... běžela s ním k chlapcům, kteří pásli na louce pod lesem kravičky. Pěkně pozdravila a hned se začala chlubit: „Mám moc dobrý pirožek, heč!“ Ale pasáčci si jejího chlubení nevšímali. Začala tedy znovu: „Je to opravdu dobrý pirožek a když mě pěkně poprosíte, vyměním vám ho za jednoho býčka.“ „Kdo to kdy slyšel, vyměnit býčka za pirožek!“ - Odpověděli chlapci. „Ale tak dobrý pirožek jste ještě nikdy nejedli,“ balamutila liška pasáčky, „je slaďoučký jako med!“ Jeden z chlapců dostal na makový pirožek takovou chuť, že byl ochoten za něj lišce dát celého býčka. „Ale ten pirožek,“ říká chlapcům liška, odvazujíc statného býčka, „začněte jíst, až budu daleko v lese. Kdybyste ho začali jíst dříve, mohla by mě jeho vůně přilákat zpět a pak byste se se mnou o něj museli rozdělit.“ Chlapci přikývli. Počkali, až liška zmizí v lese a teprve potom se dali do rozdělování sladkého pirožku. V ústech se jim už sbíhaly sliny. Když však spatřili, čím liška pirožek naplnila, chuť je hned přešla.
Liška zatím vedla býčka hluboko do lesa. Už se jí zdálo, že je od pasáčků dost daleko a tak uvázala býčka ke stromu a vydala se hledat vhodný kmen, ze kterého by si mohla vyrobit sáně. Vyhledala si jeden takový pěkný kmínek, vzala sekeru a porazila ho.
Vytesala si z něj sáně, do saní zapřáhla býčka a vozila se jako paní. Na jedné projížďce ji spatřil vlk. Už zdaleka na ni volal: „Zdravím tě, sestřičko - lištičko!“ „I já tě zdravím, bratříčku vlku!“ „Odkud máš sestřičko - lištičko toho pěkného býčka a kde jsi vzala ty nádherné sáně?“ - vyzvídal vlk. „Býčka jsem si vysloužila a sáně jsem si vyrobila sama.“ „Sestřičko - lištičko, ani nevíš, jak rád bych se na tvých saních svezl. Viď, že mě trochu povozíš?“ - žadonil chtivý vlk. „Nemohu, milý vlku, to opravdu nemohu. Jsi příliš těžký, saně by se mi polámali“ - odbyla liška prosebníka. „Uvidíš, že se jim nic nestane. Mně bude stačit, když si na ně položím jen jednu tlapku a po ostatních třech poběžím.“ - nepřestával loudit vlk. „Co mám s tebou dělat? Jsi jako malé dítě! Tak si tedy tu jednu tlapku na saně polož.“ - povolila liška velkomyslně. Vlka nebylo třeba dvakrát pobízet. Položil rychle jednu tlapku na saně, po zbylých třech uháněl vedle, ale byl zklamán. Taková jízda za nic nestojí! Vlk proto prosil dál: „Sestřičko - lištičko, dovol mi, abych si opřel o tvé saně ještě jednu tlapku.“ „Ty mi chceš ty saně opravdu polámat!“ - zlobila se liška. „Neboj se, budu opatrný,“ - ujišťoval ji vlk. Liška se nemohla na jeho nešťastný výraz dívat a tak svolila. Jeli dál. Liška seděla na saních a vlk běžel po dvou vedle. Najednou však cosi zapraskalo. „Běda, přeběda!“ vykřikla liška. „Saně pod námi praskají!“ „To nejsou saně,“ - chlácholil ji vlk, to praskají mé staré kosti.“
Ujeli zase kus cesty a vlk si nenápadně položil na saně i třetí tlapku a po chvíli i tu poslední. Už je na saních celý a usmívá se pod vousy. Vždyť taková jízda je přece jen dobrá věc. Daleko však nedojeli. Pod jejich tíhou sáně zapraskaly a pak už se rozpadly docela. „Ach ty ničemníku!“ - zlostně křičela liška. „Vidíš, co jsi provedl? Takové krásné saně a je po nich! Když jsi mi je vlku rozbil, vezmi sekeru a udělej mi nové!“ „Sestřičko - lištičko, jak mám udělat nové saně?“ bědoval vlk. „Neumím to, a ani nevím, z jakého stromu se saně dělají?“ „Ach, takový ty tedy jsi! Rozbít, to ano, ale udělat nové, to už neumíš. Jen si pěkně vezmi sekery a hybaj do lesa! Až tam vejdeš, zavolej: Ukaž se mi stromku divný, pěkný rovný, ne moc křivý! A uvidíš, že ti to pak všechno půjde jako po másle!“
