Když ho mládenec uviděl, zamračil se a vyskočil. Polekal se. Valentovi, neboť on to byl, přišel na mysl pán Tobiáš, jeho hrádek a jeho kamarádi. Zbledl a chystal se utéct. Ale král ho zadržel. - Neutíkej, synku! - Spěchám, pane, - odpověděl poplašený Valent. - Jak spěcháš, dobře. Ale zahrej ještě. Tak mi zahrej, jak jsi hrál těm rozdováděným lišákům, ne tak smutně, jak před chvílí. - Valent tomu moc nevěřil. Ten sice úplně jinak rozmlouvá, jak pán Tobiáš, ale kdo ví, zda dudy zahrají. - A řekněte mi, pane, jste dobrý člověk? - zeptal se. - Já? - podivil se král. - Ne jako oni? - ukázal Valent na hrádek. Matěj zavzdychal. Věděl dobře, jaký je pán Tobiáš i šášovský pán nájemník, jeho přítel. Proto se zachmuřil a zamyslel. Nepromluvil už, jen si sedl a smutně hleděl před sebe. Valentovi se ho zželelo. - Ne,- přemítal, - tento není jako tamti. A pěkně ke mně mluvil, ani nebil, ani se nezlobil, že si tu za bílého dne vyhrávám, - přisedl si teda a foukl do nástroje. Začal nejdřív smutně, ale potom jako by na cizince zapomněl, viděl jen rozverné lišáky. A hrál, jak ještě nehrál. Když přestal, zvedl se i král. - Děkuji ti, synku, - řekl, - a abys věděl, komu jsi hrál, tu máš tento můj obraz. - Podal mu zlatý peníz. Ale Valent si nechtěl vzít. - Vždyť, - praví, - můj pane, ne za peníze jsem vám vyhrával. - To není za muziku, synku, ale na památku.

Tak si Valent nesměle vzal podávaný peníz. A když se vrátil a vyprávěl dědovi, jaký člověk se tu potuluje, děd jen pokýval hlavou. Ale když mu ukázal peníz, vykulil starý oči a zvolal: - Ty trulante, vždyť to byl pan král!

Ale co Valent! Vždyť nevěděl, jestli je to větší pán, než Tobiáš, anebo menší. Jen se usmál a schoval dukát do škvíry v kolibě...

Pán Tobiáš Žakýlský se mile usmál, když pan král Matěj k němu zavítal, a když mu mezi řečí na hostině znenadání řekl: - Urozený pane, ten kopec tam dole, kde se pasou ovce, je váš? - Můj, z vaší milosti, veličenstvo – uctivě odpovídá pán Tobiáš a už si myslí, že se jistě král setkal s Babicem, který nedejbože na něj něco požaloval. Tak myslí a slibuje v duchu: Jak jsem ti ještě gatě nevyprášil, teď ti je vypráším určitě! - Hm, tedy váš, - říká král a dodává: - poslouchejte, urozený pane, mohli bychom udělat výměnu. - Pán Tobiáš si oddechl. Vyjasnil tvář a začervenal se. - Dejte mi kopec i s loukami, já vám dám kus země na této straně od Bílého potoka až po Hron. Je to sice les, ale je ho pětkrát víc než tamtoho. - Pán Tobiáš nevěděl honem, co by měl říct. Jednak, ač mu byla králova slova po srsti nebo proti, nemohl jinak, než svolit. - Říkám, vaše veličenstvo, z vaší milosti používám, co používám, ale jak se vám kopec líbí, najdu si pro svoje ovce pasinky i jinde a lesy se mi sejdou a možná víc vynesou jak holá paseka. - Král se milostivě usmál. - Hned po návratu dám vyhotovit příslušné listiny a pošlu vám je ze Zvolena. - Pán Tobiáš se uklonil a uctivě políbil králi ruku. Ale potom, když se dozvěděl, proč král vyměnil pozemky, zčervenal jako tehdy, když král začal řeči o výměně. Nadul tváře a zlostně funěl. Pravou rukou nakrucoval hned jeden, hned druhý vous a beze slova poslouchal, co čte páter, který na hradě učil jeho dcery znát abecedu. Když dočetl, stál pán Tobiáš ještě chvíli tak, a potom se zeptal: - Tak to tam stojí? - Doslova. - Hm, - zašeptal Tobiáš a vyšel. Popřecházel po dvoře, postál před hrádkem a pak, jako by si na něco vzpomněl, nechal si přivést koně. Vysedl a cvalem letěl na salaš.

