y
Zlatovláska
Žil jednou velice chudobný kovář. Měl mnoho dětí, které se jen málokdy dobře najedly.
„Ach,“ vzdychl si jednoho dne kovář, „už se nemohu dívat na bídu své rodiny!“ Sebral pár krejcarů, které ještě měl v chalupě, a šel si za ně koupit provaz.
S provazem zamířil do lesa, v němž si vyhlédl mohutný strom. Chtěl se na něm oběsit. Když se pokoušel provaz připevnit na větev, chytil ho někdo za ramena. Byla to jakási černá panička, která se tam náhle zjevila. „Nevěšej se, kováři,“ řekla černá panička, „dám ti bohatství, kolik chceš. Slib mi jen za ně to, o čem doma nevíš.“ „Co by to mohlo být v mém bídném domě, o čem nevím,“ dumal kovář, „určitě to bude nějaká tretka.“
A za plnou kapsu zlatých peněz slíbil černé paničce to, o čem doma nevěděl... „Přijdu si pro to za sedm roků,“ pravila černá panička a už jí nebylo.
Bylo to radosti v kovářově chalupě, když kovář vysypal na stůl hromadu zlatých peněz. Jeho hladové děti se mohly konečně dosyta najíst.
A když se žena zeptala kováře, odkud má tolik peněz, jen mávl rukou: „Přislíbil jsem za ně jakési černé paničce to, o čem doma nevím.“ „Ach, běda, přeběda,“ zaplakala kovářka, „vždyť ty jsi zaprodal dítě, které se nám má narodit.“
Zanedlouho se jim narodilo krásné děvčátko. Mělo zlaté vlasy a zlatou hvězdu na čele, a proto mu dali jméno Zlatovláska. Děvčátko rostlo a bylo ze dne na den krásnější.
Přesně za sedm let zastavil před kovářovým domem kočár. Vystoupila z něho černá panička. Přišla si pro Zlatovlásku. Rodiče dali své nejmladší a nejkrásnější dítě černé paničce se slzami v očích. Černá panička nasedla se Zlatovláskou do kočáru, který se hned rozjel. Brzy se kočár ztratil v dálce.
Kočár uháněl přes hory a doliny a zastavil u velkého zámku.
Černá panička zavedla Zlatovlásku do zámku a ukázala jí devadesátdevět pokojů. Ten poslední...
...stý pokoj jí neukázala. Naopak, upozornila Zlatovlásku, že do něj nesmí vstoupit. „Budeš uklízet pokoje, které jsem ti ukázala, „ řekla černá panička Zlatovlásce, „za sedm roků se na tebe přijdu podívat.“ Jen co to dopověděla, už jí nebylo.
Dny, měsíce i roky utíkaly a Zlatovláska neustále dělala to, co jí černá panička přikázala. Všech devadesát devět pokojů udržovala ve vzorném pořádku.
Když uplynulo sedm roků, přišla se černá panička podívat do zámku. Pochválila Zlatovlásku, že se dobře stará o pořádek a čistotu. Nakonec se jí zeptala, zda se nepodívala do stého pokoje. Když jí Zlatovláska odpověděla, že ne, černá panička se ztratila.
Zlatovláska opět zůstala v zámku sama se svou prací. Jednoho dne, bylo to krátce před uplynutím dalších sedmi roků, procházela kolem stého pokoje. Upoutala ji podivná, smutná hudba, která z toho pokoje vycházela. Zlatovláska se zastavila, zaposlouchala se a ani nevěděla jak, sáhla po klice a otevřela dveře stého pokoje. Viděla tam dvanáct zakletých, kteří seděli u stolu. Za dveřmi stál další zakletý, která Zlatovlásce řekl: „Neprozraď nikomu, co jsi tu viděla. Kdyby jsi jen slůvkem špitla, zůstaneš na věky nešťastná a my zůstaneme zakleti.“
Zlatovláska rychle přivřela dveře stého pokoje a spěchala pryč. Daleko však neušla, neboť do cesty se jí postavila černá panička, která se tam náhle zjevila. „Co jsi to jen provedla, Zlatovlásko?!“ vyčítala jí černá panička a hned se jí vyptávala, co v tom stém pokoji viděla. Ale od Zlatovlásky se nic nedověděla.
„Když mi to nepovíš,“ vyhrožovala jí černá panička, „hodím tě do hluboké studny.“ Ale Zlatovláska zase neodpověděla a černá panička jí do té studny opravdu hodila.
Když se Zlatovláska po pádu do hluboké studny vzpamatovala, viděla, že je na krásné louce. Ale i tu se jí zjevila černá panička a neustále jí dávala tu samou otázku. Když se černá panička nemohla od Zlatovlásky nic dovědět, zaklela ji tak, že s nikým kromě ní nemohla hovořit.
Jednoho dne jel přes tuto louku mladý král, který lovil v okolních lesích. Uviděl spící Zlatovlásku a velice se mu zalíbila. Když se Zlatovláska vzbudila, mladý král se jí zeptal, kdo je a odkud je. Ale Zlatovláska mu nemohla odpovědět.
Potom se mladý král Zlatovlásky zeptal, zda by s ním šla na zámek. Zlatovláska přikývla.
Na zámku oblekli Zlatovlásku do pěkných šatů, v nichž její krása ještě více vynikla. Za krátký čas si ji vzal mladý král za ženu.
Po roce se Zlatovlásce a mladému králi narodil chlapeček. Měl zlaté vlasy a zlatou hvězdu na čele. Král i královna měli z něho velkou radost,
která však dlouho netrvala. O změnu radosti na smutek se postarala černá panička, která ani na zámku nenechala Zlatovlásku na pokoji. Navštívila ji v noci a vyhrožovala Zlatovlásce, že zaškrtí jejího synáčka, když jí neodpoví na otázku, co viděla ve stém pokoji. Zlatovláska jí zase neodpověděla a černá panička svou hrozbu splnila.
Když druhý den uviděl mladý krák mrtvého synáčka, velmi se rozlítostnil. Neposlouchal však ty, kteří říkali, že chlapečka zaškrtila Zlatovláska a že si za to zasluhuje trest smrti. Za rok se narodilo Zlatovlásce děvčátko, které taktéž dlouho nežilo. Zaškrtila ho černá panička a Zlatovláska, na kterou opět padlo podezření, na svou obhajobu nemohla říci ani slovíčko.
Tentokrát mladý král své poradce poslechl a odsoudil Zlatovlásku k trestu smrti upálením. Ale ani na hranici, ke které se přihnala černá panička v kočáře, neprozradila Zlatovláska, co viděla ve stém pokoji.
Nato černá panička, které tvář najednou zbělela, se usmála na Zlatovlásku a řekla: „Dobře jsi udělala, Zlatovlásko, že jsi neprozradila, co jsi ve sté jizbě viděla. Zachránila jsi tím sebe, svoje děti, ty zakleté ve stém pokoji i mě.“ Rozkázala uhasit oheň a Zlatovlásce rozvázat pouta, kterými byla přivázána k hranici. „Zlatovláska je nevinná,“ řekla černá panička králi a na důkaz svého tvrzení mu vrátila obě děti. Nato černá panička nasedla do svého kočáru, který se hned rozletěl jako vítr. Zlatovláska potom králi všechno porozprávěla. A když se mladý král dověděl pravdu, nemohl udělat nic jiného, než Zlatovlásku poprosit, aby mu odpustila.