Ale vlk cestou na liščina slov zapomněl. Porazil první stromek, který mu přišel do cesty, stromek slaboučký, kostrbatý a křivý. A hned se obrátil a běžel se svojí kořistí k lišce. „Jaký jsi ale hlupák, to svět neviděl!“ - přivítala ho liška. „Co mám s tebou dělat? Radši se tu posaď a dej mi pozor na býčka. Najdu si vhodný stromek v lese sama.“ Vlk sedí pod stromem, je netrpělivý, ale čekání nemá konce. Žaludek už má dočista prázdný, trápí ho hlad a tak hledá v polámaných saních něco na zub. Nikde nic. Kde by se tu také co vzalo? Vlk přemýšlí, přemýšlí, a najednou dostal nápad: „Přece nebudu hladovět. Sním býčka a uteču!“ Co vymyslel, také provedl. Vykousl býčkovi do břicha velikou díru a pak vyžral všechno maso. Nechal jen kosti a kůži. Do prázdné kůže nahnal zvědavé vrabce a díru pořádně ucpal slámou. Postavil býčka pod strom, podepřel ho větvemi a utekl.
Když se liška vrátila, našla už jen opuštěného býčka. Byl však nějaký divný, stál nepřirozeně a sklesle a z břicha mu trčel věchet slámy. Liška vytáhl slámu a vrabci uvěznění v býčkově břiše - frnk! - vyletěl jeden za druhým a radovali se, že jsou na svobodě. „No počkej, ty vlčí potměšilče, já ti to jednou pořádně oplatím!“ - vyhrožovala liška. „Tuhle zradu ti nikdy nezapomenu!“
Mezi lesem a poli vede dlouhá, teď v zimě sněhem vysoko zasypaná cesta. Běží po ní liška a najednou spatří v dálce sáně tažené koňmi. V saních sedí sedláci, pokuřují z fajfčiček a vesele si vyprávějí. Vezou něco, o čem liščin dobrý čich praví, že je to náramná dobrota. Jsou to čerstvě ulovené ryby. Liška si rychle lehne na cestu a nehýbá se. Vypadá dočista jako mrtvá.
„Krásná liška!“ - zaradovali se sedláci, když dojeli až k ní. Vyskočili ze saní, lišku sebrali, vyhodili ji nahoru k rybám a pokračovali v cestě. „Z té lišky,“ - uvažovali - „bude docela hezký dětský kožíšek a možná, že i na čapku zbude.“
Sedláci sedí vpředu na saních a vůbec nepozorují, co se děje za jejich zády. A to se lišce právě hodí. Vyhazuje ze saní rybu za rybou a když jsou saně prázdné, vyskočí i ona. Liška mazaná! Provedla všechno tak potichoučku, že sedláci nic netuší a klidně jedou dál. Liška se jim na rozloučenou ještě pořádně vysmála. Za malou chvíli zmizely saně s oklamanými sedláky v zákrutu cesty. Liška všechny ryby posbírala a hltavě se pustila do jídla. Ryb byla pěkná hromádka a jak byly dobré! Liška si jen pomlaskávala. Vůně ryb přilákala i vlka. Kde se vzal, tu se vzal, najednou se objevil před liškou. A jakoby se nikdy nic nestalo, pozdravil a hned začal žebrat a prosit, aby mu hodná sestřička - lištička darovala třeba jen jednu malinkou rybičku. „Nic ti nedám!“- odpověděla liška na jeho úpěnlivé prosby, „dalo mi mnoho práce, než jsem těch pár rybek nachytala a teď bych se s tebou měla dělit? Tak chytrý by uměl být každý! Jen hezky jdi a nachytej si ryby sám!“ „Ale, sestřičko lištičko, vždyť já jsem nikdy ryby nechytal. Aspoň mi poraď, prosím tě, jak se to dělá? - škemral vlk. „Milý vlku, to je přece velice jednoduché! Jdi k řece, na jednom místě tam najdeš v ledu vysekanou díru. K té díře se posaď, ponoř do vody ocas a začni ryby přivolávat: Připlujte rybky, rychle a směle, chyťte se ocasu velké i malé!“ Vlk se už nerozmýšlel, spěšně poděkoval lišce za dobrou radu a uháněl k řece.
