Ale když král zakřičel „Vojtěch-Vladimír“, to vám to lidičky trvalo, než se panu synovi uráčilo! A navíc byl obyčejně ještě hodně umazaný, šaty pomačkané, vždyť byly celou noc pohozené mezi hračkami. A boty? Na každé noze měl jinou. A pár k nim zašantročený kdesi v paláci. Na hradě se šeptalo, že nebýt čtyřech královských sluhů, co za princátkem třikrát denně uklízejí, Vojtěch-Vladimír by si tuším nedokázal najít ani vlastní zuby. Nakonec, na co by taky? Stejně si je nečistí.
Jednoho dne král-otec oznámil princům, že se pojede léčit do lázní. Tak ho trápí královské revma, že už ani při kralování nemůže spát. Nechává tady na hradě synům královskou posádku, (to znamená pomocníky, poradce, pokladníky a příživníky-patolízaly), jen své královské sluhy že si vezme s sebou, aby mu měl kdo nosit kufry.
Jen co sluníčko na druhý den vysvitlo zpoza kopců, hned začalo oba prince šimrat na nose. Jako kdykoliv jindy. Pošimralo Vladimíra-Vojtěcha, ten vstal, umyl se, učesal, upravil postel, složil pyžamo pod pokrývku a šel na snídani.
Potom sluníčko došlo k vedlejšímu oknu, aby pošimralo Vojtěcha-Vladimíra. A ten... myslíte si, že vstal? Nu, vstal, ale až za dvě hodiny, protože to už mu od hladu škroukalo v břiše. A potvora snídaně ne a ne přijít po vlastních nohou do postele. Navíc ne a ne najít papuči a z košile je vidět jen utržený knoflík na zemi. Ještě že je ve skříni rezervní košile, aby si měl co obléct. Mrsk! – hodil pyžamo pod postel a honem jíst.
Víte, děti, co dělají královští princové po snídani? Podle královského rozvrhu, který vymýšlí třiatřicet poradců, si hrají podle abecedy. Nejdřív na Autíčka, potom Baranbaran-duc, potom Člověče, nezlob se, potom Domino a na Elektrikáře, pak Fazole, pak Kuličky, na Hajduky, na Chytání, na Indiány, Jojo, Kučeravou Káču, Letí-letí, Myš a kočka až po úplně poslední hry Už jsi to ty, na Vlak a Zlatou bránu.
Ale za tři dny po odjezdu otce a královských sluhů se už princům hrálo hůře, zejména Vojtěch-Vladimír byl mrzutý, neboť už za živý svět nedokázal najít svůj míč. Ba i stavebnice se kamsi poztrácela. A z botiček, které ještě nebyly poztrácené, se už vůbec nedal sestavit pár. To všechno potom Vojtěcha-Vladimíra tak rozhněvalo, že zlostí zmuchlal ještě poslední čistou košili, vytrhl tři listy z obrázkové knížky a nakonec šel spát. Přirozeně, že bez pyžama.
Přesně o půlnoci zahájila Gumová žirafa, předsedkyně „Spolku věcí a hraček prince Vojtěcha-Vladimíra“ naléhavou poradu. Projevy měli připravené: Elektrická lokomotiva, Cínový husar, Žlutý medvídek, Autíčko „Bumhomobil“, knížka „Janko Hraško“, zubní kartáček KOHINOOR, Károvaná košile, Levá žlutá bota a další. Všichni byli zajedno, že co je moc, to je moc a že už mají milého Vojtěcha-Vladimíra a jeho nepořádnosti dost. A Gumová žirafa, předsedkyně „Spolku věcí a hraček prince Vojtěcha-Vladimíra“ zavelela: „Rozhodnutí jednohlasné. Členové spolku vstyk, do dvojstupu a odchod!“
Uprostřed noci se Vojtěch-Vladimír vzbudil, že je mu zima. Bodejť by ne. Deky z postele byly pryč, trenky šup dolů z boků – právě mizely ve dveřích. Pokoj byl tmavý a prázdný. „Uííí-íí,“ zaječel Vojtěch-Vladimír neprincovsky a vyděšeně a omotal si okolo boků aspoň záclonu. „Uíííí, zachraňte mě! Vzpoura! Zloději! Pomóóóc!“
Na takový vřískot se dokonce i hradní posádka vzbudila. Kdo měl nohy, vyskočil z postele, honem zachraňovat prince.Jeden křičí: Chyťte zloděje!“, druhý křičí: „Hoří!“ a ten třecí křičí cokoliv, jen aby byl zmatek co největší. Ale nakonec se dovalili do pokoje Vojtěcha-Vladimíra. A tam straší jakási střapatá, neumytá postava zamotaná do záclony. A neprincovsky ječí. Všechno je jasné. Ještě jednou zakřičeli: „Chyťte ho!“ a pustili se s halapartnami na milého prince-neprince.
Ještě že měl Vojtěch-Vladimír aspoň tolik rozumu, aby nečekal déle, než bylo třeba. Běží, chudák, o závod, ale oni za ním. Vyběhli na první věž, odtamtud dolů až do sklepa, potom nahoru na druhou věž a dolů do hladomorny, a zase na třetí věž a odtud do přízemí... Ještě že na hradě nebyla žádná čtvrtá věž. Takže se Vojtěchu-Vladimírovi po té třetí podařilo nepozorovaně vklouznout do pokoje bratra Vladimíra-Vojtěcha.
„Ale?“ - diví se Vladimír-Vojtěch, „ty už ses vzbudil? A to je ti takové teplo, že běháš v zácloně?“ „Kdepak“, funí Vojtěch-Vladimír, teplo mi je, až mě zima třese. Honí mě celá hradní posádka, a už jsem utržil čtyři šťouchance, tři štípance, dva píchance ba i jeden lepanec. Ale všechny šaty a věci a hračky a kdesi-cosi kdosi ukradl. Nic nemám. „Ukradl neukradl“, povídá Vladimír-Vojtěch, „něco ti půjčím!“, a šel do skříně a vybral ze svých věcí pro Vojtěcha-Vladimíra čisté, pěkně uložené trenýrky a košili, dokonce i čisté boty. Potom mu půjčil mýdlo a čistý ručník (ale zubní kartáček ne!), aby se mohl rychle v koupelně upravit.
Takže když hradní posádka vtrhla do pokoje Vladimíra-Vojtěcha, aby oznámila, že na cestě pod hradem chytili zástup věcí a hraček Vojtěcha-Vladimíra, a že zloděje už usilovně hledají, potkali se v pokoji opět se dvěma jaksepatří upravenými královskými princi.
...
Od té doby, když Vojtěch-Vladimír někdy ztratí chuť uklízet po sobě hračky, nebo dát na místo ručník a držet si v pořádku šaty a... no, vždyť vy už víte, děti... tak si vzpomene, jak v noci běhal po hradě v zácloně. A víte, že se mu ta chuť skoro vždy vrátí?
Takže od té doby se už oba princové sobě opravdu podobají jako (jak jsem to říkal?) - jako vejce vejci, když se občas poperou, tak není možno poznat, kdo začal. A otec-král je musí pro jistotu raději trochu vyprášit oba, ale to už se dá vydržet. A jinak je se svými princi docela spokojený. Oni s ním nakonec taky.
y
