y
Otesánek
Vyšel děda na pařezy, pařízek mu v cestě leží. Otesal jej zakrátko, byl jak malé děťátko.
„Potěší se žena má, synka chtěla. Tu ho má!“
Kolíbala žena synka, ráda byla, že jí spinká. Ale klučík Otesánek, ó jé! ten měl spánek!
Probudil se, křičel hned: „Mámo, táto – já bych jed!“
Ulekli se dědek s babkou, navařili kaši sladkou. Másla dali na lžičku, bylo jí půl rendlíčku.
Rendlík snědl, křičel hned: „Mámo, táto – já bych jed!“
Běží chudák starý děda půjčit chleba od souseda. Babka zase ucháč mléka. Otesánek už je čeká.
Vypil mléko, snědl chléb. „Mámo, táto – já bych jed!“
Shání dědek po stavení, už v něm ani kůrka není. A syn, tlustý jako bečka, jed by pořád dokolečka.
Vyhlíží si, koho teď? Snědl mámu – tátu sněď.
Vyvalí se ze dveří dřeva za tři pařezy. A to dřevo ztěžka kráčí, uleť z cesty kokrháči!
Levá, pravá. A kam teď? Za plotem je celý svět.
Potkal děvče, jménem Máři. Vezlo jetel na trakaři. Vonělo to čerstvé kvítí. „Dej sem kvítí! Chci ho míti!“
„Hlad mám, že ho všechno sním.“ Snědl trakař – děvče s ním.
Na stráni byl jalovec. Pás´ tam Janek sto ovec. Otesánek, jak je zhléd´, hned ty ovce všechny sněď.
Navrch přidal do bříška Janka i psa Voříška.
Veze sedlák seno z luk. Proti němu kluk jak buk. „Stůj, sedláče, mí jsou koně i to seno, co máš pro ně!“
Jako do vrat koně běží, i sám sedlák bez otěží.
Trubka vřeští, šavle hvízdá. Husarů se žene jízda. Ejhle, krčmu uviděli. Žízeň měli, do vrat vjeli.
Zavřela se vrata – ham! Bylo vojsko? Je to tam!
A tu babka kope v poli, ruce bolí, záda bolí. „Sním tě, bábo!“ „Sníš? Tak sněz!“ volá bába na pařez.
Podrazila obru nohu. Rozštípl se, přeubohý.
Kdopak se to dere ven, na slunce a krásný den? První – s ohněm ve tváři – vyskočili husaři.
Za husary koně běží i ten sedlák bez otěží.
Za sedlákem z kopce žene Janek ovce.
Za ovcemi děvče Máří veze jetel na trakaři.
Vyskočil i starý děda. Hnedky tu svou bábu hledá.
Kde je dědek, tam i bába, protože má dědu ráda.
Pecen chleba, hrnec mléka. A na co se ještě čeká?
Čeká se jen na lžičku, co mastila kašičku.
Konec
