V královském zámku přijal Uliho sám král a královna. Uli se jim pochlubil, jaká krásná jablka přinesl a odhrnul plátno z košíku.
- Kvá! Kvá! - zakvákaly žáby všemi hlasy najednou a začaly vyskakovat z košíku. - Ven! Zakřičel na Uliho král, když se po chvilce vzpamatoval z úleku.
- Stráže! Vyplaťte ho padesáti ranami holí a potom ho vyhoďte! A stejně tak skončil i sedlákův prostřední syn Sami.
- Teď půjdu já, tatínku, - poprosil sedláka nejmladší syn Hans, kterého měli všichni za hlupáčka. - Ty? - rozesmáli se Hansovi starší bratři. - Když jsme to my nedokázali? - Ale Hans prosil otce, dokud i jemu nedovolil odnést košík jablek na královský zámek. - Co to máš v košíku? - zeptal se najednou Hanse človíček v železné kamizolce, který se před ním nečekaně zjevil. - Jablka, - odpověděl Hans, který neuměl podvádět, - nesu je princezně! - Ať je to tak a ať to tak zůstane! - zašeptal človíček a zmizel.
Hans se jen tak lehko do královského zámku nedostal. Teď už stráže dovnitř jen tak ledaskoho nepustily. Vždyť z těch potvor, které do zámku donesli v koších ti dva podvodníci, pan král málem o rozum přišel. Hans však prosil stráže tak mile a přesvědčivě, že ho nakonec přece vpustily. - Jablka! - zakřičel radostně král, když se podíval do Hansova košíku. - Hned je doneste princezně!
Ten, co princezně předpověděl, že se uzdraví jablky, měl pravdu. Princezna se jimi opravdu uzdravila.
A najednou jí byl plný zámek i zámecká zahrada. Smála se, dováděla a král s královnou mohli radostí na ní oči nechat.
Král byl šťastný, že se princezna uzdravila, ale byl by ještě šťastnější, kdyby se teď mohl Hanse zbavit. Začal proto pro něho vymýšlet různé úkoly, o nichž byl přesvědčený, že je Hans nesplní a že mu potom zůstane i princezna, i království. - Dceru jsi mi uzdravil,- řekl Hansovi, který ho pobízel, kdy bude svatba, - ale dřív, než ti ji dám za ženu, musíš něco dokázat. Do večera mi musíš udělat člun, který bude klouzat jak po suché zemi, tak po moři. Když to uděláš, princeznu dostaneš. Když ho neuděláš, půjdeš tam, odkud jsi přišel.
Hans si hned vzal sekeru, pilku a jiné nástroje a namířil do lesa. Pořezal veliký strom a začal ho osekávat. - Co to děláš, Hansi? - zeptal se ho človíček, který se u něj najednou zjevil. - Člun, co se bude klouzat po vodě i po zemi, odpověděl Hans. - Ale nevím, zda to dokážu. - Dokážeš to, Hansi, dokážeš! Povzbudil ho človíček a zmizel.
A Hans dokázal opravdu nemožné. Než se setmělo, byl člun hotový. Sedl do něj a doletěl na něm až ke královskémo zámku. - Dokázal jsi to, Hansi, - povídal král a poškrábal se za ušima, - ale manžel mé dcery musí dokázat ještě víc. Zítra půjdeš pást sto zajíců. Když je do večera uhlídáš, princezna bude tvoje. Když ne, půjdeš tam, odkud jsi přišel.
- Ach, zajíčci nezbední, jak já vás uhlídám! - vzdychl si Hans, když vyhnal zajíce na pastvu. Běhal okolo nich a neustále je počítal. Před obědem ho z počítání vyrušila služka z královského zámku. - Na zámek přišel host, - řekla Hansovi, - mám pro něho přinést a upéct jednoho zajíce. - Když chce zajíce princezna, ať si pro něj přijde, - odsekl služce Hans a už se na ni ani nepodíval.
Služka odešla a za chvilku pro zajíce přišla princezna. Hans ji jednoho zajíce dal a už se v duchu viděl doma, jak si z něho bratři tropí posměch.
- Nebuď smutný, Hansi, oslovil ho človíček a podal mu píšťalku. - Když na ni zapískáš, vrátí se ti každý zajíček. - A človíček tak rychle zmizel, jak se byl zjevil.
Hans hned přiložil píšťalku k ústům, zapískal a za chvilku byl u něho i ten zajíček, kterého si vyžádala princezna.
- Zajíce jsi uhlídal, to je pravda, ale ženich mé dcery musí dokázat víc, - řekl Hansovi král. - Když splníš i můj třetí úkol a doneseš pírko ptáka Ohniváka, princeznu dostaneš. Když ne, víc se tu neukazuj! - Král byl svatosvatě přesvědčený, že Hans pírko ptáka Ohniváka nedonese. Cesta k tomu ptákovi je velmi nebezpečná a i kdyby se k němu dostal, pták Ohnivák ho hned sežere. Hans neotálel. Vydal se hned na cestu.
