Když příští ráno šel do školy, uviděl chlapce, kteří klacky mlátili malého psíka. „Nechte ho!“ volal na ně už zdálky. „Když ho budeš bránit, dojde i na tebe!“ odpověděl mu jeden z chlapců. „Dejte tomu psíkovi pokoj. Koupím si ho od vás. Dám vám za něj groš!“ „To jsi měl říct hned, že ho chceš koupit. Dej groš a vem si ho!“
Toho dne se Janek vrátil domů s psíkem. „Čí je to psík?“ zeptala se ho máma. „Můj. Koupil jsem ho za groš od zlých chlapců, kteří ho bili.“ „Další hladový krk do chalupy, vždyť my sami nazbyt nemáme!“ „Vím, maminko, máte pravdu. Nebojte se, já si toho psíka sám vychovám. Budu mu nosit odpadky jídel, co bohatší lidé vyhazují.“
Za pár dní Janek uviděl, jak zlí chlapci bijí kočičku. Přestali, až když jim slíbil další groš. Večer ho máma za další přírůstek do chalupy nepochválila. „Nebojte se, maminko, ani o kočičku se vy nebudete muset starat. Sám se o ni postarám.“
Po krátké době Janek přistihl zlé chlapce, jak bijí malého hádka. Janek jim slíbil svůj poslední groš, když ho nechají napokoji. Hádě bylo milé, přítulné a jeho oči prosily Janka, aby si ho nechal. „Dobře, nechám si tě,“ odpověděl mu Janek, „ale víš ty, co já za to vyfasuju od mámy?!“ Toho dne se Janek vrátil domů dřív než máma. Sedl si k peci, v níž praskalo dřevo a čekal na mámu. „Had!“ vykřikla máma, když otevřela dveře. „Hoď ho do ohně!“ „Ale to je hodný hádek,“ chlácholil ji Janek. „Podívej se na něj zblízka, jak je moc milý a... a... a krásný... „Já se z tebe, synu můj, zblázním!“ „To je poslední zvíře, co jsem donesl do chalupy. A budu se o něj starat sám, tak jako o psíka a kočičku.
Janek se o svá zvířátka opravdu dobře staral. Hladem u něj netrpěly. „Poslouchej, Janku,“ promluvil jednoho dne had. „Už jsi se o mě dost nestaral. Zesílil jsem tak, že se už mohu vydat domů. Sedni si na můj hřbet...
...zajdeme k mému otci. Můj otec je hadím králem Bude ti nabízet za to, žes mne zachránil, zlato a stříbro. Ale ty si přej jen jeho malý prsten. Je to čarovný prsten. Když ho na prstu třikrát otočíš, zjeví se před tebou dvacet obrů a splní každé tvoje přání.“ Janek hada poslechl. Sedl si na něho a za chvíli už letěli nad horami i dolinami. „A už jsme na místě,“ řekl had, když se slunce začalo sklánět za hory.
To bylo radosti, když starý hadí král uviděl svého jediného syna. „Ani svým vlastním očím nemohu uvěřit, že jsi to ty, synu můj!“ vítal syna hadí král. „Už jsem si myslel, že tě nějaké dravé zvíře sežralo nebo zlí lidé zabili.“ „Můj život visel na teňoučkém vlásku, a tu stojí ten, co mi ho zachránil.“ „Děkuji ti, lidské mládě, za život mého syna. Přej si za něj hodně a všechno dostaneš. Dostaneš zlata a stříbra celé fůry.“ „Já bych raději chtěl, vaše hadí veličenstvo, ten malý prsten.“ „Prsten? Nač by ti byl? Přej si zlato a stříbro!“ „Já budu spokojený i s tím vaším malým prstenem.“ „Nu dobře. Tady ho máš. Je to velmi vzácný prsten. Kdysi patřil jednomu perskému šachovi. Měj se dobře a pozdravuj svou rodinu....“
„Tento prsten vypadá jako spousta jiných,“ pomyslel si Janek, když se přes pole vracel domů. „Vyzkouším ho, jestli je opravdu čarovný.“ Prsten si horko-těžko navlekl na malíček. Otočil ho na něm jednou, podruhé a když ho otočil potřetí, zjevilo se před ním dvacet obrů. Uklonili se mu a ptali se ho: „Co si přeješ, náš pane?“ „Já... já bych si přál... Přeju si, abyste mé matce nanosili plnou komoru mouky, té lepší, slaninu a bryndzu. Počkejte! Neutíkejte všichni! Ty, co máš nejdelší fousy, vezmi mě na ramena a dones mě domů. Jen do dvora. Do chalupy by ses nevešel.“
Obr, co nesl Janka, letěl jako vítr. Ale ani ostatní nebyli pomalejší, vždyť když Janek nakoukl doma do komory, už byla plná mouky. bryndzy a voňavé slaniny. Potom Janek vešel do jizby. Dlouho, předlouho jsem putoval, pomyslel si, když uviděl nemocnou matku v posteli. Přece když odcházel z domu, máma ještě byla zdravá. A já jsem asi zestárl. Jsem nějaký vyšší, než jsem byl. V tom hadím království čas nějak rychleji utíká. „Synu můj,“ zavolala Jankova máma z postele „ale jsi to opravdu ty?“ „Jsem to já, maminko. Ale jak vy? Co se vám stalo?“ „Staroba-choroba a k tomu hlad a smrt se začne ochomýtat okolo chalupy.“ „Vždyť my ji zaženeme! Najíme se bryndzových halušek, zesílíme a kopneme ji do...“
„Bryndzové halušky?! Ale z čeho? Z popela?“ „Z mouky,“ odpověděl Janek. Potom vzal mámu do náruče a odnesl ji do komory. „To je bohatství!“ vykřikla máma překvapeně. „Už mi je trošku líp. Už ani nejsem moc nemocná!“
A za chviličku se už Jankova máma točila okolo sporáku. Vůně bryndzových halušek ovládla celou chalupu. Potom z ní vyletěla ven a nesla se nad město. „Bryndzové halušky!“ zvolal král v paláci. „ihned mi je doneste!“ „Bryndzové halušky jedí jen vesničané a chudobní lidé,“ zavrčela na něj královna energicky. „Ale já jim je závidím!“ Ale Jankovi bylo dobře, i jeho mámě. „Poprvé jsme se dobře najedli,“ pravili společně a vyšli ven nadýchat se čerstvého vzduchu.
