y
Televizní dvojčata
Byli jednou dva bratři, Petr a Pavel. Byli si tak podobní, že byli k nerozeznání, protože byli dvojčata. Lidé si je neustále pletli, Pavlovi říkali Petře a Petra oslovovali Pavle.
Často se stávalo, že Petr něco provedl a soudružka učitelka potrestala Pavla. Nebo to bylo naopak? Dnes to už nikdo nevypátrá, protože maminka, která je jediná dokázala rozlišit, ve třídě samozřejmě nebyla...
Ti dva se nepřiznali. Viník se bál trestu a potrestaný se zase styděl, že stál za tabulí. Vcelku se jim však žilo dobře, vždyť – aby nepotrestala nevinného – soudružka učitelka netrestala ani jednoho.
Všechno šlo naprosto normálně až do dne, kdy tatínek donesl domů novoučký televizor a postavil ho do pokoje. Dvojčata se hned usadila před zářící obrazovku a dívala se a dívala...
Petr se brzy novoty nabažil. Přece kolo, míč a kamarádi před domem byli lákavější zábavou než ustavičné vysedávání v čalouněném křesle.
Pavlík naopak. Rychle si udělal úlohy a už zasedl do křesla a díval se na obrazovku a od televizoru ho museli rodiče odhánět. A už je dokázali – Pavla od Petra – lidé rozlišit. Tetičky i sousedé, i kmotra svorně říkali: „Sedí u televize, to je tedy Pavel!“
Někdy, když byl fotbal, seděl vedle Pavla i Petr. Společně drželi palce, společně se radovali i rmoutili, ale jen co zápas skončil, Petr už bral míč a volal Pavla, aby si šli také zahrát, ale Pavel, že nemá čas, protože právě budou vysílat kurz francouzštiny pro pokročilé a tam někdy dávají kousek filmu. Někdy. A co kdyby právě dnes?
Petr ho do konce neposlouchal, neboť pod oknem už pískali kluci a za chvíli se začal na malém hřišti velký zápas, napínavý zrovna jako ten v televizi. Dokonce i ti samí hráči tam hráli: Kuna, Zlocha, Stratil, ba někdy dva i tři s tím stejným jménem.
Petr volával Pavla ven, že si budou hrát. Když by se mu nechtělo s míčem, zahrají si na gorilu a krajtu, jeden bude povykovat a dělat grimasy a tlouct se do hrudi, druhý se bude plazit v trávě, ale Pavel nikdy nechtěl jít, i kdyby zrovna vysílali jenom monoskop.
Jednoho dne se však přihodilo něco moc divného. Pavel seděl jako obvykle před černobílou obrazovkou, díval se na černobílý obraz, v pokoji bylo všechno černobílé...
A když Pavel přišel večeřet, maminka leknutím vykřikla a otec se polil polívkou. Protože Pavel vypadal takto:
Rodiče odvezli Pavla do nemocnice, kde ho položili na bílou postel a mnoho moudrých lékařů uvažovalo nad divným pacientem a nad jeho chorobou. Nic nevydumali, předepsali pilulky a vodičky a poslali Pavla domů. Když ho nic nebolí.
Druhý den ve škole se soudružka učitelka nejdřív podivila, potom se zlobila, neboť si myslela, že Pavel dělá hlouposti a kázala mu, aby se rychle vybarvil, ale Petr jí to vysvětlil, že to bude nějaká choroba... Soudružka učitelka se tedy přestala hněvat a mohla zas normálně vyučovat.
Po vyučovaní se žáci před školou Pavlovi posmívali .Ale Petr, i když všechny zápasy mistrů světa nesledoval, o to víc se před domem učil, jak se nedat, a tak bratra ubránil.
Doma mu potom řekl: „Pavle, já se za tebe nebudu stydět, ani rvát! Vyléčím tě!
Pavel a Petr sledovali od té doby spolu televizi, například relaci o zvířátkách a doktor Petr hned naordinoval procházku k babičce.
Tady si prohlížejí slepice, králíky a rozčileného kohouta, který nemůže pochopit, jak je ten Pavel divný chlapec.
A odjedou odtud na kolech, aby vyzkoušeli, jak to mají závodníci – cyklisté těžké.
Ani reklamu nevynechali, ale hned nabídli mamince, že zajedou do obchodu nakoupit, co je třeba.
A jednoho dne maminka řekla synovi, který vyšel od televizoru: „Petře!“, neboť byl barevný. A syn se zasmál a řekl, že on není Petr, ale Pavel. A maminka se radovala, že má Pavel opět červená líčka ...
Byli jednou dva bratři, Petr a Pavel. A nikdo je neuměl rozeznat, neboť byli dvojčata. Ať proháněli míč, prohlíželi si psíka nebo se dívali na televizi. Byli k nerozeznání, protože televize po Petrově léčení ztratila nad Pavlem svou čarovnou moc.
