„Cožpak já, já ani těch hraček moc nepotřebuji,“ řekla kočička.
Ale znám děti, které mají hraček, že ani nevědí co s nimi a nechávají je po všech koutech válet.“
„Ba“, bručel pejsek, „a to není od těch dětí hezké, vždyť to je škoda.“
„To jsou nepořádné děti,“ řekla kočička. „Co já ti už viděla zkažených hraček!“
„To kdyby pejskové a kočičky měli hračky, jistě by s nimi zacházeli lépe než takové nepořádné děti.“
„To jistě,“ řekl pejsek, „a špatně by se svými hračkami zacházeli jen nepořádní pejskové a nepořádné kočičky.“
A tak si pejsek s kočičkou povídali o nepořádných dětech, až z toho usnuli a spali až do rána.
Když se probudili, svítilo už krásně sluníčko a ani trochu už nepršelo.
„Je pěkně,“ řekli pejsek s kočičkou, „to půjdem ven.“ A jak tak chodili venku, slyšeli, jak něco tence pláče.
„Co to pláče tak tenounce, není to nějaký ptáček?“ řekl pejsek.
To snad pláče nějaký brouček, že se mu něco stalo,“ povídala kočička.
I hledali a hledali a koukali se dokola, odkud to tak tence pláče. A teď viděli, co to plakalo tak tence a jemně.
Docela v koutě ve vysoké trávě ležela pod kopřivami malá panenka. Nějaké dítě tam tu malou panenku ztratilo nebo pohodilo.
„Chudáčku, nám je tě moc líto,“ řekl pejsek panence. „Ta holčička, to nebyla tvoje hodná maminka, když tě tu tak mohla pohodit a nechat.“
„To se takovým malým děťátkům, takovým panenkám, jako jsi ty, nemá dělat, protože jsou malinké a nemohou si pomoci.“
A kočička řekla: „Víš co, nám je tě tak líto a my tě vezmeme k nám, když ta tvoje holčička tě nechtěla.“
Pejsek a kočička vzali pohozenou panenku a opatrně ji nesli s sebou domů.
Kočička svlékla panenku z mokrých šatečků, vyprala je a dala je na sluníčko usušit.
Pejsek uložil panenku do postýlky, aby se zahřála a usnula.
Pejsek s kočičkou chodili po špičkách kolem, aby panenku neprobudili, a těšili se z toho, že teď mají svoje děťátko.
„A kde my pro tu panenku vezmeme nějaké hračky, když žádné nemáme?“ řekl pejsek, „s hračkami to bude u nás těžká věc.“
„To bude,“ řekla kočička, „musíme o tom přemýšlet.“ Tak oba přemýšleli, jak by přišli k nějakým hračkám pro tu panenku.
Pejsek přemýšlel a přemýšlel, až to vymyslel. „Už to mám, už jsem na to přišel,“ šeptal pejsek kočičce.
„Přece zrovna včera jsme o tom mluvili, co děti mívají hraček a co jich poházejí a poztrácejí. - Tak budu hledat, jestli ještě nenajdu někde nějakou hračku, kterou děti také ztratily nebo pohodily, a tu dáme naší panence.“
Pejsek šel, koukal, do všech koutů vlezl, všecko prošťáral.
A to si děti, ani nedovedete představit, co on tam všecko našel!
Donesl to všechno domů a kočička byla překvapena, co toho je. „Bože, co ty děti toho tak rozházejí a poztrácejí!“
Pak šla kočička, hledala, všechny kouty prolezla a prosmejčila.
A jéjej, děti, co ona toho ještě našla! Co vy těch hraček pohodíte, zapomenete a poztrácíte!
Kočička vám toho našla pohozeného a poztráceného, že to ani pobrat nemohla!
Donesla to všechno domů a bylo toho tolik, že si z toho mohla s pejskem udělat krám na prodávání hraček.
Panenka se probudila a měla velikou radost, když kolem sebe viděla tolik hraček.
Pejsek a kočička ji měli moc rádi, moc se jí u nich líbilo a ona měla zas moc ráda je.
Hrála si a hrála, hrála si se všemi těmi hračkami a bylo jich tolik, že si ani se všemi dost vyhrát nemohla.
A na všecky ty hračky, které jí pejsek s kočičkou dali, dávala pěkně pozor a žádnou z nich neztratila ani nepohodila.
A tak to tedy bylo, že ubohá pohozená panenka měla ze všech dětí a panenek na světě nejvíc hraček.
Konec.