Jen Dunčo se ovládl. Přislíbil svým přátelům, že bude hlídat létající talíř, a hlídá ho, přemáhajíc spánek, který mu silou přivírá oči, psími písničkami. A Dunčo těch písniček znal opravdu hodně.
Okolo půlnoci náhle přerušil Dunčo zpěv. Ne, spánek mu nezavřel tlamičku, Dunčo přestal zpívat proto, že ucítil nepřátelský pach. Ucítil kocoura. A hned ho i spatřil. Kocour stál na plotě parku, v němž létající talíř přistál, a chtěl skočit dolů. - Haf! Haf! - vyzval kocoura Dunčo. - Nepřibližuj se, nebo ti vytetuju kožich k nepoznání! - Mňaou! proč jsi na mě takový zlý? Vždyť jsem ti nic neudělal! - bránil se kocour. - Zatím jsi neudělal, ale určitě se na to chystáš. Já kocoury dobře znám! Ti psům ještě nikdy nic dobrého neudělali. Ti do všeho nos strkají a všechno pokazí. A víš, jakou bys udělal škodu, kdybys pokazil létající talíř, který hlídám?! - Já jsem jiný kocour než ostatní. Jsem pro domluvu se všemi psy. Vážím si všech psů, zejména těch hlídacích. A ta kulatá věc je opravdu létající talíř? - Opravdu je! A už jsem na něm přeletěl pár milionů kilometrů. - Milionů? A kde až jsi byl? - Mezi támhletěmi hvězdami. - Nelži! - Měl ses na mě a mé kamarády dívat, když nás ukazovali v televizi. Létající talíř je dobrý stroj. - Tak mi ho ukaž...!
Kocour se při rozhovoru přiblížil k létajícímu talíři. Skok a už byl na něm: - Ale, proč jste ten talíř zavřeli? - Aby do něj nemohl vklouznout podezřelý živel! - Ale já nejsem živel. Já jsem slušně vychovaný kocour. Ale pilotovat létající talíř neumíš? - Umím! - Ty se jen vytahuješ! Vždyť kdo to kdy slyšel, aby pes pilotoval létající talíř! Ty se jen vytahuješ. Dokaž, že to umíš!
Kocour byl strašně dotěrný. Ach, litoval v duchu Dunčo, proč jsem se s tebou jen dal do řeči! Měl jsem tě odehnat a měl bych pokoj. Teď ti musím dokázat, že to, co jsem ti řekl, je pravda. I když to pravda není. - No vidíš, přistihl jsem tě!, - dál rýpal kocour. - Nepřistihl! Dokážu létající talíř řídit. - Dokaž to! - Dokážu, ale nejdřív se mi představ. - Občanku mám na krku. Jmenuji se Domino. - A já Dunčo, ale ne obyčejný Dunčo. Inženýr-astronaut! Dunčo otevřel poklop létajícího talíře a potom skočí rovnou na sedadlo, na kterém seděl Tykvi Čka při pilotování ze Země na Ruletu a zpět. - No pojď! - zavolal na kocoura Dominika. - A sedni si třeba tam... Hned jak si kocour sedl, Dunčo spustí příklop létajícího talíře a potom stlačí páky a knoflíky, které při startu stláčel Tykvi Čka, a létající talíř se lehoučko odpoutá od Země a vznese se do výšky. Dobrý začátek je voda na Dunčův mlýn. Pýchou zrovna roste. - No vidíš! - vytahuje se před kocourem Dominikem.
- To je úžasné! - kroutí nechápavě hlavou kocour Dominik. - Já jsem si myslel, že ty jen lžeš a ty se v tom opravdu vyznáš! Inženýr–kastról sprav... - Domino, Domino! - dusí se smíchem Dunčo. - Ne kastról sprav, ale astronaut! Podívej se, jak se naše Země neustále zmenšuje. - Hííí! To okrouhlé těleso je naše Zem? To je neuvěřitelné! Taková maličká! Jaké jen musí být na tak malé Zemi malilinké myši!