- Kde máš toho svého muzikanta, starý? - začal, když dorazil na salaš. - Vnuka? - urozený pane? - Čert ví, čím ti je! - Valente, Valente! - zavolal bača. - Je kdesi dole při ovcích, urozený pane, ale hned tu bude. - Pán Tobiáš sesedl z koně a posadil se na kmen, nevšímaje si bači, který právě vařil žinčici. Když Valent doběhl, zastavil se, jako by ho do země vrazil. I pozdravit zapomněl a až za dlouhou chvíli zakoktal: - Pánbůh dej dobrý den, urozený pane! - Pán Tobiáš jakoby ani neslyšel. Měřil si ho od hlavy k patě a nechal ho stát před sebou. Valent se neptal, neboť si domyslel, že ho děd kvůli pánu Tobiášovi volal. - Tak ty jsi ten slavný hudec? - Valent jen hlavu sklonil. - Dokonce králi jsi vyhrával? - Nevím, urozený pane, zda to byl král. - Hlupáku, měl bys dostat pětadvacet, že nepoznáš krále, ale nemám dnes na takovéto věci čas a chuť. Dostal jsem od krále dopis. - Valent jen stál a pozorně poslouchal slova pána Tobiáše. - Podle toho dopisu jsou tyto louky i s kopci tvoje. Rozumíš, hlupáku? - Nerozumíme, urozený pane, skočil do řeči Babic. - Jak mohou být jeho, když jsou to louky vaše? - Ty, starý lenochu, se nestarej! Ale toto všecko je vnukovo, ale jen si nemyslete, že to půjde tak snadno. Mně je král... - Pán Tobiáš, který mezi řečí vstal a poodešel k Valentovi, se vzpamatoval a zmlkl. Jen vztekle odplivl a potom beze slova vzal koně za opratě a odcházel pěšky, zlostně švihaje bičíkem. Když ušel několik kroků, obrátil se a zavolal: - Zato se tu budou moje ovce pást a nájem vám vyplatím! - Nebyli z té řeči moudří ani děd, ani vnuk. A že nerozuměli, co tou řečí žakýlský pán myslel, tak dělali, jako doposud. Jakoby tyto pozemky a stádo byly pána Tobiáše.

Bylo to na Michala. Začátek podzimu, ale léto nemělo chuť se vzdát. Skuníčko svítilo teple a mile hřálo, jako by mělo přijít jaro. A to věru byla neobvyklá věc. Ale nedalo se nic dělat. Ovcím se dařilo dobře. Vesele se pásly a Valent i děd dávno zapomněli, co pan král Matěj s kopcem provedl. Až teď si na to vzpomněli. Přiběhl totiž Vavřinec a oznamuje: - Máte přijít zítra i s vnukem na hrad.- Nedalo se nic dělat, jen jít, když pán Tobiáš povolal. Na druhý den si namastili krpce, přihladili pečlivě vlasy, oblekli nové gatě, houně přehodili přes záda a vyšli, ponechávajíc stádo psům na hlídání, stoupali beze slova, neboť nechodívali často na hrad. Radit se neměli o čem. Pán Tobiáš poví, proč je zve a oni budou muset jen přikývnout. Tak se dostali na hrádek. Pán Tobiáš už je čekal. - Tedy přišli jste, přišli, - vítal je, když se uctivě poklonili.- Jak jste ráčil rozkázat, urozený pane, - přisvědčoval starý. - Hehehe, - zasmál se jaksi jedovatě pán Tobiáš. - Pravdaže jste přišli, ale sotva víte, pro co. - To věru nevíme, urozený pane, - přisvědčoval starý. - Nu, tak vám to řeknu, nájemné vám chci vyplatit za pasinky. - Teď se neozval starý ani mladý.