Jednoho dne zahlédl Janek princeznu a moc se mu zalíbila.
Od té doby myslel na ni ve dne i v noci. A když to už nemohl vydržet, řekl mámě: „Běžte, prosím vás, mamičko, do zámku a požádejte za mě krále o ruku jeho dcery.“ „A jinak jsi zdravý?“ zeptala se ho máma. „Zdravý, jen mě srdce bolí, když nechcete, aby mi puklo, běžte a vyproste pro mě od krále princeznu.“ Máma se styděla a otálela, ale na ten zámek se přece vydala. Co všechno mámy pro své děti neudělají! „Princeznu?! Mou dceru za ženu tvému synovi?!“ rozchechtal se král, až zámecké zdi pukaly. „A co má ten tvůj syn? Má palác jako já? Když ho do rána bude mít, dám mu svou dceru za ženu.
„Neblázni, synu můj,“ přemlouvala máma Janka, když se vrátila od krále domů. „Princezny nejsou pro obyčejné lidi.“ Potom mu pověděla, co mu vzkazuje král. „Tak pan král chce. abych si do rána postavil takový palác, jak má on. Dobře. Já ho do rána budu mít!“ V noci, když máma spala, otočil Janek čarovným prstenem a když se mu obři zjevili, rozkázal jim: „Postavte mi zámek! Do rána! Naprosto stejný jako má král!“ Obři se před Jankem uklonili a hned se dali do práce.
„No vidíš!“ vyčítala ráno králi královna. „A už tu stojí! Už můžeš chystat svadbu. Tvoje dcera se vdá za obyčejného Jana.“ „I Jan je lepší než nikdo! Když mám tak malé království, že z jedné hranice na druhou můžeš kamenem dohodit. O dceru takového krále, jako jsem já, princi velký zájem nemají.“
A Janek se dočkal toho, o čem toužil.
Potom přišel o to, bez čeho by svůj sen nemohl uskutečnit. Přes den se ho princezna vyptávala, jak mohl postavit za jednu noc takový krásný a velký zámek a Janek jí všechno porozprávěl. V noci přišel o prsten a...
..a k ránu i o zámek. Vždyť jen co se princezna zmocnila prstenu, rozkázala obrům, aby Janka vyhodili oknem a potom, aby zámek zavěsili za vlas na mračno, co se vznáší nad černým mořem.
Obři ji samozřejmě poslechli. Vždy poslouchali toho, kdo měl čarovný prsten.
Jankovi se potom všichni smáli. Litovala ho jen vlastní máma a pes a kočička. Pes a kočička se vydali hledat Jankův prsten. Našli zámek, který předtím patřil Jankovi, dostali se dovnitř ve vědru, kterým kuchaři nabírali z moře vodu.
A princezna přišla tak snadno o prsten, jako ho snadno získala.
Ale ani psík s kočičkou dlouho ten prsten neměli. Když se totiž ráno spouštěli ve vědru do vody, začali se prát, kdo ten prsten Jankovi odnese. Bili se a mňoukali a štěkali a syčeli a vrčeli, až jim nakonec prsten vyletěl z vědra a vypadl do moře. Vrátili se bez něho. Byli velmi smutní, ale když viděli, že je Janek se svou sobě rovnou ženou šťastný, že se usmívá, usmáli se i oni a pozdravili .„Ahoj! Už jsme tu!“ „Vy tuláci!“ přivítal je Janek. „Ale kde jste byli tak dlouho?“ „Hledali jsme tvůj prsten, Janku.“ odpověděl psík. „Našli jsme ho a...“ dodala nesměle kočička. „A potom jsme ho ztratili,“ šeptem společně dokončili zprávu. „Prsten?“ mávl rukou Janek. „Nač by mi byl? Mám silné ruce a chuť do práce!“ „Tak my půjdeme,“ promluvil po chvilce smutně psík. Uši mu přitom visely jako zvadlé lopuchy. „Vy? Kam?“ usmála se Jankova žena a oba pohladila. „V našem domečku je dost místa i pro naše přátele.“
y
