, „ jak to dopadlo.\" „Odedneška mě budeš jistě poslouchat, pravda?\" „Budu, budu,\" přislíbila Janička. A opravdu od té doby maminku na slovo poslouchala.
Jednoho dne se vzbudila a když pohlédla ven z okna, málem ulici nepoznala. Celý svět byl bílý! Domy, stromy, auta, cesta – ba dokonce i dráty na sloupech byly bělounké. „Vždyť je to sníh!\" zavýskala radostí. Rychle se oblékla a už-už chtěla vyběhnout ven, když ji vtom napadlo: „Aha, venku je jistě hodně chladno, musím se teple obléct, abych zase neonemocněla.\" Vběhla do kuchyně, kde už maminka vařila kávu a tatínek jí pomáhal. Pozdravila je: „Dobré ráno, tatínku, dobré ráno, maminko! Mohu jít ven?\" „Pravdaže,\" souhlasil otec. „Ale víš, jak se máš obléci?\" „Vím, vím,\" radostně přikývla Janička.
Odběhla do svého pokojíčku a začala se oblékat. Oblékla si teplé punčošky, vlněnou vestu a ještě na to svetr. Potom teplé kalhoty, kožíšek a čepici. Na nohy si obula kožešinové botičky a běžela se do kuchyně ukázat rodičům. „Vidím, že už mám velkou dcerku, která ví, jak se má oblékat,\" pochválila ji maminka, „ale přece jen jsi na něco zapomněla.“ Janka se prohlížela a ne a ne si vzpomenout, co by to mohlo být. „No přece na šálu a rukavice\" zasmál se tatínek. Vskutku na tyto doplňky teplého oblečení docela zapomněla! Oblékla si je, rozloučila se s maminkou a tatínkem a vyběhla ven.
Přivítal ji bílý, čarokrásný svět. Mrzlo a mráz štípal do rukou i do tváře. Všechny děti byly venku. Koulovaly se a klouzaly. Některé stavěly sněhuláka. Místo očí mu daly dva uhlíky a místo nosu velkou mrkev. Z uhlí mu udělaly i knoflíky na kabát. Do ruky mu dali metlu a na hlavu starý hrnec. To byl sněhulák!
A zase byla koulovačka, ba z nedalekého kopečku už děti sjížděly na saních a lyžích. Mráz jim nemohl uškodit – vždyť byly všechny dobře oblečené.
Ferko i Mirek měli teplé beranice a větrovky a Zuzka měla šál obtočený okolo tváře tak, že jí jen nos a oči z něho koukaly. Když jim začalo být zima, rozešly se domů, naobědvaly se a v teple vzpomínaly, co prožily.
Dětem bylo dobře, ale co dělala v zimě zvířátka? Medvěd Míša se uložil k zimnímu spánku, liška Bystrouška si lehla do svého brlohu a zajíc Ouško se schoulil pod keříček, aby mu nebyla zima. Srnky chodily ke krmelcům, do nichž jim přichystal strýček lesník seno. Veveřičkám bylo hej! Ty si přes léto nadělaly zásoby hub a oříšků - a teď pěkně spaly v dutinách stromů. A když je čas od času probudil hlad, měly se do čeho zakousnout.
O ptáčky se starali dobří lidé. Jinak by zimu stěží přežili. Děti jim před domem společně s Jančiným tatínkem postavily krmítko a každý den nosily drobečky chleba. „Na, na,“ volala na ptáčky Janka. A malé opeřence nebylo třeba dvakrát pobízet. Zobali chutné jídlo a štěbetáním chválili Janku, jak je hodná.
Oteplovalo se. Sníh tál a ze sněhuláka zůstala jen velká louže. Zanedlouho začali přilétat ptáci z teplých krajin a všechno bylo plné jejich zpěvu.
Nastaly jarní radovánky. Děti chodily společně sbírat na louku fialky a pampelišky. Janka už nemusela nosit kožich. Chodila ven v jarním kabátku. I ostatní děti už kožichy odložily. Jen šály a čepice jim ještě byly dobré, když pofukoval chladnější větřík.
Chlapci na dvoře hráli kuličky a děvčata se učila skákat přes švihadlo.
V parku děti dováděly na houpačkách a kolotoči a v písku si stavěly hrady a tunely a z formiček vyklepávaly bábovičky.
V zahradě rozkvetly jabloně, meruňky a hrušně a další stromy, jako by je někdo pošvihal čarovným proutkem.
Slunce už nakouklo i do včelína a pilné včeličky vyletěly z úlů. Porozhlédly se po rozkvetlé zahradě a bzzz..., létaly ze stromu na strom, přeletovaly z květu na květ a sbíraly pyl.
Také zvířátka dobře přezimovala. Probouzela se ze zimního spánku a vylézala ze svých pelechů. Medvěd Míša si vyhříval svůj kožíšek a prokřehlé tělo. Zajíček odcupkal někam na pole hledat něco na zub. Veveřička radostí poskakovala nahoru dolů po stromech nebo si hrála s šiškami.
Na Velikonoce chlapci vyšlehali všechna děvčata pomlázkami a ta je za to obdarovala malovanými vajíčky. Janka byla stále zdravá jako ryba. Věděla, jak se má oblékat do každého počasí.