- Teda ty jsi muzikant? - ukázal prstem na Valenta. Valent ani nevěděl, jak z něho vyhrklo: - Já! - Hehehe, - zasmál se pán Tobiáš, - vím... Králi vyhráváš... No ale počkej... A kdo tě to naučil? - zeptal se najednou. - Sám, řekl najednou i vnuk i děd. - Aha, ale dudy jsi mu ty… - zavřeštěl zase Tobiáš a jed mu stoupal do hlavy. - A z mé ovce... he...! - Ráčil jste mi ji darovat, urozený pane, a nechtěl jste za ni vzít peníze, - bránil se starý Babic, vida, že dobře nebude. - Ukradl jsi ji, ukradl,- křičel Tobiáš. - Hrom aby to... Já vám dám nájemné... Ej, dám, abyste nemysleli, že žakýlský pán je nějaký chrapoun... Král dal, král rozkázal a žakýlský pán statečně zaplatí... Ej, zaplatí... abyste si nemysleli... Žebrota jedna... Hej, Krištofe! - zavolal. Když se dráb ukázal, rozkazoval pan Tobiáš chladným hlasem: - Tyto dva vyplatíte. Tomu muzikantovi čtyřicet a starému dvacet! Rozumíš?

Krištof přisvědčil a zavolal Valenta i děda, aby šli za ním. Ale sotva vyšli přede dveře, ani nevěděli, jak je popadly železné ruce vypasených pandurů. Než si uvědomili, co se s nimi děje, leželi už jeden i druhý vytaženi na trestnou lavici v zámeckém dvoře. Pán Tobiáš stál u okna a smál se: - Nu, vidíte... Ej, pán Žakýlský nezůstane dlužen... statečně zaplatí nájemné... Ale nevím, zda jsem dost naměřil urozeným pánům... Ej, na jaře zas vyplatím, i na podzim dostatečně... Sám budu počítat. Kryštofe a Damiáne, začněte! - A stojíc v okně, pomalu počítal.

Milý bača už litoval, že dal na slova běhanovského Ogrgeňa a podle jeho rady vyrobil dudy. Ale proč se bílá ovce právě tady našla? A proč se utopila? A věděl i to, že i když Valent teď dudy do ruky nebere, stejně se jich nezřekne. To by nakonec tak zlé nebylo, ale jak bude vyhrávat s takovým štěstím jako dosud, tak se ještě hodně zla na ně navalí. Ale Valent ne. - Dědo, - povídá jednou za zimního večera po Hromnicích. - No? - zabručel děd. - Já takto nebudu. A kdyby nebylo Vás, ani bych už ne... - A co chceš udělat? - Podívejte, grúně prý dal pan král mně... Jednak je užívá pán Tobiáš. Ať užívá, já je nežádám, ale abych čekal do Ďura, až mě zas pozvou na zámek, aby mě zmlátili holí, ej, dědo, to čekat nebudu... - Děd jen hlavou pokýval. Uznával, že má Valent pravdu. Jak přijde jaro, pán Tobiáš jistojistě splní slovo. Pozná ho už dobře. - Ale co si počneš? - Nu, podívejte, dědo, když král dal, půjdu k němu a řeknu, ať si zase vezme, co je jeho a vrátí panu Tobiášovi. Pan král, jak dal, tak vezme a pán Tobiáš dá pokoj. Vrátím se a budeme zase spolu. - Dobrá myšlenka, chlapče, ale jak se dostaneš ke královi? Víš ty, kde král bývá? Znáš cestu, která k němu vede? A víš, že král bydlí v takovém městě, kde zámků, takových, jako pana Tobiáše ba ještě větších je jako ovcí v košáru a domů jako té trávy na loukách a lidí jako mravenců v mraveništi?! A zámek pana krále je velký jako tato hora a pod zámkem voda hučí, a jak se přes ni dostaneš, když jsi nikdy řeku neviděl, natož v loďce seděl. - Valent jen na půl ucha poslouchal, nemínil chodit do Budína. Myslel jinak. - Ne, dědo. Proč bych chodil za panem králem, když pan král přijede sem? - Babicovi svitlo v hlavě, musel přisvědčit. - Myslíš do Zvolena? - Proč ne? Přijde léto a přijede i pan král. Do Zvolena trefím. Říkal jste, že Hron teče od Zvolena. Seběhnu dolů pod šášovský zámek k Ladomeru a pak se dám proti vodě dokud nedojdu do města. Ve městě lehko najdu zámek a v zámku pana krále. Vezmu peníz, co mi daroval, jistě ho pozná. Mám ho odložený v kolibě ve škvíře. Řeknu mu, jak jsem pochodil, a jak se nám vedlo. - Kéž by tak bylo, jak pravíš, chlapče. Kéž by tak bylo... - Uvidíte, dědo, že bude dobře, jen co se toho králova daru zbavím.- Potom už nesedávali takoví smutní. I děd i vnuk chodili veseleji okolo ovcí a radostněji očekávali jaro, až pan král přijede do Zvolena. Nevěděl Valent, nevěděl ještě, jaké je loučení. Nikdy se s nikým neloučil. Ani ho nenapadlo, že by se s dědem měl rozejít. Myslel, že s ním bude navěky. Teď, když si pomyslel, že bude muset odejít a dědu nechat, divně se mu svíralo srdce. Valent nevěděl, zda je to strach, nebo obava. Ale čas běžel. A čím těžší bylo pro Valenta myslet na tu věc, tím rychleji čas utíkal. Utíkal a Ďura bude zanedlouho. Valent nechtěl čekat do Ďura na salaši...

