y
O poslušných kůzlátkách
Byla jedna koza a ta měla tři kůzlátka.
Jednou odpoledne jim řekla: „Kůzlátka, já dnes půjdu na trh do města, kdyby někdo tloukl na branku, neotvírejte žádnému, aby na vás nepřišel třeba vlk a nesežral vás.“ Kůzlátka slíbila: „Však my neotevřeme žádnému!“
a ta stará koza šla.
Za chvíli kdosi bouchá na branku buch, buch a praví tlustým hlasem: „Kůzlátka, otevřete!“ Kůzlátka se všecka polekala a řekla: „Ó jé, to není naše maminka, naše maminka má tenčí hlásek, jako panímámin vlásek. Neotevřeme!“
A on to byl vlk.
Tak ten milý vlk se sebral a šel ke kováři a řekl: „Kováři, upiluj mi kousek jazyka!“
Kovář mu položil hlavu na špalek a jak piluje, tak piluje.
Když mu kousek upiloval, tak ten vlk šel zase k té brance, zabouchá a praví už tenčím hlasem: „Kůzlátka, otevřete!“
Ale kůzlátka řekla: „To není ještě naše maminka, naše maminka má tenčí hlásek, jako panímámin vlásek.“
Tak ten vlk se dopálil, šel zase k tomu kovářovi a povídal mu: „Upiluj mi ještě víc toho jazyka!“
Milý kovář vezme kleště, vytáhne mu jazyk a jak piluje, tak piluje, až ho měl jenom kousek.
Pak zase šel vlk za těmi kůzlátky, zabouchal na dvířka a volá již tenkým hláskem: „Kůzlátka, otevřete!“ A kůzlátka řekla: „No, to by byl naší maminky hlásek. Ale ukaž nám i tlapku!“
Tak ten vlk vstrčil do okýnka svou tlapu. Když ji uviděla kůzlátka, spustila smích a řekla: „Ich, to by tak bylo! Vždyť přece naše maminka má pěknou tlapku, a ne takovou škaredou s drápky. To je jistě vlk. „A nepustila ho.
Tak ten vlk s velkou zlostí utekl.
A když už byl tentam, tu jde stará koza s uzlíkem z trhu.
Jak zaklepala a zavolala: „Kůzlátka, otevřete!“,
hned ji kůzlátka poznala, otevřela branku, šla jí naproti
a řekla: „Vítáme vás, maminko, však jsme již rády, že jste přišla: byl tady vlk!“ a všecko jí pověděla. Stará koza kůzlátka pochválila, že byla tak opatrná, rozvázala uzlík a podělila je všelijakými věcmi: rohlíky, cukrovím, ořechy, takže měla velkou radost.
A když to všecko kůzlátka již snědla, byla tam papírová zem a propadli jsme se až sem.