- A teď, - chvástá se Dunčo, - zamíříme na Měsíc. - A jsou na něm i myši? - Nevím... Možná... Dunčo mačká různé knoflíky a páky, ale létající talíř ho neposlouchá. Poskakuje, kroutí se, padá, potom stoupá, ale k Měsíci se nepřibližuje. Spíš naopak, vzdaluje se od něho. Dunčo se strachem potí a potichoučku fňuká, ale kocourovi Dominikovi se ty všelijaké kotrmelce líbí. - Ty jsi úžasný, Dunčo! - chválí psíka. - Toto je lepší než kolotoč! - Nesměj se, ty myšožroute! - ztrácí nervy Dunčo. - Vždyť vidíš, že se stroj splašil. Neposlouchá mě! Zabloudíme ve vesmíru! - Já jsem se jednou ztratil v kupce sena a našel jsem se. - Ty jsi ale nevzdělanec. Kupku sena s vesmírem srovnáváš!
- Ach, jak mi bylo dobře na řetězu! - naříkal nahlas Dunčo. - Aspoň jsem se nemohl ztratit. - Neplač, Dunčo! - utěšoval ho kocour Dominik. - Vždyť už se blížíme k Měsíci. - Blížíme se, ale nedostaneme se na něj. Mineme ho o dobrých sto tisíc kilometrů... - O tolik? A mně se zdá, že jen o pár metrů! - Domino, Domino, nevzdělané kocouřisko! To tys mě do toho všeho dostal! Provokoval jsi mě. - Ale ty ses, Dunčo, vychvaloval, že se v astronautice vyznáš! - Každý se rád chválí! V Bryndzových Haluškovcích je už ráno. Už je celé městečko na nohou. A všichni shánějí létající talíř a všichni nadávají na Dunča.
A v těch Bryndzových Haluškovcích to bylo skutečně tak. - Ztratil se létající talíř! - neslo se tam od úst k ústům. - I hlídač létajícího talíře se ztratil! Místní detektivové měli práce nad hlavu.
- Tady jsou stopy kocoura! - ohromil všechny detektivy nejslavnější místní detektiv Šaňo Chochmes. - Ten kocour mohl ukrást létající talíř a prodat ho do San Margarína. Anebo měl nějaký vroubek a proto na něm uletěl i se psem, který létající talíř hlídal... Pravděpodobnější je ta druhá možnost... - To je možné, ale i nebezpečné! Vždyť Dunčo neumí řídit létající talíř! - Připustil podezření slavného detektiva Tykvi Čka, kterého ztráta létajícího talíře nejvíc zarmoutila. - Musíme se vydat za nimi! - navrhl Macko. Byl to dobrý návrh. Macko si za něj vysloužil honorář za vystupování v třetí části našeho seriálu. - Dobře jsi to vymyslel, Macko! - pochválil medvídka Tykvi Čka. - Ještě bys nám mohl poradit, jak se za nimi dostaneme. - Na stroji, který na létání používaly na naší planetě staré ženy už pradávno. Na koštěti. - To by muselo být koště z březových prutů a takové metly se už u vás snad nevyrábějí, - uvažoval nahlas Tykvi Čka. - Tak na vysavači, - zablesklo se v Mackově hlavě. - Výborný nápad! Ale na to třeba specialistku, moderní čarodějnici!
- Na štěstí máme takovou! Dostala zlato za létání na vysavači! - informuje Tykvi Čku slavný detektiv. - A je i dobře technicky vybavená. Má patnáct vysavačů a sedm kocourů. Kocoury strká do vysavačů, když se náhodou motory pokazí. Její kocouři dovedou lépe vrčet než kdejaký motor. Vŕŕŕ! Vŕŕŕ! - A kde ta moderní čarodějnice bydlí? - Na Fialkové ulici patnáct. Já vás tam odvezu.
Na Fialkovou ulici letí auto jako blesk. Škoda každé minuty.
Dům číslo patnáct najdou bez obtíží. A nápis na dveřích moderní čarodějnice: Madam Silvia Slivková, promovaná čarodějnice, věštkyně a metloletkyně, koštěpilotka. Zazvoní a k jejich velkému překvapení namísto cinkání se ozve hřmění. Strašné, až mráz při něm běhá po zádech.