Toho večera, kdy už jen dva dny ho dělily od chvíle, kdy se mínil vydat na cestu, stala se divná věc. Hrál, hrál, dokud se mu mysl nezastřela a před očima se nezjevil zámek a voda. Potom mu dýchák vypadl ze rtů a hudba se zadusila někde v měchu. Valent potom zůstal sedět víc zadumaný než jindy. Jak tak sedí zkroušený a utrápený, najednou si všimne, že se k němu něco trávou blíží. Nevšímal si toho příliš. Až když spatřil malou postavičku lesní žínky, zbystřil pohled. Když přihopsala k němu tak, že se ani země nedotýkala, poznal v ní Královničku. Měla lehké bělavé šaty, co se v noci ztrácely ve tmě a na hlavě jí svítila korunka. Valent čekal a nemluvil, neboť viděl, že se k němu Královnička ubírá. - Valente, Valente! - Zavolala, když došla a zůstala opodál. - To jsi ty, Královničko? - zeptal se Valent jen tak ze zvyku. - Já, Valente, a přišla jsem za tebou... - Ano, Královničko, rozloučit se, že...- Královnička neodpověděla, jen sklonila hlavičku. - Nebudu už vám toto jaro vyhrávat, Královničko. Nebudu, věru, neboť Ďura bude brzo a pan král se už možná ubírá do Zvolena. - Bude nám smutno, Valente, ale co si počneš? Víme, že ti to všechno naše přednička způsobila. Ej, cožpak jsme tušily, když jsme ti ji darovaly? Myslely jsme – všichni lidé jsou takoví, jako my. A oni žijí i tací, jako žakýlský pán a jeho kamarádi. Ale netrap se, dám ti novou píšťalu, bude lepší, než ta první, a když ti bude zle, jen odvážně zagajduj! Valent popaměti vykroutil starou přednici, podal ji Královničce a vsadil místo ní novou. - Tak, Valente, zůstávej sbohem... A až se vrátíš, nezapomínej na nás. I když jsme tvému oku skryté, vidíme tě a posloucháme. Zahraj tu pod stromem po večerech... - Druhého dne se Valent chystal na cestu. Nechtěl se nechat překvapit. Přichystal mošnu, pořádný čagan do ruky, vždyť věděl – ve světě jsou všelijací lidé. Prohlédl dudy, namastil bačkory a připravil se. Dohodli se, že ho děda kus doprovodí, a potom už sám poběží dolů k Hronu. Vyjde večer, vždyť co je pro něj noc? Od malička žil v lese a noc nebo den mu bylo jedno. Alespoň přejde okolo Šašova v noci. Radši si přes den odpočine.

