y
Obr dooblak strážníkem
Za sedmi řekami a sedmi jezery žil jednou obr Dooblak, že všech obrů na světě nejobrovitější. Ten, když se postavil a jen maličko povyskočil, rukou dosáhl až do oblak. Takový to byl dlouhán a čahoun, a proto se jmenoval Dooblak. Ptáte se, jaké má zaměstnání takový obr?
Obr Dooblak večer rozžínal na nebi měsíc a hvězdy jako lampičky, potom je časně ráno zhasínal a rozžínal zase sluníčko, aby lidé viděli na práci, aby se poznali mohli se při setkání pozdravit a aby byli také hodně zdraví. Ale přes to, že měl obr Dooblak tak krásné zaměstnání, přece nebyl spokojen. Povzdychl si jednoho dne obr: „Proč jsem vlastně na světě? Chtěl bych něčím být, někam to dotáhnout, chtěl bych, aby se o mně vědělo. Ale jak?“
Zaslechl obrův nářek orel. Přiletěl a povídá: „Obře Dooblaku, poradím ti. Vím o jednom městě jménem Paprahapra a v tom městě přijmou strážníka. Chceš-li, hlas se o to místo.“ obr se zamyslil a po chvíli se zeptal: „Řekni mi, orle, co má takový strážník vlastně na práci?“ Orel zakýval hlavou: „Práce je hodně,“ řekl. „Strážník musí dbát o pořádek, dává pozor na šoféry, aby nejezdili po chodnících, chytá zloděje a loupežníky, no, jak jsem řekl, práce hodně, ale pro tebe jako nic.“
Poděkoval obr orlovi za jeho radu a hned psal žádost o místo strážníka. Z veliké, velikánské skály ulomil kus stěny a do hladké stěny krasopisně vysekával písmena: Slavnému městu Paprahapře! Já níže podepsaný obr Dooblak žádám, abych byl přijat za strážníka ve městě Paprahapře. Práce a špatných lidí se nebojím, silný jsem jako obr, a slibuji, že ve službě bude všechno klapat. Obr Dooblak, toho času v horách, tři dny cesty na východ.
Když byla žádost napsána, vydal se s ní obr Dooblak na poštu do města Paprahapry. A tam se podivil. Schránky na dopisy byly maličké, do žádné z nich se žádost nevešla. Opřel balvan o poštu a vrátil se domů do hor a tam čekal, jak to všechno dopadne. „Tohle je mi lejstro,“ zanaříkal listonoš, „kdo se s tímhle má tahat? A lidé, podívejte se, ani známka není na tom dopise!“
Ale teď už přibíhají listonoši a strážníci, už přijíždějí hasiči a všichni vyzdvihli obrovu žádost na ramena a míří s ní k panu starostovi na radnici. - Pan starosta zatvářili se úředně a řekl: „Oh, ne, pánové, tu žádost nepřijímám. Vraťte tu žádost obru Dooblakovi a poučte ho, jak má správně podávat žádosti.“ - Tak řekl pan starosta a přibouchl okno kanceláře.
Třetího dne dostal obr Dooblak návštěvu. - „Obře,“ zvolali listonoši, „vracíme ti žádost, protože není známkovaná ani kolkovaná. Tady ji máš, pronesli jsme se, to nám můžeš věřit.“ - „Děkuji vám, pánové,“ povídá obr, „že jste se v tom horku obtěžovali. Ale nemusíte tak spěchat, odpočiňte si tady, nepůjdete přece takový kus světa pěšky. Zanesu vás do města Paprahapry.“ A zanesl. Všechny vyzvedl obr Dooblak se země, nastrkal si je do svých velikánských kapes, některé si posadil na ramena, a ti, kteří neměli jiného místa, uvelebili se na obrově obrovské hlavě.
Nežli se kdo nadál, byl s nimi obr v Paprahapře. Tu jeden z listonošů odběhl do blízké trafiky a přinesl obrovi známku a kolek. „Tady, obře, máš, děkujeme ti, žes byl k nám tak hodný, a ať se brzo zase uvidíme.“ - Vzal si obr známku a kolek, oznámkoval a okolkoval žádost a ještě téhož dne ji donesl k poště do Paprahapry.
Pan starosta obrově žádosti vyhověl a tak se octl obr Dooblak jednoho dne v Paprahapře. Napřed musel být oblečen jako opravdový strážník. Když mu brali míru na šaty, muselo být kolem něho postaveno velikánské lešení. Obuvníci dělali boty a rukavičkáři šili obrovi bělounké rukavice. Když byly všechny práce hotovy a obr Dooblak byl obléknut od hlavy až k patě, stál tu strážník jako ze škatulky.
Postavili obra na největší křižovatku města, a to jste měli, děti, vidět, jak to obrovi stušelo. Co řekl jako nový strážník, to platilo, lidé poslouchali, šoféři jezdili opatrně a v městě přestala všechna automobilová neštěstí, protože každému dovedl obr zabránit, když se někdy stalo, že se měla auta srazit, že užuž se na sebe sápala jako rozzlobení kohouti, ihned tu byla obrova ruka, vyzvedla neopatrné a nazlobené auto a položila je o kus dále. Zkrátka, z obra Dooblak se stal nejlepší strážník města Paprahapry.
Až jednoho dne přišli za obrem Dooblakem ostatní strážníci, žde prý dělá práci za všechny střážníky a že oni nemají co na práci, a že pan starosta Paprahapry je chce propustit. „Oh, to ne, pánové,“ řekl obr Dooblak, „to se nesmí stát. Vy si vezměte nastarost ulice, já zase křižovatky a také hodiny na věžích a potom ještě měsíc a sluníčko. To, myslím, že by bylo pro vás trochu vysoko.“ - A tak to také udělali a všichni byli spokojeni.
A co se stalo s obrovou velikánskou žádostí? Běžte někdy, až budete mít chvíli čas a maminka vás pustí, běžte se podívat do města Paprahapry na náměstí. Tam uvidíte obrovou žádostí vydlážděné náměstí a v místě, kde je nalepena známka a kolek, stojí strážník a dává pozor, aby lidé známku a kolek nepošlapali. A když prší, drží strážník deštník, aby snad voda známku a kolek neodplavila.
