y
O dvanácti měsíčkách
Byla jedna matka a ta měla dceru Holenu. Matka ji velice milovala, všechno jí dovolovala, Holena nic nedělala a jenom se strojila.
Ta matka měla u sebe ještě sirotka, hodnou Marušku. Protože byla Maruška milejší povahy a hezčí, než její vlastní dcera, počala ji matka nenávidět, ukládala jí všechnu práci ve stavení, bila ji a hubovala ustavičně.
Maruška sama vařila, prala, šila, předla a kravičku poklízela, ale protože to ráda dělala, zpívala si při práci a jen ji mrzelo, že ji nikdo za vykonaný úkol nepochválil.
Holena s matkou si jen vymýšlely dobrá jídla, která jim Maruška musela vařit, ale kterých nikdy neochutnala, protože sama musela jíst suché kůrky nebo brambory.
Jednou v zimě usmyslila si Holena, že má chuť na jahody a že jí je Maruška musí donést. Tak dlouho se jich domáhala, že si s ní matka nevěděla rady a aby jí udělala po vůli, dala Marušce košíček a poručila, aby šla do lesa na jahody.
Marně plakala Maruška, že v zimě jahody nerostou, marně prosila, aby ji nikam neposílaly. Holenina matka ji chytla a vystrčila ze dveří do kruté zimy a pevně dveře zamkla.
Nevědouc si jiné pomoci, šla Maruška do hor, aby vykonala rozkaz zlé Holeny. Sněhu leželo všude po kolena vysoko a ona bloudila lesem cestou necestou, když tu v dáli spatřila světlo.
Maruška šla za světlem až na vrcholek hory a přišla k vatře, velikému to ohni, okolo něhož sedělo dvanáct mužů. Tři bělovlasí, tři jsou mladší, tři ještě mladší, a tři nejmladší jsou nejkrásnější. Těch dvanáct mužů bylo dvanáct měsíců.
Nejvýše seděl Leden, měl vlasy a vousy bílé jako sníh a v ruce držel kyj. Maruška si dodala odvahy a poprosila: „Dobří lidé, dovolte mi, abych se ohřála při vašem ohni“ Velký Leden pokývl hlavou a otázal se dívenky: „Proč jsi přišla do hor a co zde hledáš?“
Maruška Lednovi pověděla, že ji zlá Holena poslala pro jahody a dřív že ji nepustí domů, dokud je nedonese. Tu vstal Leden, dal kyj měsíci, který seděl naproti a řekl: „Bratře Červne, převezmi na chvíli vládu a sedni si na mé místo!“
Měsíc Červen sedl na vysoký kámen, rozmáchl se kyjem, až vysoko plameny zaplápolaly a v jejich žáru roztál sníh, stromy se zazelenaly, vyrostla tráva a v ní rozkvétaly jahody a hned zrály. Když Maruška natrhala plný košíček, pěkně měsíčkům poděkovala a pospíchala domů.
Podivila se Holena i matka, že Maruška přináší jahody a hned jí dveře otevřely. Holena vzala jahody, ani Marušce nepoděkovala, ani jí nedala ochutnat.
Když Holena s matkou všechny jahody snědly, namlsaly se tak, že chtěly ještě. „Kdeže jsi je nasbírala?\" ptala se zarputile Holena. Když jí Maruška všechno pověděla, nenasytná Holena řekla : „Ty jsi hloupá, tolik krásných jahod! Kdybych tam byla já, byla bych natrhala plnou zástěru.\"
„Dej mi, mami, kožíšek, dojdu si pro jahody sama, kdyby šla Maruška, všechny by je snědla,“ pravila Holena. Když jí to matka nijak nemohla vymluvit, oblékla si taky kožíšek, protože se o Holenu bála, aby se jí cestou nic nestalo a obě se vypravily s velkým košem do hor.
Dlouho bloudily v lese, až přišly k vrcholku hory a v dáli spatřily oheň. Došly až k vatře, okolo které sedělo dvanáct měsíčků na dvanácti kamenech, nemluvili a jen do ohně hleděli.
Holena s matkou se měsíčků zprvu trochu lekly, pak si však dodaly odvahy a aniž by se dovolily, vztáhly ruce nad oheň, aby se ohřály. Tu se zeptal velký Leden: „Proč jste přišly a co tu hledáte?“ - „Co je ti potom, to je naše starost,“ odsekla Holena a pohodila hlavou.
Pak se obě sebraly a odcházely do lesa. Velký Leden se zamračil a kyjem mávl nad ohněm. V okamžení se nebe zachmuřilo, vatra jen nízko hořela, sníh se začal hustě sypat a ledový vítr skučel po horách.
Ustavičně se sypal sníh, ledový vítr foukal víc a více. Holena s matkou neviděly ani na krok před sebe, údy jim slábly a mrzly i v teplém kožíšku. Bloudily a padaly do závějí, až jednou upadly a více už nevstaly.
Maruška dlouho čekala, každou chvíli je okénkem vyhlížela, ale nikde ani človíčka, nebe stále zamračené a sníh padá a padá. Když se už nevrátily, zaplakala Maruška, všechno jim odpustila, co jí kdy zlého udělaly a za obě se pomodlila.
Dobré Marušce zůstal domek, kravička i kousek pole a protože byla hezká i pracovitá, našel se brzy i hospodář. Jmenoval se Jura, Maruška se mu zalíbila a protože i on byl Marušce milý, vzal si ji za ženu a tak se z ní stala hospodyně.
Maruška zůstala vždy tak skromná a hodná, jako bývala, takže ji měli všichni rádi a nejvíc její Jura. Bůh jim požehnal a žili dlouhá léta šťastně a spokojeně pospolu. Měli také děti a ty děti potom měly zase děti a to byly Maruščiny vnoučata. V zimě, když venku mrzlo a ledový vítr foukal po horách, sedávala vnoučátka okolo své babičky a ta jim vyprávěla o dvanácti měsíčkách.