Valent se noci nebál, ale jak se vzdaloval od děda, tím víc se mu svíralo srdce. Ale hned jak přišel do ladomerských hor, ulehčilo se mu. Potichu kráčel lesem, neboť měl krpce měkké jako peřina a oči mu přivykly na tmu. Nohy nezakoply ani o jeden kámen. Šel lesem jako stín. Už cítí, jak se cesta svažuje a sestupuje. To už kráčel dolů ke Hronu. Teď by se měl napravo od něho zjevit šášovský zámek. Ale je tma, sotva ho uvidí. Přesto, že i měsíc už zvečera zašel a hvězdy trousily jen sporé, studené světlo, zahlédl ho. Zdi bělavě prosvítaly a věže trčely do nebe jako rozsochy. Trochu mu srdce zabušilo, když k němu přicházel.V zámku ještě nebyl, ale dobře věděl, že šášovský pán není odlišný od žakýlského. Věru, i když ho tehdy na žakýlském zámku nebil, jen se chechtal, když ho pán Tobiáš vyplácel. Došel na místo, kde se cesta rozdvojovala. Jedna stoupala nahoru ke hradu, druhá se snižovala dolů k Hronu. Cosi mu našeptávalo, aby pospíšil, neboť neradno se motat okolo takýchto skalnatých hnízd. Strážník jistě stojí na věži a může ho na cestě spatřit. Stačí zavolat a Valent by se mohl lehko ocitnout v pasti. Nadhodil halenu na plece, pevněji stiskl dudy a popoběhl. Šťastně se dostal k Ladomeru. Obešel mýto a silnicí se se dal proti toku Hronu. Ulehčilo se mu. Ani si nemyslel, že to tak lehko půjde. Chystal se přeskočit příkopu. Zdálo se mu, jako by mu řemínek na krpci povolil. Na druhé straně si oddychne, i řemínek spraví. Ale ještě se po skoku ani země nedotkl, když najednou někdo houkne: - Stůj!!!- Valent přičupl k zemi jako divoká kočka, která skočila mimo a spadla pod nohy lovce. Nepohnul se ani slovo necekl. Jakoby byl srostl se zemí. - Hrom do tebe, - zašeptal jakýsi hlas, - kde jsi zmizel? - Někde sem skočil, - přisvědčoval druhý hlas. - Ej, ale ti vyčiním, jak tě najdu – sliboval druhý. Milý Valent tak nemohl nic dělat, jen přičapnutý sedět a nehýbat se. Vždyť i nejmenší pohyb by ho prozradil. Shrbil se ještě víc a čekal, co bude.

Ti dva se přiblížili. Nedovedli rozeznat šedou halenu od křoví. Až když jeden z chlapů přišlápl Valentovi nohu, že Valent až zubama zaskřípal, uviděli ho. - Tu je, ptáček, - zavolal ten, co ho našel a už ho zvedal ze země. - Ukaž se, co jsi zač? - Když se Valent postavil a ti dva zakřesali a světlo se rozlilo, vyjekli: - I hrome, gajdoš! Kde ty se tu bereš, kamaráde? - smáli se. Valent nevěděl, co říct. A protože se bál pravdu prozradit, raději mlčel a vyplašeně hleděl na pandury. Neboť to se opravdu s pandury potkal. A to s pandury šášovského pána. Ti se často po silnici potulovali, hlavně, když měl cestou jet doprovod kupců, nebo fůra stříbra ze Štiavnice, nebo vozy vezoucí do Beňadika desátek, nebo zboží... Možná že i teď číhali na něco takového, a když nic nevyčíhali, vraceli se domů a takto se srazili s Valentem. A že Valent tak rychle odskočil do tmy zdálo se jim podezřelé. - No co, snad jsi oněměl? - mluvil na něho první. - Mluv, člověče, odkud a kam takto v noci! - Ale Valent mlčel. - Posviť ještě, uvidíme, zda je to opravdu gajdoš. Možná, že někdo, kdo nemá čisté svědomí.- Vtom se už zase rozletěly jiskry. Ale ještě se světlo ani dobře nerozhořelo, když zavolal jeden z pandurů: - Ale, vždyť je to gajdoš pána Žakýlského. Viděl jsem ho nahoře na zámku, když se jednou chtěli páni pobavit. - Ty jsi určitě utekl! - Vyjasňoval tvář druhý. - A víš, co to znamená utéct od pána? - Nevím, - zašeptal Valent, ani nevěděl, jak mu to slůvko vyletělo z úst. - Nu jak nevíš, dovíš se. A teď se ber s námi na zámek, tam ti už povíme, co a jak. Možná přijde dnes i pán Tobiáš a udělá s tebou pořádek. - Tak se skončila krátká Valentova cesta za panem králem.