Do večera došel k jednomu zámku a poprosil v něm o nocleh. Když se pán zámku dověděl, kam se Hans vypravil, poprosil ho, aby se ptáka Ohniváka zeptal, kde může být klíč od jeho železné truhlice na peníze. Ztratil ho a nemůže ho najít. - Ano, zeptám se ho, - přikývl Hans. Vyspal se a ráno pokračoval v cestě.
Pán dalšího zámku, u kterého Hans zůstal příští noc na nocleh, měl nemocnou dceru. Lékaři jí nemohli nijak pomoci. Poprosil Hanse, aby se zeptal ptáka Ohniváka, čím by se mohla jeho dcera uzdravit. Hans mu to přislíbil.
Na další pouti došel Hans k široké řece, přes kterou namísto pramice z břehu na břeh přenášel lidi obr. - Kam? Kam? - zeptal se Hanse obr, když ho nesl přes řeku. - K ptáku Ohnivákovi. - Opravdu? Nezapomeň se ho zeptat, proč musím všechny lidi stále přenášet přes tuto řeku. - Zeptám se ho na to, - slíbil obrovi Hans.
Po dlouhém putování došel Hans k domu, kde bydlí pták Ohnivák. Žena toho ptáka stála nedaleko domu a ptala se Hanse: - Doufám, že nehledáš mého muže, ptáka Ohniváka? - Ano, hledám ho. Prý ví všechno. Chci se ho zeptat, kde může být klíček od železné truhlice na peníze, který ztratil pán jednoho zámku. Chci se dále zeptat, proč neustále churaví dcera pána z dalšího zámku. A nakonec se ho chci zeptat, dokdy musí jeden obr přenášet lidi přes řeku. A potřebuji i jedno pírko z ocasu ptáka Ohniváka. - Žádný člověk nemůže mluvit s mým mužem, ptákem Ohnivákem, neboť by ho hned snědl. Ale když už jsi doputoval až sem, pomohu ti. Ukryji tě pod mužovu postel. Až usne, vytrhneš mu z ocasu pírko. Ale jen jedno! A na tvé otázky od něj vyprosím odpověď sama.
Ještě se Hans ani dobře neuložil pod postel, a už vletěl do domu pták Ohnivák. - Ženo! - zavolal hned ve dveřích, - cítím v našem domě člověčinu! Sem s ní, ať ji sním! - Byl tu jeden člověk, - klamala ptáka Ohniváka žena, – ale hned odešel. Chtěl se tě na něco zeptat. - Ale ta vůně tu zůstala a dráždí mě! - Když pták Ohnivák usnul, vytrhl mu Hans z ocasu jedno pírko. Nato se pták Ohnivák vzbudil a zavřeštěl: - Musí tu někdo být! Vždyť mě kdosi za ocas tahá! - Ale ne, - chlácholila ho žena, - ten člověk, co tu byl, se chtěl zeptat, kde může být klíč od železné truhly, který ztratil pán z jednoho zámku. - Kde by mohl být! V dřevníku, pod dřevem! - Chtěl se tě dál zeptat, proč neustále churaví dcera pána z jistého zámku. - Protože jí ropucha ukradla vlasy a udělala si z nich pod sklepními dveřmi hnízdo. Když jí vlasy vrátí, uzdraví se. - A ještě se chtěl zeptat, dokdy bude muset obr přenášet lidi přes řeku? - Do té doby, dokud toho posledního neshodí doprostřed řeky. A už mi dej pokoj! Chci spát!
Když ráno pták Ohnivák odešel z domu, Hans vylezl s jeho svítícím pírkem zpod postele. Poděkoval ženě ptáka Ohniváka za všechno a vydal se na zpáteční cestu. - Nu, co je, - ptal se Hanse obr, když ho přenášel přes řeku, - co jsi se dověděl od ptáka Ohniváka? - Počkej, povím ti to za chviličku, jen si to srovnám v hlavě. Hans skočil na břeh a potom zavolal na obra: - Toho přenášení se zbavíš tehdy, když toho posledního shodíš doprostřed řeky! - Pojď, přenesu tě z vděčnosti tam a zpět ještě jednou! - volal obr. Hans se však ani neohlédl. Pták Ohnivák měl pravdu. V zámku, kde churavěla pánova dcera, našli ropuchu pod sklepovými dveřmi. I vlasy dívky tam byly. Jen co jí vrátili vlasy, hned vyzdravěla. V druhém zámku se našel v dřevníku klíč od železné truhly. Majitelé obou zámků odměnili Hanse velkým množstvím peněz a přidali mu i různý dobytek. Z Hanse se stal velký boháč.
Když král, kterému Hans jablíčky vyléčil dceru, viděl, jak bohatý je ten, kterému princeznu slíbil za ženu, neodkládal svatbu už ani o den.
Dal ji vystrojit hned. Potom král odevzdal Hansovi celé království a sám se vydal k ptáku Ohnivákovi. Z té cesty se nevrátil.
y