Brzy našel v zamrzlé řece vysekanou díru, sedl si k ní a ponořil ocas do ledové vody. Pamětliv liščiny rady, začal přivolávat ryby. Protože se však s malými rybami nechtěl zdržovat, trochu si zaříkávadlo pozměnil. Křičel: „Připlujte rybky k ohonu směle, chyťte se, rychle, jen samé velké!“ „Když už tam mrznu, tak ať mám pořádný úlovek.“ - uvažoval vlk. Liška jeho bláhové počínání zpovzdálí pozoruje. Pobíhá po břehu a spokojeně si brouká pod vousy: „Štípej, mrázku, štípej, mraz, přimraz vlkovi ocas!“ Vlk pohybuje v ledové vodě ocasem a cítí, že ho má stále těžší a těžší. „No vidí, vlku,“ - volá liška, „už se ti na ocas začaly chytat ryby!“ Potom ještě chvilku počkala a když se jí zdálo, že ocas vlkovi už dostatečně přimrzl k ledu, znovu zavolala: „Už máš na ocase dost ryb. Teď napni všechny síly a tahej!“ Vlk táhne, táhne, svaly mu málem praskají, nafukuje se, zatíná drápy do ledu, ale z místa se pohnout nemůže. Teď přišla chvíle liščiny odplaty. Za to, co jí provedl s býčkem, vlkovi jaksepatří vyhubovala a ještě si běžela pro pomoc.
Vběhla do vesnice a začala křičet z plných plic: „Haló, lidé! Vlk! Vlk! Pojďte ho bít!!!
A lidé hned vyběhli z chalup. Jeden se sekerou, druhý s vidlemi, třetí s cepem a několik žen si vzalo na vlka pohrabáč. A vyplatili vlka i lišku.
Zatímco vlk sténal pod údery, vběhla liška do jedné chalupy. Chalupa byla prázdná. Hospodyně nechala v korytě těsto připravené na koláče, a přidala se k těm, kteří běželi na vlka. Liška si rychle namazala těstem hlavu a vyběhla ven.
Daleko za vesnicí, v širém poli spatřila liška vlka. Byl tak zbitý, že za sebou sotva nohy tahal. Liška se honem shrbila a začala sténat. „Ty jsi pěkná přítelkyně!“ - vyčítal vlk, „k vůli tobě jsem přišel o ocas!“ „A ty, bratříčku-vlku, ty si myslíš, že já jsem vyvázla lépe? Jen se na mne podívej, jak vypadám! Tak mě bili, až mi hlavu prorazili. Copak nevidíš, jak mi z ní vytéká mozek?! Je mi tak špatně! Ach, bratříčku-vlku, neodnesl bys mě domů?“
Vlk prohnané lišce uvěřil a vzal ji na hřbet. Nese ji, sotva nohama plete, ale lišce je dobře, usmívá se jen tak pro sebe, aby to vlk neslyšel, si šeptá: „Zbitý nebitého nese, zbitý nebitého nese!“ A když došli až před liščin dům, liška seskočila z vlkova hřbetu, vběhla do chalupy a zavolala: Zbitý nebitého nesl!“ Teprve teď vlk všechno pochopil a pustil se za ní.
Liška však rychle zabouchla dveře, otočila klíčkem a přes zavřené okno si znovu vlka dobírala. Oklamaný vlk dlouho obcházel její chalupu a pak s nepořízenou smutně odešel do lesa. Jste zvědavé, milé děti, jak se má liška teď? Inu, dobře. Chytá slípky a žije si jako paní!
y