A vskutku zapomněl pán Tobiáš na baču i na jeho vnuka. Alespoň v tu dobu, kdy pán Juro ze Šášova oslavuje svátek a příchod šesté desítky věku na bedra. Ani to nemohlo být jinak, než že se na šášovském zámku sešla vybraná společnost. Byli tu páni Dóczovci z Reviště, rodina pána Jura ze Šášova, páni z blízké Březnice, i pán Baláž ze Sitna byl přítomen, i panstvo ze Sklenoteplického hrádku nechybělo. Na dvoře bylo jako o soudném dni. Panstvo přicházelo a s vítáním nebylo konce-kraje. Večer se pak rozproudila na zámku veselost, jaké tu už dávno nebylo. A kdo by si v takovém čase kazil náladu s Valentem! Bude na to čas později. Teď se panstvo bavilo. Svatokřížští pištci vyhrávali, a když byla muzika, ani zpěv a tanec nechyběl. Dole v přízemí hradu nejinak. V jednom sále čeleď, v druhém panduři, správcové a drábi hradního pána se bavili. Křiku a výskotu nebylo o nic méně tady dole jako tam nahoře. Když muzika začala uvadat, vzpomněl si kterýsi pandur na Valenta.- Sto kulí, kamarádi, - zavolal, - copak se máme bavit bez muziky, když máme zabásnutého dudáka?! - Tak ano! Tak ano! - vřískali panduři.- Možná nám bude hrát veseleji, jak panu Žakýlskému, - vřískal ten, co byl viděl Valenta na žakýlském zámku.- Jak nebude, vyplatíme ho štědřeji jak pán Tobiáš! - A tak se stalo všecko tak, jako tehdy na žakýlském zámku. - Hej, kamaráde, muzikante, dudáku s dudama, ber se! Vstávej! - Valent vyskočil rovnýma nohama, ale neměl velkou chuť se chystat. - Co stojíš jako dřevěný? Popadni dudy a pojď! Aspoň se najíš, napiješ, vždyť ses jistě od rána postil, - řekl ten, co přišel první.

Valent pochopil, co se děje. Ale bránit se nemohl. Pokorně vzal dudy a šel. Ve dveřích se zastavil. Jakoby rozvažoval, zda jít, či ne. Ale pandur přemýšlet nedovolil. Postrčil ho a zařval: - Jak se ti nechce, zahrajem ti dřív, než urozený pán! - Tak se Valent pohnul. Zkroušený vkročil do místnosti, kde byla zábava. Přivítali ho s velkým křikem. Posadili ho na vyvýšené místo k bachratým kamnům a čekali, až si připraví nástroj. Valent neměl jiného východiska, než hrát, i když se mu srdce svíralo. Pomalu, třesoucíma se rukama strkal měch pod paži a připravoval dýchák, přehodil huky přes ramena a přeběhl prsty po dírkách přednice. Tak, a v duchu si přál, aby tentokrát lépe pochodil jako minule na žakýlském zámku. A vida. Z chumlu pandurů se vypotácel řádně podnapilý, ten, co ho přivedl do hradu a co ho i na žakýlském zámku viděl, v ruce nesl tlustou rákosku. Stěží se dopotácel k Valentovi a praví: - Podívej, kamaráde, jak ty nebudeš, budu já... Ty na dudách a já touto palicí. Neboť já tě dobře poznám, ptáčku. Tak sedlácké chase zahraješ a pánům nechceš. Tak si dej pozor! - A šermoval mu holí před nosem. Valentovi už bylo všechno jedno. Věděl, že se mu zle vedlo a ještě hůř se mu povede. Ještě mu bleskla hlavou myšlenka na Královničku. Trochu se utěšil a začal doufat, že mu pomůže. Čelo se mu vyjasnilo a odvážněji pohlédl na čekající pandury. Olízl si rty i dýchák a začal foukat. Divné. Teď se dudy rozhovořily. Huky zabručely plným, zvonivým hlasem jako varhany, piskory zakvílely a potom se rozezpívaly. Valent jakoby byl při tom zvuku zapomněl, že je na šášovském zámku. Zdálo se mu, že sedí na salaši pod stromem a před ním tancují lesní žínky. A tak hrál gajdoš Valent a čerta se staral, co panduři dělají.