- Neztratil se vám kocour? - zeptal se čarodějnice Fero. - Neztratil! Mně se nic nemůže ztratit. Skrz svou čarovnou kouli vidím, co chci a kam chci. Vzdálenost nerozhoduje. Mohu ji nasměrovat i na vesmír. Můj kocour Dominik byl totiž strašně zvědavý, jestli jsou na Měsíci myši a jakou mají chuť. V našem městě přistál létající talíř. Jeho hlídač byl nespolehlivý. Už by měli být na Měsíci... Ne, nejsou na něm. Řítí se dál. Blíží se k souhvězdí Velkého psa. Ach, to není dobré! Velký pes a malý Dominik! Musíme zakročit! Mám čtyři pojízdné vysavače. - Já... já tam nemusím letět..., - koktá slavný detektiv Šaňo Chochmes víc ze strachu, než ze skromnosti. - Leťte! Dávám vám své policejní požehnání.
Občané města Brynzové Haluškovice prožívají další velkou událost. Odstartování čtyř vysavačů do vesmíru.
Dunčovi se mezitím od velkého napětí propálila polovina nervů. Vesmír nemá ani začátek, ani konec a létající talíř letí a letí. - Ajajaj! - naříká už i kocour Dominik, odborný čarodějnický asistent, - to nevypadá dobře!
Proti nim letí kometa, veliká a žhavá. Určitě se s ní srazí!
Ale nesrazili se. To proto, že Dunča začaly nervy poslouchat. Dovolily mu, aby si narychlo prostudoval „Abecedu astronautů“, kterou našel na řídícím pultu. Kometa se blíží a Dunčo studuje. Kometa je už docela blízko, Dunčo ješte stále studuje a kocour Dominik ustrašeně vykvikuje. Když Dunčo dočítá poslední stranu příručky, usměje se a hned nato začne přebírat na řídících knoflících létajícího talíře jako slavný slovenský zpěvák Dřívko na kytaře. A létající talíř ho začne poslouchat jako zkrocený mustang. Létající talíř mine o vlásek kometu. - No vidíš! - vytahuje se zase Dunčo, - že to není až tak zlé! - Ne! - usměje se kocour Dominik. - Už ses to naučil! Teď bys mohl doopravdy zamířit na Měsíc.
- Chceš jenom to? Musím však vyhlédnout dalekohledem místo k přistání.
Ale dřív, než přistáli, zahlédli divnou leteckou formaci. Letěly v ní neobyčejné létací stroje, vysavače.
Přistáli měkce jako do peřin. Na Měsíci je už čekali ti, co přiletěli na neobyčejných létacích strojích. - Kamaráde Tykvi Čko, - vykoktal s pocitem viny Dunčo, - nehněvej se na mne, že jsem použil tvůj létající talíř. - Nebyl to hněv, spíš strach, co nás sem přivedlo. Báli jsme se o tebe. Ale jak jsme zjistili, naše obavy byly zbytečné. Jezdíš jako zkušený astronaut. - Ale už bych se nikdy nevydal na vesmírnou černou jízdu.
- A já jsem se bála o tebe, Domino, můj zlatý kocourku! - hladila svého miláčka Silvia Slivková. - Vždyť ses mi mohl v tom nekonečném vesmíru ztratit!
Nastal čas návratu na Zemi. Vysavače se dlouhým letem pokazily a v létajícím talíři nebylo pro všechny místo. - Se mnou počítat nemusíte, já bych tu rád zůstal. I tak jsem se chtěl podívat po Měsíci kvůli myším. Jestli tu nějaké jsou a když jsou, jakou mají chuť.- promluvil vážně o svém rozhodnutí kocour Domino. - A já tu zůstanu s ním, usmála se a ukázala přitom všechny plechové zuby Silvia Slivková. My se můžeme vrátit na Zem i na nějakém meteoru. O nás strach nemějte.
Na Zem se opět vrátila čtveřice dobrých kamarádů. Televize ani v tomto případě nezahálela. V záznamu se viděli i ti, o nichž se zde hovořilo. - Toto že jsem já? - divil se Macko. - Na obrazovce vypadám docela slušně. A já jsem si stále myslel, že jsem už docela starý, opelichaný medvídek. - Ale já jsem hezčí! - vytahoval se Dunčo. - A mimo to hrál jsem v tomto dílu nejhlavnější úlohu. Hlavní roli!
- Která jen zázrakem skončila šťastně! - pohrozil Dunčovi Tykvi Čka. - A já snad nejsem pěkný? - Jsi, kamaráde Tykvi Čko, - pochválil dobrého přítele ze vzdálené planeta Rulety Fero. - Máš své osobní kouzlo. Nikdo se ti tu na Zemi nemůže vyrovnat.
y
