y
Špalíček
Byli jeden dědeček a jedna babička a neměli žádných dětí. „Jdi, dědečku, do lesa,“ řekla babička, „vysekej tam špalíček a udělej kolébku. Já budu ten špalíček kolíbat, zdali nebude z něho děťátko.“ Dědeček tak udělal a babička kolíbala a při tom zpívala: „Hajej, dadej, špalíčku, uvařím ti kašičku, dobrou, ječnou, rosnou, ovesnou i prosnou.“
Babička se podívala a hle, špalíček už měl nohy; i zaradovala se a začala znovu zpívat, a zpívala dotud, až se z toho špalíčku udělalo děťátko. Byl to čiperný chlapeček a protože byl ze špalíčku, říkali mu také Špalíček.
Synáček rostl a začal už rybičky lovit a pomáhat otci. Matka mu vždycky přinášela oběd anebo večeři a jakmile Špalíček uslyšel matčin hlas, přijel k břehu, vzal jídlo, dal matce ryby a pak zase jel.
Nadlouze, nakrátce se stalo, že nějaká sousedka začala babičce Ivánka závidět. Šla k řece a začala taky tak volat, jako Špalíčkova matka ho volala. Ale hlas její byl hrubý a jeho matky hlásek tenounký. Sousedka se rozzlobila, šla ke kováři a dala si takový hlásek ukovat, jako měla jeho matka. Potom šla zase k řece a začala Špalíčka volat.
Špalíček myslil, že ho volá matička, připlul k břehu, sousedka ho popadla a odnesla domů. Pak Špalíčka zavřela do sklepa a odešla.
Ale Špalíček se vyšplhal na okno a vylezl ze sklepa. Okno však trochu zaskřípalo a sousedka to uslyšela. Běžela se podívat do sklepa, co to vrzlo, a našla sklep prázdný. Špalíček utíkal k lesu, co mu nohy stačily, tu se ohlédne a ona za ním.
Najednou uviděl Špalíček vysoký strom a rychle se na něj vyšplhal. Tam za ním sousedka nevylezla. Ale jel okolo kovář a vezl plný vůz sekyr. Ona ty sekyry koupila a sekala a sekala. Všechny sekyry se lámaly, protože strom byl silný, ale začal se už v kořenech viklat. Špalíček se ohlíží a hle, tu letí hejno husí, i začal je prosit: „Husičky, husičky, labutě! Vemte mě na své perutě, doneste mě k otci, k matce, dostanete jíst a pít, budete se dobře mít.“
Poslední letěl velký houser, ten Špalíčka vzal a odtud odnesl. Vtom se strom skácel, div že zlou sousedku nezabil, ale Špalíček už byl v bezpečí. Houser ho donesl na střechu, kde bydleli jeho rodiče, a Špalíček poslouchal komínem, co ve stavení dělají.
Špalíčkovi rodiče plakali pro něj a on zavolal: „Neplačte, tatíčku a mamičko, já jsem tu!“ Když uslyšeli jeho hlas, vyběhli na dvůr, vzali jej dolů se střechy a byli rádi, že zase našli svého synáčka. Špalíček pak jim všechno pověděl, co a jak bylo. A tomu houserovi dávali potom pěkně jíst a pít a byli šťastně a vesele živi.
Špalíček chodil také s tím houserem na pastvu k potoku. Tam u potoka rostly vrby; a na jedné vrbě byl veliký zvonec a pohádky je konec.