Avšak měl se na ně podívat, viděl by divný obrázek. Dobře Královnička pravila, že mu tato píšťala lépe poslouží, jako ta první. Panduři se bavili, až milo pohledět. Ale kdo seděl, stál anebo zpíval, kdo tancoval, odzemek cifroval anebo pil, nikdo se ze svého místa nepohnul. A tak se zdálo, že odvážní panduři šášovského pána, co bili na poli poddané, co se nebáli ani bánskobystrických městských vojáků, co doprovázeli zlaté s stříbrné fůry, kteří chytali opatské lidi, museli teď poslouchat tajemný hlas dud. Jedni seděli a nemohli se pohnout z místa, třebaže se pokoušeli vstát, jakoby byli s lavicemi srostlí, anebo měli na nohou centové závaží. Jiní se smáli s rozšklebenými ústy a nemohli noc jiného dělat, jen se řehtat, třebaže rozhazovali rukama, chytali si ústa, ohmatávali tváře, neboť smích nemohli zastavit. Ti, co začali tancovat odzemek, vyskakovali, vyhazovali nohama, pot se z nich lil, ale nemohli přestat. Každý byl jako gumovým provazem přivázaný k zemi. Pohybovat se mohl, ale pohnout z místa ne. Možná, kdyby si Valent tohoto výjevu povšiml, byl by ve hře přestal. Ale Valent se neohlížel a jen hrál a hrál. Viděl víly jak vyšly na lučinu a tancovaly. Kdesi vzadu klubko liščátek poskakovalo a kolem nich vbíhaly srnky do lesa... Vřískot a hřmot ho probudil ze snění. To se nejtlustší pandur, co se jako první začal natřásat, převalil. Žuchl na zem, až to zadunělo. Ech, ani tak neměl klid. I vleže rozhazoval rukama, nohama, jakoby ho křeče trápily. Ti, co se za stolem rozvalovali a smáli, také se jeden po druhém poroučeli na zem. Avšak smát se nepřestali. A když někdo vešel, popadla ho veselost, natřásal se, zpíval a smál se jako ostatní. Valent stále hrál, protože nevěděl, že to dělají jeho dudy. Myslel, že to drábi z prostopášnosti tak vyvádějí. A protože si to myslel, ještě víc foukal do měchu, hbitěji přebíral prsty na přednici, aby ten s klackem neměl možnost a příčinu zamíchat se do jeho muziky. Ale jak silněji hrál, oni museli silněji vyřvávat, smát se a natřásat se. Hej, běda, přeběda! To už se Valentovi moc nezdálo. Ale nevyndal dýchák z úst, ani prsty hrát nepřestal, a díval se kolem. Dráb s holí mával a kdo se nachomýtl poblíž, dostal takovou, až se tak prášilo. Pot z něho stékal, oči vyvaloval na Valenta, ale rozhánět se nepřestal, třebaže z hole už třísky létaly. Až teď si začal Valent uvědomovat, co se děje. Královniččina píšťala! A když je to tak, bude ještě hrát, aby se páni drábi po chuti vytancovali.

A tak hrál. Hrál a nepřestával, dokud mu prsty nezačaly dřevěnět. Když přestal, leželo kolem všechno jako pobité. Někteří se únavou dusili, jiní leželi s vyvalenýma očima a dívali se na Valenta jako vyjevení, třetí sebou škubali na zemi, jako by z nich život unikal. Ej, divnou to má přednici, divnou. Ale co teď? Nu pravda, co teď? Ale Valent rychle našel odpověď. - Pryč! Dokud tito tady spí a oddychují, - jistě budou ještě dlouho oddychovat – musí zmizet. Utéct a utíkat cestou, z níž ho vrátili. Teď půjde odvážněji, právě už vyběhl na dvůr. Když byl na dvoře, snadno našel vrátka, jimiž se vycházelo, když byla hlavní brána nad padacím mostem zavřená. Jak uviděl nad sebou hvězdami poseté nebe a dokola les, radostně si oddechl a dal se dolů cestou k Hronu.