y
Honza jde do světa
Byl jednou jeden táta a ten měl dva syny. Starší Joza si hleděl hospodářství, také se na něj mohl otec ve všem spolehnout. Ale mladší Honza vždycky všechno popletl, nic neudělal pořádně a proto mu doma říkali hloupý Honza.
Honza však nebyl hloupý, ale práce mu nevoněla. Byl by se nejraději celý den povaloval za pecí a vstával jenom k jídlu. Doma nebyl s ničím spokojen, vzdychal a snil o zemi, o které se vyprávělo, že tam mají lidé všechno, nač si jenom pomyslí.
Jednou si řekl, že to už doma déle nevydrží a že půjde do světa hledat štěstí. Bratr se mu vysmál, že se jistě brzo vrátí, neboť ještě nikdy nebyl dál než za humny. Otec mávl rukou a řekl: „Jenom jdi, aspoň poznáš, jak je jinde a ještě se rád domů vrátíš!“ Starostlivá matka utřela potají slzu a zadělala na buchty, aby měl Honza něco na cestu.
Pak se Honza rozloučil, přes rameno dal starý rodinný deštní, na něj navlékl uzel s buchtami a šel. Za vesnicí se dobře vyptal, kudy se jde do světa a tou cestou se pak dal. Louky voněly, na mezích cvrkali cvrčci, na polích zvonily kosy a rozléhal se zpěv a smích ženců. Žně byly v plném proudu. Ale Honza se neohlížel vlevo ani vpravo, strčil si kvítko za čepici a vesele hopsal, až mu raneček na rameni poletoval se strany na stanu.
Kde se vzaly, tu se vzaly, najednou se za Honzou začaly slétat černé vrány, celé hejno jich za chvíli bylo a radostně krákoraly. Vrtalo milému Honzovi hlavou, pročpak mají ty vrány najednou takovou radost ze života, když tu si všiml, že v zobácích nosí zrovna takové buchty, jako ty, co mu dala máma na cestu a že jim náramně chutnají.
Tak o tom chvíli přemýšlel a náhle, jat hrozným podezřením, strhl deštník s ramene a hrůzou div nezkoprněl: raneček byl prázdný a všechny buchty pryč! Honza se dopálil na vrány a hned jim kul pomstu.
Poslední zbytek buchty, který jedna vrána upustila ze zobáku, navnadil Honza na zem, pak udělal z provázku smyčku a položil ji okolo buchty, sám si lehl k plotu a dělal, že spí. A jak se vrány slétly na buchtu, škubl Honza provázkem a nejdrzejší černá zlodějka byla chycena.
Marně se snažila upláchnout, smyčka se jí pevně utáhla na noze a tak chtě nechtě musela vrána poskakovat jako psík za Honzou a jít s ním, kam on chtěl. S prázdným ranečkem a s vránou na provázku ubíral se Honza dál.
Slunce stoupalo na obloze a břicho oznamovalo Honzovi, že je poledne. Tu přišli k nějaké chalupě, z které bylo už z dálky cítit lahodnou vůni. Honza šel rovnou za nosem, až přišel k řemeslníkovi, který seděl u plné mísy koláčů a obědval. Opodál stály kusy nábytku, které natěrač natíral. Honza byl tak očarován pohledem na koláče, že zapomněl na pozdrav i na zvědavou várnu, která se zatím pilně zajímala o natěračské nářadí a o kačeny, které se brouzdaly po dvoře.
Honza se probral z dumání až když uslyšel zoufalé krákorání vrány, která strčila zobák do hrnku s bílou barvou na nábytek a barva jí zřejmě nechutnala. V tom okamžiku přišel Honza na spásný nápad.
Natřel celou vránu na bílo, že byla skoro k nerozeznání od kačen, přihlížejících nechápavě této Honzově okrašlovací činnosti. Když ubohé vráně uschla barva na peří, prohlédl Honza naposledy své dílo a šel za hospodyní.
Pěkně ji pozdravil, řekl jí kdo je, kam jde a poprosil o koláček, které právě napekla, že jí za ně dá pěknou kačenku. Selka, která potřebovala pomoc při žních, slíbila Honzovi všechny koláče, ale jen když pomůže na poli. To se ovšem Honzovi nehodilo. Dal hospodyni do ruky provázek s nabílenou vranou řka, aby si vzala jeho kačenu, popadl mísu koláčů a utíkal co mu nohy stačily.
Hospodyni se kachna nějak nelíbila, prohlížel si ji se všech stran, ale jak pustila provázek z ruky, rozepjala vrána nabílená křídla a uletěla. Tu poznala selka, jak ji Honza napálil a rozhodla se, že ho pořádně vytrestá. Domnívala se, že Honza neutekl daleko a měla pravdu.
Honza došel jenom na kraj lesa a hned se pustil do koláčů. Pak se spokojeně natáhl, zavřel oči a snil o své zaslíbené zemi. Najednou ucítil, jak mu někdo bere zbylé koláče, které si schoval do ranečku.
Otevřel oči a spatřil medvědí tlapu. Hrozně se polekal, vyskočil a chtěl se dát na útěk. Ale medvěd ho dobře držel a nepustil. Honza myslil, že udeřila jeho poslední hodinky.
Tu na něho medvěd promluvil lidským hlasem a rozkázal mu, aby šel s ním. Jak vykročili, poznal Honza, že ho podivný medvěd vede zpět k povedené selce.
Když došli k chalupě, sdělala si selka medvědí hlavu a Honza ji poznal. Měla totiž na hlavě nasazenou škrabošku, co se nosí o masopustě, a medvědí kožich oblečený po rubu – chlupy ven.
Selka mu dala kosu a hrábě a poručila, aby posekl celý lán pšenice za chalupou, jinak že nedostane ani jednu buchtu. Jestli však uloženou práci vykoná, slíbila mu selka, že dostane koláčů, kolik unese. A tak nezbylo Honzovi, než aby se chopil kosy a na pole.
Že však byl chlapík, urostlý jako jedle, kosa jen se míhala sem a tam a klasy, plné zralých zrn, padaly podťaty k zemi. Touha po koláčích přiměla Honzu, že se u cizích lidí pustil do práce, do které se mu doma nechtělo. Do soumraku byla pšenice pokosena, svázána a postavena do mandelů. Honza měl ruce plné puchýřů a záda ani necítil, jak ho bolela. Ale selka, když viděla, jak se činil, pochválila ho a už se na něj nehněvala, že ji tak podvedl s nabílenou vránou.
Po práci zasedl Honza k vytouženým koláčům, zapíjel je mlékem a ještě nikdy mu nechutnalo tolik, jako tentokrát. Honza jedl a jedl, až byl jako soudeček a už víc nemohl, ale selka mu ještě dala do uzlíčku výslužku, aby měl dost koláčků na další cestu. Na nocleh zůstal Honza v té chalupě a tak skončil jeho první den pouti za štěstím. Než usnul, vzpomínal Honza na domov, na mámu a na tátu a řekl si, že měli přece jenom pravdu, když ho učili, že bez práce nejsou koláče!
