Z turecké vojny se vrací Štefan Zápolský a s ním velký průvod. Vrací se vítězně, s bohatou kořistí a množstvím zajatců.
Kněžna Hedvika Zápolská rozkvetla radostí. Oči jí hoří obdivem a láskou, když vidí muže, jak sesedá z koně a pospíchá k ní. Jak je krásný a mužný v rytířském odění! A jak je nevýslovně štědrý. Přinesl jí darem perly a diamanty, koberce a zlatem tkané látky.
A potom ukázal rukou na zajatce, jak tam na nádvoří pokorně klečí. Čeká je tu osud otroků. Doposud oni odvlékali do své země zajatce, teď je samotné potkal ten samý úděl.
Lhostejným pohledem přeletí Hedvika Zápolská po zajatcích. Tu se její zrak zastaví na štíhlé postavě, jediné ženě z velikého množství. Jaké jemné držení, jaká ušlechtilá tvář: „Jak se jmenuješ?“ zeptala se kněžna. „Fatima,“ odpovědělo děvče a s úklonou zkřížilo ruce na hrudi. Dlouhé a jemné ruce, nepřivyklé hrubé práci.
„To děvče se mi líbí,“ řekla Hedvika Zápolská. „ Má jemnost v hlase i v celém vzhledu.“ „Patří tobě, má paní.“ natáhl ruce Zápolský. „Hned od první chvíle jsem myslel na to, že bude vhodná k tvé osobní obsluze. Je to dívčina z bohatého tureckého domu.“
Tak se Fatima dostala nahoru do hradních komnat, zatímco ostatní zajatci vykonávali nejtěžší práce. Nosili do hradu vodu, opevňovali hradby, čistili hradní prostory, udržovali cestu, kterou dlouhá zima uzavírala sněhem a ledem.
Nakonec zima skončila a jaro se ohlásilo zurčícími potůčky a vońavým povětřím. A tu se jednoho rána objevilo na hradě turecké poselstvo. Vedl ho bohatý kupec Omar.
„Tvoje Jasnosti, udatný pane hradu Trenčína,“ klaněl se Omar Zápolskému. „Rád bych, s tvým laskavým dovolením, získal zpět turecké zajatce výměnou za zajatce křesťanské. Pokud bys s tím souhlasil.“ Štefan Zápolský mlčky přikývl. Docela rád je vymění. Své zachrání a oněch se zbaví. Jejich vzdorovitých tváří a nenávistných očí.
Potom znovu předstoupí před Zápolského. „Rád bych vyměnil všechny zajatce, jasný pane. To děvče, co bylo s nimi, Fatimu.“ „Fatimu jsem daroval své ženě,“ odpověděl Zápolský. Tu jedinou nevyměním.“ „Jenže mně jde jedině o ni, Jasnosti. Fatima je moje snoubenka.“ „Na mém rozhodnutí se nedá nic změnit,“ chladně odpověděl Zápolský. „Vyvážím ji zlatem, jasný pane. Zlatem, perlami, drahým kamením.“ „Zlata mám dost, i perel a drahého kamení,“ máchl rukou hradní pán. „Přidám ještě sto arabských koní.“ „Koně nepotřebuji.“
Nešťastný Omar padl na kolena: „Žádej, co chceš, mocný pane, jen mi, pro všechno na světě vrať mou lásku!“ V zoufalství tiskl čelo na studenou zem. Štefan Zápolský pohrdavě zvedl hlavu: „Snad si nemyslíš, Turku, že mě dojme tvůj žal! Dřív vyloudíš vodu z neplodné třenčínské skály než slzu z mého oka!“ „Vodu z trenčínské skály?“ chytil se toho Omar. „A kdybych ji vyloudil? Kdyby přece?“ Zápolskému přeletěl po tváři pochybovačný úsměv: „Nu, kdyby přece, potom ti Fatimu vrátím, Turku. Dávám ti na to slovo uherského velmože.“
Pustili se Omar a jeho druhové do kopání studně. Sekali a rubali, až ze skály jiskry odskakovaly. Pracovali ve dne i v noci. Jedni sekali skálu, druzí kalili a brousili sekáče a krumpáče. Přešel už celý rok, ale po vodě ani památky. Přešel i druhý rok, voda se ještě neukazovala. Polovina Omarových druhů už zahynula z té strašné dřiny.
Ve třetím roce padli od námahy všichni turečtí kopáči, zůstal je Omar. On jediný to vydržel. Láska mu dodávala naději a sílu. Už se třetí rok chýlil ke konci. Zesláblý, ale ještě stále nezlomený Omar se znovu a znovu spouštěl do studny.
Když ho jednoho dne vytáhli z hloubky na denní světlo, vyhrkl z posledních sil: „Voda! Prokopal jsem se k vodě!“ Dobrá zpráva rozradostnila všechny na hradě, ale nejvíc přece jen Štefana Zápolského. Vždyť o kolik mocnější a nedobytnější bude teď jeho hrad!
Studna opravdu ožila zdravou a chutnou vodou. Čím víc jí z ní vytáhli, tím víc jí ve studni přibývalo.
Zápolský dodržel slib, který dal Omarovi, a Fatimu propustil. Šťastný pár se zakrátko vydal nazpět do rodné turecké země.
Od těch dob přešla dlouhá staletí. Trenčínský hrad stojí i dnes v plné síle a kráse, patří k nejnádhernějším skvostům naší vlasti. Neupadla však do zapomnění ani pověst o věrné lásce, která dodala člověku tolik síly, že dokázal uskutečnit obrovské dílo. Studnu trenčínského hradu nazývají od těch dob Studnou lásky.
Shromáždil zajatce na nádvoří. Omar chodí mezi nimi, rozmlouvá s nimi, na něco se jich vyptává.
y
